Nikdy bych nevěřil, že jednou nastane doba, kdy bude nutné se zamyslet nad tím, zda myšlenkové proudy, které tradičně patřily k těm pozitivním, nejsou kontraproduktivní silou přinášející ohrožení pro samu existenci společnosti.
Jedním z charakteristických rysů humanistického smýšlení je boj proti násilí a za svobodu člověka v celém spektru jeho bytí, kdy je součástí lidského společenství. Všeobecným pojmem pro toto úsilí se stalo označení boj za lidská práva. Módním trendem pak naivně chápaná problematika soužití různých kultur, tedy takzvaný multikulturalismus. V zásadě jde však o právo na existenci jako takovou. Tou největší hrozbou je v tom případě násilí.
Schopnost použít násilí je vlastnost, která je součástí lidského charakteru. Možno říci, že je doprovodným znakem vývoje společnosti. Je to prostředek, který slouží ve své podstatě vždy ve smyslu ochrany existence. I v tom negativním, kdy ochraňuje zlo před dobrem. Základní otázkou tedy je, na čí straně je násilí uplatňováno, respektive s jakým cílem.
Všechny pokusy o definitivní potlačení „negativního“ násilí se neobejdou bez toho, aby v okamžiku, kdy je verbální boj nedostačující, nebylo také použito fyzické síly. Tento nehumánní postup má však občas paradoxní efekt. Pakliže je použitý násilný postup zeslaben tendencí ke kompromisům, vzniká nebezpečí, že podhoubí zla přežívá a po určité době opět nabude na původní síle. Pak nezbývá, než aby se vše znovu opakovalo.
Humanisté pak přicházejí s tradičním argumentem, že násilí přináší jen větší násilí. Zapomínají přitom na jiný přírodní úkaz. My všichni víme, že při nekonsekventním užívání léků může dojít k tomu, že se nebezpečné viry stávají rezistentními. Teprve jejich definitivní zničení přináší jistotu pro zdraví. V opačném případě dojde jen k oslabení obranných schopností organismu.
S absolutní jistotou je však možno zároveň tvrdit, že uplatnění tohoto poznatku na „virová“ onemocnění společnosti může přinést nejen neúměrné násilí, ale hlavně nebezpečí zneužití, tak jak se v historii již mnohokrát s tragickými následky odehrálo. Úlohou humanistů by tedy mělo být poukazovat na toto nebezpečí a varovat. V žádném případě by se však neměli drát do pozice, kdy to jsou oni, kteří rozhodují v jaké formě a kdy může být násilí použito.
O tom musí rozhodnout společnost jako celek podle stávajícího stupně morálky odpovídající názoru většiny. Je logické, že to bude v přímém vztahu k vývojovému stupni, na kterém se nachází. Společnost bude i vycházet z vlastního poznání, které však může být i nelogické, ba přímo paradoxní. Evropské národy potřebovaly dlouhá staletí, než došly k poznání, že válka není zrovna tím nejlepší prostředkem k řešení konfliktů. Jen ta poslední si vyžádala 60 miliónů mrtvých. A přesto byla vedena jen 20 let poté, co jiná stejně nesmyslná válka skončila.
Můžeme jen doufat, že to možná bylo to poslední ponaučení. Absolutní jistotu však nemáme. Na to bychom neměli spoléhat. Spíše nezapomínat, že lidstvo je částečně nepoučitelné, bude vše zkoušet znovu a znovu. Je jako malé dítě. Stokrát obdrží varování, že se o kamna může spálit, definitivně to však pochopí, až se konečně spálí. Bude se sice pak po celý život bát rozpálených plátů, ale nepřestanou ho fascinovat a bude přemýšlet o jejich využití, či spíše zneužití.
