kotyk-blog.cz

Vlastně asi zbytečná otázka, minimálně pro většinu ještě kriticky uvažujících diváků ČT, které každý den tak pilně produkuje.

Já bych to ale rozšířil o podezření, že už ani neví, že šéfuje veřejnoprávní televizi. Snad se toto označení usídlilo v jeho povědomí jen jako logo časů minulých. Takový smutný relikt dob již překonaných. Je to poznat podle toho jak reaguje, když se někde začne hovořit o poplatcích, které jeho již asi „soukromou“ firmu drží na životě.

Tak  jako ten poslední návrh některých poslanců, že by se měl ještě více rozšířit počet těch, kteří budou od této povinnosti osvobozeni. Hned na to popuzeně reagoval, že by tím ČT přišla o 730 miliónů ročně. Moc tomu číslu nevěřím, nejsem ochoten to zjišťovat, ale hrubým odhadem by se muselo jednat o osvobození více než 10 procent součastných plátců, což nepokládám za věrohodné, ale budiž.

Nezajímá mne to také z toho důvodu, že poplatek 135 korun za měsíc nepokládám opravdu za drastický vzhledem k tomu, co ČT přes veškerou oprávněnou kritiku dodává na mediální zábavě. V podstatě je to jeden lístek do  kina. A díky tomu, že prapůvodní televizní produkce, byla dobrá a  kvalitní, je neustále možné v rámci těchto peněz přeci jenom částečně uspokojit občana v jeho touze po kvalitní kultuře.

Více mne však zaráží poněkud nevhodná argumentace pana Petra Dvořáka. Hned si totiž vzpomenul na to, že ty chybějící milióny se rovnají nákladům televize na výrobu zpravodajských, publicistických a dokumentárních pořadů. Jak taktická a diplomatická poznámka! Jak vidno vůbec nemá ponětí, že právě píchl do vosího hnízda.

Se vší pravděpodobností netuší, že se jedná o tvůrčí oblast, kterou diváci kritizují skoro každý den, vyjadřují nespokojenost a mnohdy se i podílejí na různých spikleneckých teoriích, kde se diskutuje o tom, kdože to vlastně politicky ovládá ČT. Domnívám se, že se mýlí. Ten který vládně ČT není nikdo jiný, než právě pan Petr Dvořák, který se obklopil věrnými stejně uvažujícími hrobaři české televizní kultury.

V jeho argumentaci se pochopitelně neobjevila obhajoba veřejnoprávní televize jako takové, jen pouhá výhružka, že bude muset omezit produkci. Již tento fakt dokazuje, že jsou mu cíle veřejnoprávního média více jak neznámé. Že jen dal další argumenty těm, kteří usilují o zrušení povinných poplatků a tím i likvidaci té poslední naděje občanstva, že by u nás tolik potřebná mediální instituce, sloužící jako základní měřítko kulturních a morálních hodnot, ještě mohla existovat.

Na druhé straně však velmi oceňuji vždy tak „upřímná“ prohlášení ředitele ČT, který takovými výroky již nikoho nenechává na pochybách, že tato „firma“ se nachází ve stavu, který začíná být společensky škodlivý a občanstvo by to nemělo akceptovat. Avšak v návalu hněvu zrušit veřejnoprávní televizi jenom proto, že se nám nelíbí způsob jakým je vedena, nepřinese řešení problému.

Ještě pracují v ČT lidé, kteří přistupují ke  společensky důležité mediální tvorbě s plnou odpovědností. Dokazují, že to ještě nevzdali a nejsou ochotni slevit z morálních hodnot, které jsou jim vlastní. Vytvářejí však již pomalu ojedinělé pořady a v celkovém kontextu a neproporcionální záplavě desinformací začínají působit jako anachronismus, či dokonce přežitek. V podstatě to co se snaží sdělit veřejnosti je přehlušeno absolutní převahou „konkurenčních“ mediálních forem, které často slouží jen k zakrývání bezobsažnosti. Jedná se přitom o zvláštní formu podbízivosti a pokusu podřídit se vkusu diváka. Odpovědnost za to nesou mediální „experti“ v ČT. Že tím v mnoha ohledech jen prohlubují nedůvěru diváků je nevzrušuje. Pochopitelně ani to, že občan přestává informacím ČT věřit.

