kotyk-blog.cz

Žijeme přeci v zajetí tržního hospodářství. Jsme již tak daleko, že dokážeme vše přepočítat na peníze. I takové pojmy jako je demokracie, diktatura, humanismus. Využijme tedy naší vyspělosti a buďme důslední.

Ty miliardy jsou tématem dnešního článku na iDNES. Jak neobjektivní! Očekával bych, že se také dovím, kolik již do Ukrajiny investovali ti ostatní. Prostě jenom z určitého principu pragmatického uvažování docela malého státečku, který je do toho všeho také zapleten. Nutno zdůraznit, že částečně proti své vůli. Nu, prostě tak, jak už to bývá ve světě, kde vládnou velmoci.

Takže bych doporučoval se nad těmi miliardami  vůbec nerozčilovat, dokud se nedovíme i tu druhou stranu účtu. Mám rád nemanipulované účetnictví. Tedy pokud chci zjistit, zda prodělávám či vydělávám. Cílem je zisk, takže usiluji o to, aby se mé investice neproměnily v tragickou ztrátu.

V tomto konkrétním případě bych totiž rád věděl, zda bude zisk tak vysoký, abych si snad mohl dovolit nějaký ten humanistický skutek, třeba pomoci ukrajinskému lidu. Uklidnil bych tím i mé svědomí, které by mi mohlo vyčítat, že možná žiji na úkor druhých. Pochopitelně bych také rád ukonejšil populisticky ovládané veřejné mínění.

Opravdu nechci být v očích mých spoluobčanů nelidským netvorem, který nemá pochopení pro lidské touhy o svobodě.  Také jsem po ní vždy toužil. Mnohdy jí i částečně dosáhl, ale musím uznat, že to nikdy nebylo lehké. Musel jsem pro to značně dřít. Ona je ta svoboda totiž ne zrovna levný luxus.

Pravda, jeden se jí může zmocnit i násilnou cestou, ale pak brzo přijde na to, že má prázdné kapsy a v žaludku kručí. Často pak nezbude nic jiného, než násilím nabyté opět po kouskách prodávat. Prostě zase jiným přenechat rozhodování o tom, kolik svobody mi přidělí. Jsou  ochotni s ní kupodivu i obchodovat.

Jeden si sice může něco půjčit, ale je to scestné pokušení, protože kupodivu té svobody začne ubývat ještě rychleji. No, nic, jen jsem si chtěl postěžovat, že fakta přicházející z jedné strany nemusí zrovna přispět k tomu, aby občan nabyl dojmu objektivního pohledu na svět, od kterého je závislý jeho každodenní život.

Asi tak by reagoval můj dědeček při té poněkud iracionální diskusi mezi ministrem Dienstbierem a firmičkou, která se nazývá Agentura pro sociální začleňovaní. Nesnášel totiž kompetentní nekompetentnost.

Přiznám, že jsem ani při té záplavě mediálních informací nepochopil o co komu vlastně jde. Spíše mi to připadá jako ješitný a nabubřelý boj samečků o moc, teritorium, společenský status. Myslím, že je nejvyšší čas zřídit další agenturu. A to spolek nějakých „odborníků“, kteří by se zajímali o problematiku veřejně činných osob, tedy třeba ministrů a agentur. Prostě těch, kteří ztratili kontakt se sociální problematikou společnosti. Že by někdo dotyčné upozornil, že jim hrozí nebezpečí, že se svou nechápavostí třeba sociálně vyčleňují ze společenského systému.

Druhou možností, a asi tou rozumnější, by bylo popřemýšlet o tom, zda to vše vůbec potřebujeme. Agentura pro sociální začleňovaní. Již ten název je paradoxem. Co dělá agentura? Normálně je něco jako zprostředkovatel mezi nabízejícím a zájemcem. Chci jet na dovolenou a tak se obrátím na cestovní agenturu a ta mi ukáže, co je na trhu a případně poradí. Když jsem spokojen dostane provizi od obou a vše vypadá jako logický a ekonomicky samostatně fungující systém.

Ale agentura pro sociální začleňování těch, kteří se údajně začleňovat nechtějí? Tedy především Romů, kteří jsou takto s politickou korektností oklikou popisováni. Dost často jsem si vybíral spolupracovníky. Tím hlavním kritériem bylo, zda vůbec pracovat chtějí a zda v oboru, který nabízím. Teprve pak jsem pátral po tom, co umí. A kdo neuměl, ale chtěl, tak se to brzo naučil.

Vždyť to vypadá, jako bychom neměli dost úřadů, které pomohou každému, který chce být naší společnosti nějak platný. Za mnou také nikdo nechodí domů a neptá se, zda bych chtěl pracovat. Mohl bych toho ale asi docela dobře docílit. Trochu bych vytřískal okna vlastního domu, sem tam něco podpálil, nadával sousedům, v noci se opíjel a řval, v nejhorším někde něco ukradl.

Obávám se ale, že by to ne přesně fungovalo. Asi by přišla policie a pokud bych se nenapravil, asi by mne zavřeli. Mám totiž smůlu, nemohu dokázat, že jsem cikán. Asi by také na mne nepadlo podezření, že mám problém se sociálním začlenění se, spíše by každý řekl, že nechci. Takže by se u mne neobjevil nějaký zástupce duplicitního sociálního systému, který by mne ochránil před legislativou společnosti, ve které žiji.

