Já osobně se přikláním k tomu druhému. A to i přesto, že si můj denní život bez počítače už asi neumím představit. No, tak co brečíš, by měla být správná a celkem opodstatněná reakce.
Nebojte, tuto otázku si kladu také. Jenže. Před několika týdny jsem si konečně asi po více jak jednom desetiletí koupil nový počítač. Nebylo to dobrovolné rozhodnutí, ona ta hračka není zrovna levná. Alespoň pro mne. Důvod byl jednoduchý, byl jsem k tomu donucen. Brouzdání po webových stránkách se mi totiž stalo utrpením.
Dlouhé minuty jsem strávil čekáním na otevření toho či onoho zdroje informací, abych pak zjistil, že tam není to, co hledám. A to znovu a znovu. Pomalu mi docházelo, že strávím více času čekáním než čtením důležitého, pokud to vůbec najdu. Jinak pracoval můj počítač pokorně a spolehlivě, dělal to léta, mohl jsem se na něj spolehnout.
Byl i přes své stáří pořád rychlejší než já. Ať už jsem psal, či stříhal videa. Stále byl se mnou v souzvuku, že obsah je důležitější než forma. Jenže mne den ze dne ovládal pocit, že ten internetový svět je stále vzdálenější a nepřístupnější. Ne, že bych ho postrádal, vím, že je to virtuální prostředí, které se také den po dni vzdaluje realitě. Ale to je něco, co mne děsí, chci před tím naivně varovat svět, musím tedy vědět, co se to tam děje.
A tak jsem koupil potřebné a vše, jak je mým zvykem, sám nainstaloval. Vždy jsem si sestavoval počítače sám. A jsem hrdý, že to v mém věku ještě zvládnu, přesto, že se tolik změnilo. Ovládnul jsem i nový operační systém, který se za každou cenu snažil zbavit mne kontroly nad počítačem. Jinak řečeno, tomu neustálému a penetrantnímu tlaku, abych se přestěhoval do „oblak“ jsem učinil přítrž.
Ovšem, že bych tvrdil, že jsem teď spokojen, to tedy ne. Jenom mnohem rychleji mohu pozorovat, jak nás ten nový internetový svět zaplavuje množstvím informací, které jsou z velké části nepodstatné, mnohdy lživé, agresivní a v neposlední řadě vzdálené naší základní potřebě, čímž by měla být touha po vědění.
Jistě, že internet může rozšířit naše vědění, ale v současné době plní toto poslání jen pro ty, kteří mají dostatečné „klasické“ vzdělání, aby byli schopni posoudit kvalitu obsahu. Ti ostatní se stávají jen obětmi „vědecky“ vyšlechtěné manipulace internetových vládců, kteří jsou na základě miliardových hodnot svých firem přesvědčeni o tom, že dělají něco prospěšného pro ten „ostatní“ svět.
V podstatě jím ale opovrhují. Diktují, manipulují a podrobují. Já tomu říkám mediální teror. Osobně ho pokládám za mnohem horší a nebezpečnější než teror fyzický. A to opravdu vím, o čem mluvím. Duševní teror je něco, čím obvykle charakterizujeme diktatury. Existuje ovšem formální rozdíl. Diktatura určuje základní myšlenkovou linii, jinou nepřipouští. Její touha po totálním ovládání společnosti je však většinou bezbřehá a vše končí kolapsem, vzpourou, revolucí a mnohdy masakrem.
Mediální diktatura je sofistikovaná. Vytváří tisíce „myšlenkových“ linií. Uspokojí každého. I toho, který se domnívá, že 1+1=3. I on najde ve virtuálním světě nepřeberné množství stoupenců, kteří mu jeho „pravdu“ potvrdí. Obecně se tomu mnohdy i paradoxně říká „svoboda slova“. Ano, je to krásné, každý může být géniem. Ale s tím výsledkem, že se naše společnost dělí a dělí a dělí. Mizí soudržnost, každý jedinec může mít kdejaký cíl, k jehož dosažení našel podporu ve virtuálním „společenství“.
Není nutno hledat podporu v přímém sousedství, není nutno navazovat skutečné sociální vztahy, které jsou reálné jen při pohledu z očí do očí, kdy se odhaluje pravý charakter, či zvažuje morální hodnota.
Paradoxem je, že klasická diktatura mnohdy společnost tmelí, a tak může dojít ke vzpouře. Mediální diktatura působí pravý opak. Sofistikovaně dělí organismus společnosti na jednotlivé buňky, a tak zabrání vzniku soudržné a celistvé myšlenkové struktury, která by se mohla bránit. Její působení je již tak silné, že jsme jako společnost dosáhli stádia, že nejsme schopni se ujednotit na tom, že bychom se měli bránit a jak. Tedy pokud jsme ještě ve stavu, kdy nás něco takového vůbec napadne.
Takže? Mám novým počítač, je strašně rychlý, formálně perfektní, přesně podle přání těch, kteří mne donutili, abych si ho koupil. Jsem jim za to vděčný. Mohl jsem si tak potvrdit, že mé úvahy by mohly být správné a opodstatněné.