A já se obávám, že tito poslední bojovníci, kteří se snaží o záchranu společenských hodnot, nemají šanci na přežití. Je zde nebezpečí, že je masová, nekvalitní  a mnohdy přímo amatérská tvorba právě v oblasti zpravodajských, publicistických a dokumentárních pořadů jednoho dne vytlačí zcela na okraj programových plánů a vysílacích časů. A nebude to dlouho trvat, kdy je tyto síly zcela spolknou, aby je přežvýkaly a vyplivly v podobě prapodivných mediálních výtvorů, které se plně podřídí tržnímu uvažování mediálních vládců, kterým je vzdělané občanstvo trnem v oku.

Nikdy bych si nemyslel, že pocítím nutkání se zastávat českého premiéra. Nemohu ale jinak, protože si opravdu myslím, že Bohuslav Sobotka je slušný člověk.

V relativním pohledu na naši politickou garnituru možno tvrdit že nelže, nekrade, hovoří dobrou a kultivovanou češtinou, dokáže věci srozumitelně a trpělivě formulovat a obhajovat. Už to by mělo stačit, aby mu byla vyjadřována určitá úcta a možná i obdiv. Mnozí to dělají, i když poněkud neurvale a působí tak kontraproduktivně, ale je zde nemalá část obyvatelstva, která ho neúnavně napadá a vyjadřuje opovržení. Nehledě na našeho prezidenta, který tomu všemu dává korunu.

Jsme snad již tak daleko, že slušný politik vzbuzuje nevoli u občanstva? Vypadá to tak. Nějak nám nedělá dobře, že by člen vlády, ba dokonce premiér, mohl být korektním bojovníkem za naše práva. V demokratické společnosti se řeší všechny problémy cestou kompromisů. Vždy je nutno zvážit pozitivní a negativní dopady každého rozhodnutí a zvolit cestu ne nejmenšího odporu, ale řídit se nároky a názory pravděpodobné většiny, ale někdy i rozhodnout ku prospěchu menšiny.

Ten, kdo si myslí, že se jedná o jednoduché procesy, je nevědomec, generál u hospodského stolu, ale hlavně příští oběť populistického politika. Se vší pravděpodobností i hlasitý zastánce vlastních práv, která jdou na  konto druhých. Miluje politiky, kteří rozdávají rány, mlátí kolem sebe a „bojují“ za věc. Jakoby historie nevarovala.

Kolik jsme už  měli premiérů a ministrů. Neznám statistiky, ale v tomto ohledu pravděpodobně stojíme na prvním místě v Evropě. Měníme je tak, jako módu milující rozmarná a vrtošivá žena. Co  po těch politicích vlastně chceme? Aby pracovali v našem zájmu? Jistě. Ale mají k tomu vůbec čas a chuť? Vždyť je přeci pro ně lepší, aby se po uvedení do úřadu pohodlně uvelebili ve svých křeslech a čekali na odvolání a uvítali nástupce.

To negativní, co by bylo možno našemu premiérovi připsat, je skutečnost, že působí opravdu trochu bezbarvě. Jakoby nebyl schopen prosadit své. Mnohdy by si jeden přál, aby rozdal kolem sebe pár pohlavků a ty nevychované klučíky donutil k poslušnosti. Prostě prosadil svou. Je to ale jeho úloha? Není. Jeho posláním je hledání optimálních kompromisů. A ty sebou přinášejí nadšené spokojence a neukojené nespokojence.

Osobně si myslím, že se snaží ze všech sil zavést trochu klidu a pořádku do naší společnosti. Docílit určité kontinuity v rozhodování o naší budoucnosti. Má to těžké, protože mnozí voliči touží vlastně po diktatuře. Chtějí mít politiky, kteří bouchnou do stolu a rozhodnou. Jistě, dnešní doba mnohdy vyžaduje učinit rychlá rozhodnutí. Často by byla nejen potřebná, ale i nutná. K tomu však nepotřebujeme diktaturu, jenom trochu vyspělejší politickou kulturu.

Naše vláda má možnost, a to při zachování všech demokratických principů, učinit rychlá rozhodnutí. To ale musíme jako občané akceptovat. Jestliže však milujeme haštěřivé a mediálně halasné politiky, tak k tomu nikdy nedojde. Dokud budeme obdivovat křiklouny, oslavovat primitivní a laciné výroky samozvanců opojených mocí, tak se nedostaneme nikam. Musíme také pochopit, že úlohou opozice je korigovat a ne rozvracet.