Nebylo by tedy snad trochu logičtější pověřit již existující státní orgány, aby prostě dělaly svou práci. Včetně toho, že by ty, kteří se nechtějí sociálně začlenit, důrazně upozornili, že se tím vyčleňují ze sociálního systému společnosti a tudíž ztrácejí jakýkoli nárok na solidární pomoc ostatních. Každá sousedská  pomoc má přeci přesná pravidla. Já pomohu teď tobě a příště mi to oplatíš.

Staré osvědčené pravidlo. A neznám společnost, která by na to doplácela, pokud se ho drží. Ale možná, že je to právě archaická představa mého dědečka, který jako profesor na klasickém gymnáziu měl asi špatné představy o výchově, ale respektoval základní pravidla lidského soužití. Věděl něco o životě. Třeba o tom, že ten se s nikým nemazlí a tak není důvodu, proč by tak měli činit lidé jeden k druhému, pokud chtějí v reálném životě obstát.

Nikdy bych nevěřil, že jednou nastane doba, kdy bude nutné se zamyslet nad tím, zda myšlenkové proudy, které tradičně patřily k těm pozitivním, nejsou kontraproduktivní silou přinášející ohrožení pro samu existenci společnosti.

Jedním z charakteristických rysů humanistického smýšlení je boj proti násilí a za svobodu člověka v celém spektru jeho bytí, kdy je součástí lidského společenství.  Všeobecným pojmem pro toto úsilí se stalo označení boj za lidská práva. Módním trendem pak naivně chápaná problematika soužití různých kultur, tedy takzvaný multikulturalismus. V zásadě jde však o právo na existenci jako takovou. Tou největší hrozbou je v tom případě násilí.

Schopnost použít násilí je vlastnost, která je součástí lidského charakteru. Možno říci, že je doprovodným znakem vývoje společnosti. Je to prostředek, který slouží ve své podstatě vždy ve smyslu ochrany existence. I v tom negativním, kdy ochraňuje zlo před dobrem. Základní otázkou tedy je, na čí straně je násilí uplatňováno, respektive s jakým cílem.

Všechny pokusy o definitivní potlačení „negativního“ násilí se neobejdou bez toho, aby v okamžiku, kdy je verbální boj nedostačující, nebylo také použito fyzické síly. Tento nehumánní postup má však občas paradoxní efekt. Pakliže je použitý násilný postup zeslaben tendencí ke kompromisům, vzniká nebezpečí, že podhoubí zla přežívá a po určité době opět nabude na původní síle. Pak nezbývá, než aby se vše znovu opakovalo.

Humanisté pak přicházejí s tradičním argumentem, že násilí přináší jen větší násilí. Zapomínají přitom na jiný přírodní úkaz. My všichni víme, že při nekonsekventním užívání léků může dojít k tomu, že se nebezpečné viry stávají rezistentními. Teprve jejich definitivní zničení přináší jistotu pro zdraví. V opačném případě dojde jen k oslabení obranných schopností organismu.

S absolutní jistotou je však možno zároveň tvrdit, že uplatnění tohoto poznatku na „virová“ onemocnění společnosti může přinést nejen neúměrné násilí, ale hlavně nebezpečí zneužití, tak jak se v historii již mnohokrát s tragickými následky odehrálo. Úlohou humanistů by tedy mělo být poukazovat na toto nebezpečí a varovat. V žádném případě by se však neměli drát do pozice, kdy to jsou oni, kteří rozhodují v jaké formě a kdy může být násilí použito.

O tom musí rozhodnout společnost jako celek podle stávajícího stupně morálky odpovídající názoru většiny. Je logické, že to bude v přímém vztahu k vývojovému stupni, na kterém se nachází. Společnost bude i vycházet z vlastního poznání, které však může být i nelogické, ba přímo paradoxní. Evropské národy potřebovaly dlouhá staletí, než došly k poznání, že válka není zrovna tím nejlepší prostředkem k řešení konfliktů. Jen ta poslední si vyžádala 60 miliónů mrtvých. A přesto byla vedena jen 20 let poté, co jiná stejně nesmyslná válka skončila.

Můžeme jen doufat, že to možná bylo to poslední ponaučení. Absolutní jistotu však nemáme. Na to bychom neměli spoléhat. Spíše nezapomínat, že lidstvo je částečně nepoučitelné, bude vše zkoušet znovu a znovu. Je jako malé dítě. Stokrát obdrží varování, že se o kamna může spálit, definitivně to však pochopí, až se konečně spálí. Bude se sice pak po celý život bát rozpálených plátů, ale nepřestanou ho fascinovat a bude přemýšlet o jejich využití, či spíše zneužití.

Přesně tak se chová i společnost jako taková. Nemůže se zbavit fascinace zlem. A tak by humanisté měli zůstat u původního poslání a jen varovat. V okamžiku, kdy se budou snažit  zabránit tomu, aby se společnost „spálila“, jen oddalují moment poznání a tím dávají prostor pro pozdější konflikty závažnějšího charakteru. Mnohdy se tak dostává „zlu“ více času na to, aby se lépe formovalo, aby ještě přesněji rozpoznalo slabiny „humánní“ společnosti.

