Neřekl bych, že trpím pocitem méněcennosti, ale přeci jenom mám občas pocit, že jsem ze společnosti vylučován. Řekl bych dokonce, že jsem něco jako sociálně nepřizpůsobivý.
Jsem totiž pořád přesvědčen o tom, že můj mozek se nachází v mé hlavě a ne v nějaké té krabičce, kterou je možno za drahý peníz kdesi koupit. Mám ale pocit, že se stávám členem společenské menšiny. Narážím stále na menší počet těch, kteří na mou otázku odpoví, možná po krátkém zamyšlení, ale přímo a s pohledem do očí.
Stále více se mi stává, že dotazovaný ihned sklopí oči na ten kouzelný display a po chvilce horečného tipování prstíčkem mi něco přečte. Běda, když nesouhlasím, pak je to již zdlouhavá procedura, protože alternativní odpovědi už ten malý zázrak nezvládá. Přes veškerou techniku jsou totiž jeho kreativní možnosti omezené.
Tiše to vše pozoruji a snažím zdržet se všech komentářů. Jsou prý nemístné, protože lidé v mém věku prostě nechápou dnešní svět a nejsou schopni používat všech těch technických vymožeností. Ne tak zcela. I tyto řádky píši na počítači a jsem s ním v tomto hledu navýsost spokojen. Je to můj otrok, tvrdě vyžaduji, aby dělal jen to, co něm chci. Ostatně ho rozebírám a zase dávám dohromady tak, aby odpovídal mým představám.
V okamžiku, kdy mne začne k něčemu nutit, tak ho trestám. Pokud se dokonce odváží k tomu, že se pokouší za mne přemýšlet, tak ho raději vypínám. Opouštím ho a jdu dělat něco, k čemu mi stačí má hlava a mé ruce. Stále se podvědomě trénuji ve schopnosti samostatného myšlení a zvládání nároků, které na mne klade praktický život.
Nehezky a opovržlivě při tom uvažuji o těch chytrých telefonistech. Žijí v omylu, když se domnívají, že ví vše, že znají odpověď na každou otázku, že se dokáží vypořádat s každou nástrahou života. Arogantně se domnívám, že toho o životě vím více, hlavně, že mne v mnohém naučil jisté skromnosti, že mne naučil nevydávat se za něco, co nejsem.
Jsem také hrdý na to, že mám docela dobrý přehled o tom, co vlastně nevím. Paradoxně mi to dává pocit jistoty. Vím, kdy mám raději mlčet a poslouchat. Nejen to, umím si třeba uvařit, aniž bych se musel ptát na internetu. Zvládl bych to dokonce i s pomocí otevřeného ohně, kdy bych si naštípal dřevo bez toho, abych skončil v nemocnici.
Z pohledu dnešní společnosti jsem asi muzejní typ. Jak říkám, neschopen integrace. Je to ještě horší. Záludně totiž čekám, že někdo vytáhne těm „chytrým“ kabel ze zásuvky. To bude krása. Všechno jejich vědění jakoby kouzlem zmizí. Možná, že mne pak vytáhnou z muzejní vitríny, dají mi kafe a cigaretu s nadějí, že jsem schopen fungovat bez elektřiny.
Má ješitnost mi nedovoluje, abych se nazval hlupákem. To přenechám jiným. Pokud tomu ale tak je, tak jsem docela spokojeným nevědomcem a nenechám si nějakým chytrým telefonem namluvit, že jsem nešťastným a pro společnost nepotřebným elementem. Jsem k tomu všemu ještě tak drzý, že s odvážím tvrdit, že tím největším lákadlem při koupi chytrého telefonu je jistota, že ten v žádném případě svému hrdému majiteli neřekne, že je vlastně hlupák.