Zatím ji jen chápeme a akceptujeme jako spolek těch, kteří touží po moci, Za každou cenu. Podle hesla: Kdo není s námi, je proti nám. Nějak si v tom libujeme a mediální svět nás v tom podporuje. Ostatně ten také miluje antagonismus a nepřátelství. Soudržnost a tolerance ve společnosti by ho připravila o tučné zisky. Válka je vždy pro mediální obchodníky tím nejlepším prodejním artiklem. Mír je nudný a nezajímavý, na tom se jen prodělává.

Bohuslav Sobotka to tedy nemá lehké. Zvolil si cestu, která je asi jeho vlastní, odpovídá jeho charakteru, snad i morálce. Ale přiznám, že bych nechtěl bych být v jeho kůži. Opravdu mu nezávidím, já bych asi nikdy nedokázal zůstat minimálně navenek tak „klidný“ a věcný. A právě proto si myslím, že bychom se nad tím vším měli trochu zamyslet.

Tedy ne tak docela. Trochu člověčího mám ještě v sobě, takže jsem rád, že to pro ně celkem dobře dopadlo a ve zdraví se dostanou domů ke svým rodinám. Toť ale vše.

Jinak si nabubřele myslím, že o takových únosech něco vím. Přesněji řečeno, že nevím nic, protože nemám šanci, jako ostatně i všichni obyvatelé našeho společenství, dovědět se úplnou pravdu. Tak už to ve světě politiky a tajných služeb bývá. Je to svět sám pro sebe. Když udělají něco k našemu dobru, tak to zní z každého tlampače. Když se jim něco nepovede, tak se dovíme jen střípky. A když je to tajné, tak to většinou i utajené zůstane.

Nutno přiznat, že mnohdy se v zákulisí odehrávají věci značně špinavé, nechutné a nemorální. Často i k našemu dobru, ale pak o tom nechci vědět. V tom jsem pokrytec. V případě opačném nezbývá jen doufat, že nešlo o záměr nám občanům programově škodit. Zda tomu tak je by nás měla přesvědčit jen morální úroveň našich politiků. Ti o tom mnohdy vědí, ti to většinou povolují.

Takže, čím více našich představitelů postrádá charakter, o to větší je šance, že se v zákulisí dějí věci nezdravé pro demokratickou společnost. Jiná kontrola prakticky neexistuje. Smůla je v tom, že se  bez opravdu tajné služby zatím neobejdeme. Svět už je takový, jsou oblasti, kde se proti zlu dá bojovat opět jenom zlem. A to se nedá dělat  vždy veřejně. A tak všechny takové ty kontrolní výbory tajných služeb jsou většinou alibistické, slouží jen ke chlácholení svědomí voličů.

Vše, co se tedy občan o takových případech doví, jsou spekulativní teorie pilně šířené v médiích a mnohdy i samotnou tajnou službou. Prostě takové profesionální mlžení. Je to vždy svátek pro novináře, trochu hysterická honba za neexistujícími fakty. Hned se  objeví řada odborníků a expertů, diskuse jsou nekonečné. Hlavním tématem je duchaplně hovořit o něčem, o čem nic nevíme. Je to ráj pro spiklenecké teorie, každý může tvrdit co chce.

Ale vrátím se přímo k těm pěti aktérům. Jedno je jisté. Když se rozjeli do těchto opravdu nebezpečných oblastí určitě nebyli hnání idealismem. Že v této oblasti Libanonu není radno pobývat, ví každý rozumný člověk zabývající se touto tématikou. Takže to nemohla být ani naivní nevědomost, která je tam hnala. Zbývá tedy nějaký konkrétní cíl a to je právě ta věc, kterou se nikdy nedovíme.

Co zbývá dodat? Jen, že se snad vrátili ve zdraví. Možná, že se ti dva „novináři“ stanou hrdiny, pravděpodobně to také byl účel jejich prazvláštní cesty. Ten pracovník tajné služby získá asi nějaké netajné a tudíž teplé místečko v patřičném oboru. A právník tam jistě nejel zadarmo, takže mu přeji patřičný honorář. A ti zbylí aktéři doufejme také neodejdou s prázdnou.