Naproti tomu „dobro“ podléhá oslabení. Pod vlivem mnohdy naivních humanistů se nám zastánci mírových řešení snaží namluvit, že svět je lepší, než ve skutečnosti je. Pokouší se nás přesvědčit o tom, že projev násilí je pro kulturní společnost primitivním projevem nadvlády. Zcela opomíjejí fakt, že se může stát tou poslední možností, jak společnost ochrání fyzickou existenci. Zamlčují, že je ho mnohdy zapotřebí i k obraně kulturních a intelektuálních hodnot.

V dnešním mediálním světě, který pomalu nahrazuje myšlení společnosti, pak mají tito často i pseudohumanisté snadnější pozici, mohou populistickou formou přímo ovlivňovat chování veřejnosti. Využívají toho, že člověk jako takový touží po mírovém životě. Zapomínají však, že tento pojem je vykládán podle potřeb určité společnosti a v podstatě není přesně definován. Stejně tak jeho obhajoba a v případě nutnosti i obrana. Důsledkem je, že logicky dochází k násilné konfrontaci rozdílných výkladů. Nejdříve formou verbální a posléze i fyzického násilí. Je to dynamický proces intuitivního a emocionálního poznání doprovázející vývoj každé společnosti a tím i celého lidstva.

Humanisté by tedy neměli být nikdy aktivními a dokonce rozhodujícími účastníky této mnohdy iracionální konfrontace. Mají zaujímat pozici pozorovatele a nesmiřitelného kritika. Musí si uvědomit, že za současného stavu povědomí, které ovládá světovou společnost, představují intelektuální menšinu. Ostatně tak tomu bylo vždy, byla to jejich historická a nezaměnitelná úloha. V okamžiku, kdy se aktivně zapojí do politického života, ztrácejí na respektu ve společnosti samé. Mnohdy i poněkud naivními a nerealizovatelnými představami. Také těžko dokazují politickou nestrannost a to jim ubírá na věrohodnosti.

V dnešní době však mnozí „humanisté“ tento předpoklad nesplňují, bojují na všech frontách, populisticky se zviditelňují v mediálním světě. Nechtějí si přiznat, že tím vlastně zrazují vlastní principy určité intelektuální výsady nadhledu v posuzování společenského vývoje. Touto jim nepříslušející angažovaností mnohdy přispívají k tomu, že mnohé konflikty jsou řešeny s ještě větším násilím, protože k jejich řešení dochází s neúměrným zpožděním, které svou aktivitou zapříčinili.

Je také nepřehlédnutelným faktem, že počet příznivců „dobra“ v evropských zemí neustoupá. Právě naopak. Neuvěřitelný politický a mediální tlak, který v posledních letech „humanisté“ vyvíjejí, způsobuje, že počet obhájců „zla“ a tedy i násilí jen stoupá. A to jak v řadách těch, kteří se násilných změn ve společnosti dožadují, tak těch, kteří jsou odhodláni proti tomuto vývoji bojovat stejnou zbraní.

Je tedy načase, aby „humanisté“ přehodnotili svoji roli ve společnosti. Je velké nebezpečí, že se zdiskreditují natolik, že se společnost od nich definitivně odvrátí, což by bylo tragické rozhodnutí mající dalekosáhlé následky na  myšlenkové hodnoty. Kulturní a sociální povědomí společnosti se totiž bez skutečných humanistů neobejde, protože jsou součástí jejího charakteru. Nacházíme se v vývojovém období, kdy si tedy „humanismus“ může vykopat vlastní hrob, který by však mohl být i hrobem pro samotnou společenskou formu, kterou bychom si rádi zachovali.

Neřekl bych, že trpím pocitem méněcennosti, ale přeci jenom mám občas pocit, že jsem ze společnosti vylučován. Řekl bych dokonce, že jsem něco jako sociálně nepřizpůsobivý.

Jsem totiž pořád přesvědčen o tom, že můj mozek se nachází v mé hlavě a ne v nějaké té krabičce, kterou je možno za drahý peníz kdesi koupit. Mám ale pocit, že se stávám členem společenské menšiny. Narážím stále na menší počet těch, kteří na mou otázku odpoví, možná po krátkém zamyšlení, ale přímo a s pohledem do očí.

Stále více se mi stává, že dotazovaný ihned sklopí oči na ten kouzelný display a po chvilce horečného tipování prstíčkem mi něco přečte. Běda, když nesouhlasím, pak je to již zdlouhavá procedura, protože alternativní odpovědi už ten malý zázrak nezvládá. Přes veškerou techniku jsou totiž jeho kreativní možnosti omezené.

Tiše to vše pozoruji a snažím zdržet se všech komentářů. Jsou prý nemístné, protože lidé v mém věku prostě nechápou dnešní svět a nejsou schopni používat všech těch technických vymožeností. Ne tak zcela. I tyto řádky píši na počítači a jsem s ním v tomto hledu navýsost spokojen. Je to můj otrok, tvrdě vyžaduji, aby dělal jen to, co něm chci. Ostatně ho rozebírám a zase dávám dohromady tak, aby odpovídal mým představám.

V okamžiku, kdy mne začne k něčemu nutit, tak ho trestám. Pokud se dokonce odváží k tomu, že se pokouší za mne přemýšlet, tak ho raději vypínám. Opouštím ho a jdu dělat něco, k čemu mi stačí má hlava a mé ruce. Stále se podvědomě trénuji ve schopnosti samostatného myšlení a zvládání nároků, které na mne klade praktický život.