Přesně tak se chová i společnost jako taková. Nemůže se zbavit fascinace zlem. A tak by humanisté měli zůstat u původního poslání a jen varovat. V okamžiku, kdy se budou snažit zabránit tomu, aby se společnost „spálila“, jen oddalují moment poznání a tím dávají prostor pro pozdější konflikty závažnějšího charakteru. Mnohdy se tak dostává „zlu“ více času na to, aby se lépe formovalo, aby ještě přesněji rozpoznalo slabiny „humánní“ společnosti.
Naproti tomu „dobro“ podléhá oslabení. Pod vlivem mnohdy naivních humanistů se nám zastánci mírových řešení snaží namluvit, že svět je lepší, než ve skutečnosti je. Pokouší se nás přesvědčit o tom, že projev násilí je pro kulturní společnost primitivním projevem nadvlády. Zcela opomíjejí fakt, že se může stát tou poslední možností, jak společnost ochrání fyzickou existenci. Zamlčují, že je ho mnohdy zapotřebí i k obraně kulturních a intelektuálních hodnot.
V dnešním mediálním světě, který pomalu nahrazuje myšlení společnosti, pak mají tito často i pseudohumanisté snadnější pozici, mohou populistickou formou přímo ovlivňovat chování veřejnosti. Využívají toho, že člověk jako takový touží po mírovém životě. Zapomínají však, že tento pojem je vykládán podle potřeb určité společnosti a v podstatě není přesně definován. Stejně tak jeho obhajoba a v případě nutnosti i obrana. Důsledkem je, že logicky dochází k násilné konfrontaci rozdílných výkladů. Nejdříve formou verbální a posléze i fyzického násilí. Je to dynamický proces intuitivního a emocionálního poznání doprovázející vývoj každé společnosti a tím i celého lidstva.
Humanisté by tedy neměli být nikdy aktivními a dokonce rozhodujícími účastníky této mnohdy iracionální konfrontace. Mají zaujímat pozici pozorovatele a nesmiřitelného kritika. Musí si uvědomit, že za současného stavu povědomí, které ovládá světovou společnost, představují intelektuální menšinu. Ostatně tak tomu bylo vždy, byla to jejich historická a nezaměnitelná úloha. V okamžiku, kdy se aktivně zapojí do politického života, ztrácejí na respektu ve společnosti samé. Mnohdy i poněkud naivními a nerealizovatelnými představami. Také těžko dokazují politickou nestrannost a to jim ubírá na věrohodnosti.
V dnešní době však mnozí „humanisté“ tento předpoklad nesplňují, bojují na všech frontách, populisticky se zviditelňují v mediálním světě. Nechtějí si přiznat, že tím vlastně zrazují vlastní principy určité intelektuální výsady nadhledu v posuzování společenského vývoje. Touto jim nepříslušející angažovaností mnohdy přispívají k tomu, že mnohé konflikty jsou řešeny s ještě větším násilím, protože k jejich řešení dochází s neúměrným zpožděním, které svou aktivitou zapříčinili.
Je také nepřehlédnutelným faktem, že počet příznivců „dobra“ v evropských zemí neustoupá. Právě naopak. Neuvěřitelný politický a mediální tlak, který v posledních letech „humanisté“ vyvíjejí, způsobuje, že počet obhájců „zla“ a tedy i násilí jen stoupá. A to jak v řadách těch, kteří se násilných změn ve společnosti dožadují, tak těch, kteří jsou odhodláni proti tomuto vývoji bojovat stejnou zbraní.
Je tedy načase, aby „humanisté“ přehodnotili svoji roli ve společnosti. Je velké nebezpečí, že se zdiskreditují natolik, že se společnost od nich definitivně odvrátí, což by bylo tragické rozhodnutí mající dalekosáhlé následky na myšlenkové hodnoty. Kulturní a sociální povědomí společnosti se totiž bez skutečných humanistů neobejde, protože jsou součástí jejího charakteru. Nacházíme se v vývojovém období, kdy si tedy „humanismus“ může vykopat vlastní hrob, který by však mohl být i hrobem pro samotnou společenskou formu, kterou bychom si rádi zachovali.