Jinak novinářským kolegům přeji, aby jim toto téma pár dní vydrželo. Z hlediska mediálního trhu se jedná o kvalitní produkt. Mluvit a psát se dá beze všech zábran, neexistují fakta, která by to či ono tvrzení mohla vyvrátit. Také se tomu oslavně říká, že se jeden pídí po pravdě. Kdeže. Pravda bývá často tvrdá, nekompromisní a většinou si jí bojíme.

Jsem velký přítel názorové rozdílnosti, někdy i kritiky, ale nemám rád foukání bolístek. Českému filmu se nedaří. To je fakt. Prý jsou ta díla nevalná. Celkem souhlasím.

Mám však pravdu? Jako divák ano. Mám na to dokonce právo. Pokud jde o filmové kritiky je už to otázka trochu ošemetná. Většinou se jim libí to, co se nelíbí divákům. Věřme, že jsou v tom oboru vzdělaní a trochu tuší o čem píší. Mnohdy však spory končí konstatováním, že se s určitou diferencí názorů mezi kritikem a divákem nedá nic dělat, protože divák je prý nevzdělanec.

Jsem poněkud jiného názoru. Filmový tvůrce by měl tvořit pro společnost a ne pro kritiky. Je to divák, kdo rozhoduje. A kupodivu není radno si s jeho inteligencí pohrávat. Každopádně ne podceňovat, jak se tomu dnes děje. Jistě, že chce být baven, má na to právo, koupil si lístek. Jenže ta zábava může mít rozdílnou kvalitu a neměla by být zaměňována s podbízivostí, o kterou se mnozí filmoví autoři tak vehementně a hloupě snaží.

Existuje klasický příklad jednoho filmového díla. Doufám, že skoro všem dokonale povědomý: Někdo to rád horké. Nemyslím, že by „filmový“ kritik nad tímto dílem propukal v bezuzdné nadšení. Spíše mlčí, nechce jít proti davu. Ona je to vskutku docela jednoduchá zápletka, nic moc, opravdu žádné „umění“.

Je to jen ukázka perfektního filmařského řemesla. Vše funguje, vše je tak jak má být. Hlavně je však vyprávěn příběh. S patřičnou nadsázkou hraničící skoro s nevěrohodností, ale přesto vnímán divákem jako pravdivý, skutečný a skoro záviděníhodný. Dalo by se říci, že v pohledu  režie skoro žádná práce, kamera jen zachycuje fascinující dění před objektivem. Divák je vtažen do děje, ani vteřinu nemyslí na to, že je to svět uměle vytvořený.

Ale zpátky k tomu hnojišti. Český film zažil doby, kdy vládli také hlupáci. V zákulisí jich bylo plno, myslím, že ještě více než dnes. Vznikaly filmy špatné, dobré, ale také vynikající. Dokonce o nich věděl i celý svět. Proč to? Odpověď není složitá. U jejich zrodu byl perfektní scénář. Byly to příběhy nejen ze života, ale hlavně o životě. Mnohé filmy byly tak dalece pravdivé, že je bylo nutno zavřít do tresoru. Většinou proto, že hovořily o morálních hodnotách, kterých se tehdejší moci a ideologii nedostávalo.

Ale lid o nich věděl. Tušil, že existuje zakázané intelektuální bohatství, které je určitým kulturním pokladem a pevně věřil, že jednoho dne spatří světlo světa a bude zase k dispozici všem. A teď buďme upřímní. Postřehli bychom dnes, kdyby nějaký ten film zmizel v tresoru moci? Cítili bychom se ochuzeni? Myslím, že ne. Možná, že bychom ani nepostřehli, kdyby ten či onen film ani nevznikl.

Čím to? Proměnili jsme se v národ analfabetů a kulturních ignorantů? Nemyslím. Jen se naši filmoví tvůrci nemohou rozhodnout komu se podřídit. Producentům? Divákům? Vlastnímu egu? Uspokojit všechny nelze. Přesto je ale možné, pokud jeden na to díky intelektu má, točit dobré filmy. Jen je nutno vědět o čem a ne neustále uvažovat pro koho. Hlavně ještě více poodhrnout tu oponu, která zakrývá to zákulisí, které je prý hnojištěm, na kterém vládnou jen producenti.