Nehezky a opovržlivě při tom uvažuji o těch chytrých telefonistech. Žijí v omylu, když se domnívají, že ví vše, že znají odpověď na každou otázku, že se dokáží vypořádat s každou nástrahou života. Arogantně se domnívám, že toho o životě vím více, hlavně, že mne v mnohém naučil jisté skromnosti, že mne naučil nevydávat se za něco, co nejsem.

Jsem také hrdý na to, že mám docela dobrý přehled o tom, co vlastně nevím. Paradoxně mi to dává pocit jistoty. Vím, kdy mám raději mlčet a poslouchat. Nejen to, umím si třeba uvařit, aniž bych se  musel ptát na internetu. Zvládl bych to dokonce i s pomocí otevřeného ohně, kdy bych si naštípal dřevo bez toho, abych skončil v nemocnici.

Z pohledu dnešní společnosti jsem asi muzejní typ. Jak říkám, neschopen integrace. Je to ještě horší. Záludně totiž čekám, že někdo vytáhne těm „chytrým“ kabel ze zásuvky. To bude krása. Všechno jejich vědění jakoby kouzlem zmizí. Možná, že mne pak vytáhnou z muzejní vitríny, dají mi kafe a cigaretu s nadějí, že jsem schopen fungovat bez elektřiny.

Má ješitnost mi nedovoluje, abych se nazval hlupákem. To přenechám jiným. Pokud tomu ale tak je, tak jsem docela spokojeným nevědomcem a nenechám si nějakým chytrým telefonem namluvit, že jsem nešťastným a pro společnost nepotřebným elementem. Jsem k tomu všemu ještě tak drzý, že s odvážím tvrdit, že tím největším lákadlem při koupi chytrého telefonu je jistota, že ten v žádném případě svému hrdému majiteli neřekne, že je vlastně hlupák.

Urážet inteligenci a ponižovat vzdělané bylo a je charakteristickým rysem nevědomců v mocenských pozicích. Náš národ má s tím historické zkušenosti.

Je smutné, že právě ve dnech, kdy vzpomínáme na všechny ty, kteří bojovali a mnohdy položili životy za naši budoucnost, jste to právě Vy, který budí vzpomínky na ty politické vůdce, proti nimž jsme jako národ v minulosti často vystoupili. Hovořili k nám se stejnou přezíravostí, arogancí, pokládali nás za méněcenné.

Každý vzdělaný a rozumně uvažující občan již nemá slov pro Vaše činy, chování a pokusy poučovat nevědomé. Vaše již cílevědomá snaha pomocí iracionálních prohlášení rozložit naši společnost je očividná, nepřehlédnutelná Vše jenom s touhou stát se velkým, největším, prostě kazatelem moudrosti a neomylnosti.

Člověk má již dojem, že se jedná o osobní pomstu všem těm, kteří s Vámi v minulosti nesouhlasili, či se nechovali podle Vašich představ. Při každém Vašem kázaní o morálce se prohřešujete proti základním principům jí samé. Vaše bohorovnost, s jakou nám udělujete rady do života, se stává chorobnou.

Jistě, že máte ještě sdostatek příznivců. Ti netuší, že jsou tou první obětí Vašeho přezírání. Jsou to ti, kteří se při obhajobě Vaší osobnosti nevědomky obracejí proti inteligenci. Nastává atmosféra, která je více jak podobná době komunistické nadvlády. Období, kdy jen právě tato nenávist dlouhou dobu udržovala na životě režim, který byl vše jiné, než ku prospěchu občanů.

A byl to právě rok 1989, kdy si národ uvědomil, že musí vystupovat jako homogenní celek, pokud se chce osvobodit z područí nevědomé hlouposti, do které byl komunistickými vládci uvržen. Po dlouhá léta to fungovalo, ale také ne věčně. Nic nepomohly ani všechny pokusy zničit a umlčet inteligenci. Bylo to nad síly komunistické moci a to přineslo také konec nadvlády tehdejších vůdců.

Doufám, že tento duch ještě neopustil naši společnost. Doufám, že inteligence neztratí na uznání ve společnosti a bude mít i nadále možnost pracovat k jejímu prospěchu. Doufám tedy, že přežijeme i období Vaší  „intelektuální“ nadvlády stejně tak jako v minulosti. Že nenastane doba, kdy ti chytří budou muset opustit tuto zemi, protože si jich společnost přestane vážit.

Tímto se obracím i na všechny zastánce a ochranitele pana Zemana. Uvědomte si jedno, vzdělaní  lidé jsou přirození odpůrci takovýchto osobností. Nejde o to, že by se chtěli povyšovat nad nevědomými spoluobčany, spíše za ně pociťují odpovědnost. Poukazují jen na to, že pan Zeman svých voličů jen zneužívá k udržení mocenské pozice. Jste jeho emocionálně reagující vojáčci, vaše budoucnost ho nezajímá.

Váš idol se bojí inteligence a vás používá k její diskreditaci. Jsme demokratická společnost, voliči rozhodují. Každý podle svého přesvědčení. Ale jsou okamžiky v životě národa, kdy je nutno zasunout do pozadí uměle vytvořenou nevraživost a uvažovat jako celek o budoucnosti. Právě tak, jako již mnohokrát v naší historii. Třeba jako v těch dnech, které právě oslavujeme.

