Asi tak by reagoval můj dědeček při té poněkud iracionální diskusi mezi ministrem Dienstbierem a firmičkou, která se nazývá Agentura pro sociální začleňovaní. Nesnášel totiž kompetentní nekompetentnost.
Přiznám, že jsem ani při té záplavě mediálních informací nepochopil o co komu vlastně jde. Spíše mi to připadá jako ješitný a nabubřelý boj samečků o moc, teritorium, společenský status. Myslím, že je nejvyšší čas zřídit další agenturu. A to spolek nějakých „odborníků“, kteří by se zajímali o problematiku veřejně činných osob, tedy třeba ministrů a agentur. Prostě těch, kteří ztratili kontakt se sociální problematikou společnosti. Že by někdo dotyčné upozornil, že jim hrozí nebezpečí, že se svou nechápavostí třeba sociálně vyčleňují ze společenského systému.
Druhou možností, a asi tou rozumnější, by bylo popřemýšlet o tom, zda to vše vůbec potřebujeme. Agentura pro sociální začleňovaní. Již ten název je paradoxem. Co dělá agentura? Normálně je něco jako zprostředkovatel mezi nabízejícím a zájemcem. Chci jet na dovolenou a tak se obrátím na cestovní agenturu a ta mi ukáže, co je na trhu a případně poradí. Když jsem spokojen dostane provizi od obou a vše vypadá jako logický a ekonomicky samostatně fungující systém.
Ale agentura pro sociální začleňování těch, kteří se údajně začleňovat nechtějí? Tedy především Romů, kteří jsou takto s politickou korektností oklikou popisováni. Dost často jsem si vybíral spolupracovníky. Tím hlavním kritériem bylo, zda vůbec pracovat chtějí a zda v oboru, který nabízím. Teprve pak jsem pátral po tom, co umí. A kdo neuměl, ale chtěl, tak se to brzo naučil.
Vždyť to vypadá, jako bychom neměli dost úřadů, které pomohou každému, který chce být naší společnosti nějak platný. Za mnou také nikdo nechodí domů a neptá se, zda bych chtěl pracovat. Mohl bych toho ale asi docela dobře docílit. Trochu bych vytřískal okna vlastního domu, sem tam něco podpálil, nadával sousedům, v noci se opíjel a řval, v nejhorším někde něco ukradl.
Obávám se ale, že by to ne přesně fungovalo. Asi by přišla policie a pokud bych se nenapravil, asi by mne zavřeli. Mám totiž smůlu, nemohu dokázat, že jsem cikán. Asi by také na mne nepadlo podezření, že mám problém se sociálním začlenění se, spíše by každý řekl, že nechci. Takže by se u mne neobjevil nějaký zástupce duplicitního sociálního systému, který by mne ochránil před legislativou společnosti, ve které žiji.
Nebylo by tedy snad trochu logičtější pověřit již existující státní orgány, aby prostě dělaly svou práci. Včetně toho, že by ty, kteří se nechtějí sociálně začlenit, důrazně upozornili, že se tím vyčleňují ze sociálního systému společnosti a tudíž ztrácejí jakýkoli nárok na solidární pomoc ostatních. Každá sousedská pomoc má přeci přesná pravidla. Já pomohu teď tobě a příště mi to oplatíš.
Staré osvědčené pravidlo. A neznám společnost, která by na to doplácela, pokud se ho drží. Ale možná, že je to právě archaická představa mého dědečka, který jako profesor na klasickém gymnáziu měl asi špatné představy o výchově, ale respektoval základní pravidla lidského soužití. Věděl něco o životě. Třeba o tom, že ten se s nikým nemazlí a tak není důvodu, proč by tak měli činit lidé jeden k druhému, pokud chtějí v reálném životě obstát.