Nenalezli bychom tam možná i poněkud prapodivný, ostatnímu světu uzavřený a navzájem se podporující spolek.  Přesně podle vzoru, dle kterého funguje naše zkorumpovaná společnost? Možná ano. Nedávno jsem se donutil podívat se alespoň na jeden díl seriálu České televize. Nebudu to tajit, myslím, že název je: Místo zločinu Plzeň. Dílko to renomovaného režiséra pana Hřebejka. Vydržel jsem to asi tak deset až patnáct minut. Pak jsem to vypnul, protože jsem nabyl dojmu, že si ze mne pan režisér dělá srandu. Měl jsem pocit, že snad u natáčení ani nebyl, každý si tam dělal co chtěl. A pokud existoval nějaký scénář, tak musel mít několik verzí a každý si vybral nějaký jiný, asi podle vlastního vkusu.

Opatrně jsem v tomto duchu oslovil jednoho kolegu, který má o současném filmu jistě větší přehled než já. Když jsem ho konfrontoval s mou domněnkou, tak jen pozdvihl obočí a pravil: Můžete mít docela pravdu, je to veřejné tajemství, hodně se o tom povídá, pan režisér prý neměl mnoho času. Poněkud mne zamrazilo. A v souvislosti s článkem pana Olmera si kladu tedy otázku, zda zatím také vězí nějaký ten producent, který možná pana režiséra vyhnal od natáčení, protože se domníval, že je nepotřebnou součástí filmové produkce.

Nevím. Ale již jsme viděl mnoho ukázek současné české filmové tvorby, které také nějak postrádaly jak scénář tak režiséra. Byly to umělé mozaiky různorodých navzájem nesouvisejících příběhů podbízivě vyšperkované „zaručeně“ působícími prvky dnešní mediální tvorby. Žádný příběh, žádný hrdina, jakoby o životě, ale ne tak, aby to mohlo být  jako život vnímáno.

Mnohé filmy nebyly levné v produkci. Ano, každý něco stojí a mnohdy dost, často více než by si jeden přál či představoval. Ale přesto všechno platí jedno zásadní pravidlo: Dobrý film nestojí více než ten špatný. Takže to hnojiště není možná jen rejdištěm samozvaných producentů. Svalovat na někoho vinu je ten nejjednodušší způsob jak se zbavit vlastní odpovědnosti.

Co zbývá dodat? Snad jen rada pro diváka. Nemusí mít starost. Díky jistému nedostatku v produkci filmové tvorby se skoro každý den může podívat na nějakou tu starou reprízu. Právě tu,  která vznikala sice také na „hnojišti“, ale takovém, kde se ještě mnohý kohout nedal odradit a kokrhal co hrdlo dovolovalo, pelešení se slepicemi pokládal za nedůstojné.

Podle mne ano. Stejně tak Ukrajina a řada dalších zemí, kde dochází ke konfliktům, politickým nepokojům a mnohdy i válečným střetům. A teď přijde to divadélko mírových rozhovorů.

Již se těším na ty odborné rozbory, jež se zase objeví na našem bitevním mediálním poli, kde tak „úspěšně“ řešíme veškeré konflikty. Miluji politology. Ty teoretické nadšence, kteří s naivností generála cínových vojáčků řeší válečné konflikty. Hovoří vznešeně, komplikovaně, většinou jim nikdo nerozumí, což je jen podkladem pro další nekonečné debaty, postrádající logiku reálného života.

Kolik už jsem zažil mírových jednání. Je to takové věčné a vděčné sousto pro ty, kteří sedí někde v teple a vedou moudré řeči. Mnohdy bych si přál, aby jim někdo zapálil koudel pod zadkem, aby poznali jaké to je, když se někde bojuje. Aby konečně pohlédli do očí těm skutečným obětem, které se nikdy nedoví proč musí trpět a umírat.

Sýrie. Co se vlastně děje v této zemi ví asi málokdo. Hlavně ti, kteří o osudu této země rozhodují tisíce kilometrů vzdáleni od střelby a výbuchů. Je to tragédie dnešní mocenské politiky. I nadále se necháme ukájet lživým tvrzením, že nejsme uprostřed nové studené války. Vězíme v ní po krk a nechceme si připustit, že již přinesla milióny obětí na životech a již zdaleka není tak studená.