Pochopitelně, že jde zase o biopaliva a jeho Agrofert, dotace a střety zájmů, nesmiřitelný boj s panem Kalouskem a co já vím co ještě. Připadám si už jako hladový nevědomec, který denně dostává nějakou náhražku duševní potravy. Neuplyne snad ani dne, aby se neotevřela opona našeho politického kabaretu.

Dnes jsem se tedy dočetl, že slavné hnutí ANO a sám její předseda pan Babiš podá návrh na zrušení státních dotací. Tedy, že skončí daňová podpora biopaliv. Nevím, zda se vůbec někdo ještě vyzná v tom guláši všech těch podpor a dotací. Zda je někdo schopen ještě posoudit jejich smysl, výhody a nevýhody.

Ale jedno je schopen posoudit každý občan. Mluvu ministra financí. On totiž prý – citováno z dnešního článku na iDNES – doslova řekl:

„Souhlasím s ukončením daňové podpory biopaliv, protože už nechci poslouchat Kalouskovy lži a demagogii. Stát nebude dotovat vysokoobjemová biopaliva a ušetří 1,5 miliardy ročně. Zaplatí to občané a přepravní firmy v cenách. Poděkovat můžou Kalouskovi.“

Takže žijeme v době, kdy se tvoři či ruší zákony kvůli tomu, že ministrovi financí jdou na nervy lži a demagogie opozičního politika? Protože pan Kalousek nemá pravdu, tak se mu podřídíme? Jen aby dal pokoj? Bez ohledu na podstatu problému? Podivné?

Stejně tak tvrzení, že stát tím ušetří 1,5 miliardy ročně, ale, že to budou muset zaplatit občané? Nejsou snad ty státní peníze naše daně? Takže platíme tak jako tak?

Jak říkám, vyznat se v tom karuselu peněz není lehké. Jak vidno i samotní političtí „odborníci“ s tím mají potíže. Přesto všechno by jejich mluva namířená k občanům měla zůstat srozumitelná a jasná. Ale nutno přiznat, že pokud tomu tak je, tak zase zůstává rozum stát.

…konstatoval Nejvyšší soud ČR a panu Matějkovi praskla žluč. Je to nezdravé, ale když to tak miluje, proč ne. Píše o všem možném, ale v podstatě jen vříská a prská. Cituje kdeco a kdekoho, umnou rutinou kompiluje a vše okořeňuje jadrným slohem. Přesto všechno jsem asi v tom toku slov a nabubřelých frází nalezl původní myšlenku. Tedy: Základem svobody slova a projevu by měla být bezbřehá ochrana zdroje informací pro sdělovací prostředky.

Při tom všem ještě neopominul nadávat na „novináře“. Možná i oprávněně. Ale o jednom se nezmínil. O tom, že je to obchod s informacemi jako každý jiný. A tudíž se mnohdy mediální vládci snaží využít i té nejmenší skulinky v zákonech ve svůj prospěch.  Nezmiňuje se o tom, že mnohý „novinář“ na rozkaz svého šéfa musí být třeba ochoten i krmit a ukrývat vraha. Jenom proto, že je to zdroj informací, které je možno prodávat jen tak dlouho, dokud nebude zatčen.

Pan Matějka totiž asi nikdy nebyl v situaci novináře, který je přímo konfrontován s tímto problémem. Nikdy nestál proti někomu, kdo je vrahem, či dokonce teroristou, který má na svědomí život nevinných lidí. Nikdy se nemusel ptát sám sebe: Jak se mám zachovat? Nikdy nebyl konfrontován se situací, kdy by jeho chování rozhodovalo o životě jiných. Nebyl konfrontován se skutečností, že v tomto okamžiku rozhoduje o budoucnosti vlastního žití. A to nejen existenčního, ale i fyzického.

Co se jednomu v té chvíli honí hlavou? Ten typ se mnou hovoří jen proto, že se spoléhá na můj „novinářský“ kodex. Tedy, že ho neprásknu, protože, pokud to udělám, tak budu mít štěstí, když to přežiji. Každopádně bych se v této oblasti již neměl ukazovat. Ale co když za mnou někoho pošle? Mám to vše vlastně zveřejnit? Pak ale veřejně přiznám, že kryji vraha.

Dobrá, nezveřejním to a také ho raději neprásknu.Ale co když zabije další nevinné? Co když zase umřou i děti? A pak s někdo doví, že jsem o tom všem věděl. Takže nezveřejnit a prásknout? To mne ale zabije vlastní šéf. Ono se to vše vlastně utajit nedá. Každý ví, že se tu pohybuji a požívám jisté důvěry. Jsem jeden z mála, hned budu podezřelý.

Právě o tom a ještě mnohém jiném jeden horečně přemýšlí. V životě ho nenapadne listovat v nějakých zákonech. Dovolávat se toho, či onoho rozhodnutí soudu. Je ponechán sám sobě a vše závisí na jeho osobním morálním postoji a na ničem jiném. Je to on, kdo v této chvíli zastupuje zákon. Zní to možná teatrálně, ale právě takový je život.

Takže otázka, kterou řešil náš ústavní soud a potažmo i pan Matějka, je z hlediska reality života irelevantní. Ať již je znění zákona takové či onaké, nemůže nahradit morálku jedince, který se v takové situaci nachází. Jeho znění je spíše jen slabým pomocníkem v situacích, kdy se morální odpovědnosti nedostává.

Rád bych tedy ujistil občany, že se jich to vůbec nedotkne a že svoboda slova není ohrožena. Z jednoduchého důvodu. Ochrana novinářského zdroje není v žádném případě ve skutečném životě bezbřehá. Z toho vyplývá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, že nemůže být bezbřehou, je jen pasivní konstatování skutečnosti.

Mnou komentovaný text naleznete zde.

Zběžný pohled na titulky mediálního světa by mohl budit zdání, že máme geniální a kreativní politiky, kteří se každého rána probouzí s fantastickou vizí. Ještě v polospánku již konzultují s dobře placenými přitakávači, aby nabyli přesvědčení, že jejich nově zrozená myšlenka udivuje originálností a zcela jistě zachrání národ.

S takto získanou jistotou se vrhnou do nového pracovního dne. Bylo by mylné se domnívat, že se budou shánět po skutečných odbornících, kteří by posoudili, zda se opravdu jedná o neskonalou snahu po obrodě naší společnosti. Na to není čas, protože v prvé řadě je nutno shromáždit dostatečné množství poslušných mediálních tvůrců, kteří by tuto novou věštbu oznámili poddaným. Pardon,občanstvu.

Je to trik, kterého používají hlavně naše celebrity, jejichž hvězdička pohasíná. Vědí velmi  dobře, poučeni odborníky na veřejné mínění, že tou nejlepší cestou ke zvýšení popularity je malý skandálek. Nejlépe  nějaký prohřešek proti morálce. Něco, nad čím každý občan vrtí hlavou a komentuje větou: To snad není možné.

A tak z ničeho nic přijde pan Babiš s chorvatskými kasičkami, pan Chládek chce očipovat naše děti, v zamlžených představách pana Zeman se objeví novinář Peroutky, pan Herman zaslechne ve snu Mozarta a chce kvůli tomu přejmenovat divadlo. To jsou ale jen ti největší bulvární borci, existují ještě ti menší, kteří vyplňují čas, kdy se jejich konkurenti nadechují k dalšímu útoku proti zdravému rozumu občanstva.

Jediný, kdo se nad tím opravdu raduje, je ten starý mediální borec pan Kalousek. Letitá zkušenost mu napovídá, že na to vše může s klidným svědomím reagovat obvyklým ne zrovna hlubokomyslným, ale přesto celkem výstižným komentářem: To je všechno blbost. Nemám jeho politický postoj a hlavně minulost zrovna v lásce a často mne mrzí, že mu musím dát za pravdu.

Bývalý a dodnes uctívaný německý kancléř Helmut Schmidt vždy říkal, že političtí vizionáři patří na psychiatrii. Pokud byl požádán komentovat nějakou tu novou a uchvacující myšlenku, reagoval se svou pro něj tak typickou a nenapodobitelnou ironií: Nemyslím, že by to bylo něco, co by mne donutilo se tím zabývat.

V této souvislosti pociťuji trochu soucit s našimi veřejnoprávními médii. Mají jistou povinnost věnovat uctivou pozornost našim politikům. Když budu optimistický, tak uvěřím, že snaha dosáhnout úrovně bulvárních médií, není jejich prioritou. Snad se tomu snaží i zabránit.

Všichni ale víme, že to vše je podmíněno nejen formálním vzhledem, ale i obsahem. Bylo by naivní se domnívat, že si naši veřejnoprávní tvůrci mohou svévolně dovolit hloupé politiky prostě ignorovat. A to i přesto, že by to přispělo k duševní rovnováze každého z nás. Jsou povinováni nás o všem informovat. Tedy i o duševních hodnotách našich představitelů.

Bohužel tím v našich očích klesá i intelektuální úroveň samotných veřejnoprávních medií, naši politici jim prostě nedají jinou šanci. Jejich touha ovládat první stránky všech informačních zdrojů je chorobná. A myšlenka, že hrdina bulváru nebývá hrdinou národa, je jim vzdálena asi tak, jako touha zabývat se rozdílem mezi zlem a dobrem. Není divu. Protože je to právě zlo, které tak fascinuje čtenáře bulvárních médií.

Pochopitelně, že následující je reakcí k dnešnímu článku na iDNES paní Šichtařové: Pro každého bezdomovce jeden byt. Přiznám, že si moc nevážím ekonomů, kteří s tou nejvyšší odborností dokáží vysvětlit události minulé. Dokonalým rozborem zjevného udivují veřejnost. Nikdy si však neodpustí naznačit, pokud popisují chyby ve společenském vývoji, že vina leží jen na politicích.

Hovoří vždy asi v tom duchu, my jsme jim říkali, že to nebude fungovat. Nikdy však nechtějí přiznat, že většina ekonomických prognóz je jen věštěním. Nechtějí veřejně hovořit o tom, že se při všech těch prognózách potýkají ze zásadním problémem. Tím je fakt, že nejen jedinec ale i společnost se často chová iracionálně. Příčinou je emocionalita, která tvoří přirozenou složkou a mnohdy právě tu řídící pro lidské chování. Tím se jejich analýzy stávají často loterií.

Největší slabinou odborných ekonomických úvah je často právě oblast sociálních problémů zatěžujících společnost. Z finančního pohledu se jedná v podstatě o položku, kterou je třeba uvádět na straně ztrát, která pochopitelně znatelně ovlivňuje výši zisku. I pro začínajícího ekonoma tedy zcela jednoznačný úkaz, který je nutno pokud možno eliminovat.

Zpátky k bezdomovcům a sociálním bytům.. Pokud jsem textu paní Šichtařové dobře porozuměl, tak se domnívá, že se jedná opět o jednoznačnou ekonomickou ztrátu, která má ještě jako doprovodný negativní efekt zvýšení rasisticky zabarvených  nálad. Jako příklad uvádí, že takový negativní projev může právě vznikat u těch lidí, kteří dřou celý život, aby si mohli dovolit vlastní byt. Pak prý nesnesou pohled na souseda, který ten samý získal jako sociální od státu.

Zcela však opomíjí fakt, že v podstatě jeden „chudák“ závidí ještě většímu chudákovi. Nezmiňuje se o skutečnosti, že je čím dál tím více těžší si poctivou prací uhájit životní existenci. Opatrně se sice zmiňuje o nějaké nové krizi, která však jako „normální“ krize nevypadá. Připouští také, že se zrychlilo otevírání nůžek mezi bohatými a chudými.

Bližšímu vysvětlení se však vyhýbá. Chápu asi proč. Jedním z největší charakteristik té „nové“ krize je fakt, že se neustále zvyšuje počet těch, kteří se nepodílejí na skutečné hospodářské produkci společnosti. Jednoduše řečeno, nic nevyrábějí. Tedy nic fyzicky existujícího, což by podpořilo základní ekonomický nárok na směnný obchod, který je i přes všechny nové teorie základem rovnováhy klasického tržního hospodářství.

Velká část finančního světa se přesunula do virtuální oblasti, kde se podle zdravého ekonomického vnímání prodávají neexistující produkty. Je tedy nespočet těch, kteří svým způsobem parazitují na skutečné práci lidí, kteří vytvářejí reálné hodnoty. Výsledkem je pak neustálý tlak na větší efektivnost reálné produkce, protože je zapotřebí stále větších zisků k tomu, aby se tato virtuální ekonomika udržela na životě.

Takže konstatování, že se sociální rozdíly prohlubují, je lépe chápat tak, že celá současná ekonomika postrádá rovnováhu, která je potřebná po zdravé tržní hospodářství. To se skutečně potácí v krizi, protože z velké části stoupá produkce věcí pro společnost nepotřebných, respektive ze společensky hospodářského  hlediska postrádajících jakoukoli hodnotu.

Hodnoty těchto produktů jsou pak pomocí marketingové politiky uměle vytvářeny. Jejich úspěšný prodej pak jen ochuzuje právě ty, kteří toho v kapse moc nemají. Začínají chudnout a jejich schopnost chovat se solidárně mizí. Nejsou ochotni se dělit o to málo, co jim zbývá. Tím je porušen cit potřebný pro zachování sociální rovnováhy. Lid se začíná bouřit. Každý po svém vyjadřuje nespokojenost, mnohdy právě i extrémně.

Jsme ochoten s paní Šichtařovou souhlasit, že dát každému bezdomovci byt není asi to správné řešení. Ale s podmínkou, že ona bude zase souhlasit se mnou, že jim nedat žádný byt, je asi stejně nesmyslné. Hlavně nepřinese řešení problémů, které jsou tou hlavní příčinou. A tou je, že hodnota lidské práce je pro nás pomalu neznámou veličinou. Jediné co však vždy slyšíme, je konstatování, že naše práce je moc drahá.

Tedy práce, kterou jsme ochotni se aktivně podílet na produkci naší společnosti, k našemu prospěchu. Pořád se nám někdo snaží vysvětlit, že existuje někdo, na druhém konci světa, který je ochoten dělat za zlomek toho, co my. Absurdní a asociální argumentace „globální“ ekonomické politiky. Jsou tím ignorovány základní potřeby naší společnosti. Je tím porušena ekonomická a tím pochopitelně i sociální rovnováha.

Debata o tom, že lidé jsou vůbec ochotni za těchto podmínek ještě pracovat je od ekonomů také ignorována. Jen tiše tuší, že se jedná o časovanou bombu, ba právě o tu „novou“ krizi. Raději se pak zabýváme těmi, kteří za těchto podmínek „nepracují“ či pracovat odmítají. Nechám stranou fakt, že opravdu existují lidé jejichž nechuť k práci je asi nepřekonatelná. Nesmíme přitom ale přehlížet fakt, že se mnohdy pracovat opravdu nevyplácí.

Paradoxem však je, že jsme ochotni se druhé straně klanět často těm, kteří „těžkou“ prací vytvářejí nulové hodnoty ku prospěchu společnosti. A nejen to. Často pak i s nadhledem a  arogancí odborníka komentují mnohdy beznadějné snahy státu obnovit sociální rovnováhu, kterou oni sami porušili a je základem jejich zisků.

Článek, na  který tímto reaguji, je k přečetní zde.

…napadlo mediálního guru, dobrého to známého Andreje Babiše. Znali se dobře, respektovali jeden druhého, tak jak už to mezi profesionály bývá. Oba ne zrovna chudí, prostě znalci principů dobrého a výnosného obchodu. Jeden se vyznal ve světě finančním a ten druhý zase ovládal zákony manipulace veřejného mínění.

Důvodem k tomu povzdechu byl pohled na dění v Česku. Pak se vynořila i vzpomínka, na ono setkání, které by bylo možno z dnešního pohledu označit za osudové. Předcházel mu krátký telefonát, který objasnil, že přítel Andrej potřebuje rady. Prý ho láká finanční správa Česka. To překvapilo i znalce všech těch zákulisních mocenský intrik společenské smetánky.

Ale co naplat, řekl si tehdy, když si to Andrejko přeje, tak to uděláme. Dobře se na tu obchodní schůzku připravil. Ze zkušenosti věděl, že jeho starý zákazník si nepotrpí na dlouhé diskuse, spíše vždy čeká konkrétní návrh. Když se sešli, tak se soustředil a v podobě monologu shrnul taktické podmínky požadované akce. Znělko to asi takto:

„Stát se nedá koupit, to si může dovolit jen jiný stát, ty ne, ty ho můžeš jen ovládat. Kvůli tomu musíš ale vstoupit do politiky. Politikem ale nejsi. To je dobré, lidé mají politiků plné zuby, takže od rána do večera všude opakuj, že nejsi politik.

Musíš založit nějaký spolek. Ne stranu, těch  mají občané také plné zuby. Nejlepší by bylo nějaké hnutí. Něco jako: Za lepší zítřek. Žádný politický program, ten je zrádný, nalákáš sice voliče, ale ti pak chtějí, abys ho plnil. Ne, stačí jen hesla. Třeba: Ano, bude líp.

Hlavně hodně křič, že chceš udělat pořádek. Tím nemůžeš nic zkazit, je tu takového bahna a marastu, kam se podíváš. Kritizuj kdekoho, neboj, nikdo nemá čisté svědomí, vždy se trefíš. A hlavně můžeš vždy počítat se souhlasem občanů. Neexistuje oblíbený žijící politik. Každý dělal něco špatně, žádný nemá čistou vestu. Na veřejnosti nemůžeš narazit.

Když vyhraješ, tak se vrhni do práce. Je jedno jaké, prostě dělej něco, ale hlavně co nejrychleji. Prostě vzbuď dojem, že strašně makáš a ti líni politici ti jen stojí v cestě. Při té rychlosti bude i těžké rozpoznat, zda to, co chceš prosadit, je dobré či špatné. Pokud se bude o tvém návrhu dlouho diskutovat, tak předhoď hned nějaký jiný, jedno jaký. Prostě musí vzniknout trochu zmatek v těch politických hlavách. Hlavně, ať se vždy hádají mezi sebou.

Vše  musí být dynamické. Vyhazuj lidi a nahrazuj je nováčky. O odbornost a morálku se moc nestarej, hlavní je, že dokážeš, že nemáš slitovaní ani s těmi z vlastních řad. Ale věrné a poslušné odměňuj. Budeš je potřebovat, musí ti krýt záda. Hlavně pozor na zákonodárství, to musíš mít pod kontrolou. Není nad to, aby tě někdo varoval, pokud by se objevilo něco, co by křížilo tvé plány.

Snaž se také koupit nějaká média. Tedy ne jejich obsah, ale jako podnik. Musíš je kontrolovat. Ale ne v tom smyslu, že by tě někdo oslavoval. To by tě zničilo. Právě naopak, potřebuješ, aby tě někdo kritizoval, to musíš mít pod kontrolou. Klidně povol a podporuj i tu nejabsurdnější kritiku, protože ta se s pomocí veřejného mínění zdiskredituje většinou sama.

Tedy předpokládám, že budeš ministrem přes finance. Nu, v tom se trochu vyznáš. Na jiném postu bys shořel. Hlavně od začátku všude prohlašuj, že chceš chytat zloděje. Je jich tu tolik, každý to ví, takže tím nikoho neurazíš. Nejvíc je jich mezi politiky. Ale těch se neboj, budou jen vykládat, že lžeš, protiargumenty nemají. Jsou v tom až po uši.

Pokud uděláš chybu anebo něco, co se veřejnosti moc nelibí, tak to klidně přiznej, čím dřív tím lépe. Aby se to moc nerozmázlo. Hned musíš ale předhodit zase něco nového. Musíš budit dojem, že tě ostatní zbytečným amatérským kecáním jen zdržují od pořádné práce. Prostě dělej, že strašně makáš pro blaho státu a narážíš jen na nepochopení.

Na jedno však nezapomínej, na ty chudé. Musíš zvýšit důchody a minimální mzdy. Je to nutné zlo, bez toho se neobejdeš. Někde už na to peníze musíš najit. Jinak se do té „politiky“ moc nepleť. Tedy té oficiální, víš co myslím. EU, Rusko, Amerika, Ukrajina, migrace. Tam můžeš jen pohořet. Je to vše iracionální, nic pro tebe. Ale s prezidentem buď zadobře. Bude to vlastně jediná osoba, ke které se musíš chovat s respektem.

Co říci nakonec? Jistě víš, že se stát nedá zase prodat jako nějaká firma. Prostě se ho musíš jednoho dne vzdát. Není zisk z prodeje. Dá se trhnout jen na tom, co bych nazýval vedlejší produkt. Prostě ze státního rozpočtu vždy kape, takže tam musíš postavit hrnec. O dotacích ani nemluvě. Ale v tom s vyznáš. Nu, myslím, že by to takhle nějak mohlo fungovat.“

Ano, jsem geniální, povzdechl si znovu ten mocný tvořitel veřejného mínění. To už se ale nekoukal na mediální zprávy, ale své bankovní konto.