Proč o tom nehovoříme? Je to jednoduché. Muselo by se hovořit o tom, kdo ji vede a za jakým účelem. Scenário přitom není žádné novum. Vše je při starém. Jde o to, kdo bude vládnout světu. Hlavní figurky na šachovnici jsou také stejné. USA a Rusko. Údajná demokracie proti údajné diktatuře. Nechme stranou fakt, zda to či ono je pravda.

Ti, kteří věří, že Spojené státy americké stály vždy na straně dobra, jsou jen nepoučitelní ideologové a šiřitelé laciných reklamních sloganů. USA jednaly vždy ve vlastním mocenském zájmu. Nic proti tomu nemám, je to logické a správné. Z jejich pohledu. Tak by se měl chovat každý stát, každá vláda.

Ale zpět k Sýrii. Na počátku byla jen jedna možnost. Přenechat Syřanům, aby si své problémy vyřešili sami. K tomu pochopitelně nedošlo, protože si každý při tom chtěl ohřát vlastní polívčičku. A tak vše dospělo tam, kde se právě nacházíme. Řešení? Jednoduché. Tato země musí spadnout do klína buď Washingtonu anebo Moskvě. Asi se tak nestane, protože se jednak  o tom nesmí mluvit a pak ani jedna strana nehodlá ustoupit.

A pak tu ještě máme Evropu. Společenství,  které touží být také velmocí. Chce mluvit do rozdělování světa místo aby se soustředilo na ochranu  vlastních zájmů. Zmítá se někde uprostřed a připouští být obětí těch velkých. Dobrovolně přináší oběti, nechává se koupit, prodat a i zneužít.

Začínáme opět zbrojit, ač nám nic nehrozí. Tedy nehrozilo by, kdybychom se chovali trochu neutrálně a ne si pořád hráli na něco co nejsme. Evropa není velmocí a nikdy jí nebude. K tomu nám chybí jednota a nadšení dokázat světu, že jsme silní. Vojensky. A nejen to, že jsme ochotni opravdu bojovat. Ostatně není divu, že k tomu nemáme chuť, jenom bychom si přiznali, že jsme se nepoučili ze žádné z těch nesmyslných válek nedávné minulosti.

Ale přeci nám to nějak nedá, svrbí nás prsty a tak si vydržujeme takovou nebezpečnou hračku, kterou nazýváme NATO. Snažíme se zapomenout proč tento spolek vznikl a k jakému účelu. Blábolíme o ochraně členských států, hrajeme si na vojáčky a máme přitom hrůzu, kdyby se opravdu mělo střílet a bojovat. Proto se také bojíme přiznat, že jsme úspěšně obnovili studenou válku.

Neděláme nic  jiného, než že si opět hrajeme s ohněm. Zapomínáme na to, že stojíme přesně uprostřed bojiště. Dopouštíme, aby nás mocnosti zatahovaly do konfliktů, od kterých bychom měli držet prsty co nejdále. Nic nepomáhá, že jsme si je  již mnohokrát popálili. Politici nám vždy namluví, že to bylo k našemu dobru.

Takže jen tak dál. Bojujme tu i onde pod tou či onou vlajkou. Nějaký ten ideologický důvod se vždy najde. Můžeme přeci i nadále ignorovat fakt, že jak demokracie tak diktatura není exportní zboží. Je to produkt společnosti samé a odpovídající kulturní úrovni. Jediné co lze velmi úspěšně dovážet do  jiných zemí jsou politické konflikty a hlavně zbraně. Výhodou je, že se na tom dá docela dobře vydělávat. Ale i prodělat.

Už se na tom úspěšně pracuje. Výsledkem všech těch politických zájmů nejsou jen milióny mrtvých, ale i miliónů uprchlíků. Je ale s podivem, že ti nemíří do USA anebo do Ruska. Všichni chtějí do Evropy. A co dělá USA, Rusko a NATO. V tomto ohledu nic. Proč také? Mít hloupého spojence či hloupého protivníka je vždy výhodou. Hlavně, když se v důsledku současné situace začne zmítat vnitřními rozpory a tím jen dokáže, že nikdy nebude nebezpečnou velmocí.

Jistě, že to není radostná zpráva, když se jeden doví, že za posledních 25 let přišlo násilným způsobem o život 2297 novinářů. Měla by donutit k zamyšlení. Je to však těžké, když to její bulvární forma nedovoluje.

Spíše ponouká k dalšímu znevažovaní novinářské práce jako takové. Bohužel je taková reakce veřejnosti předvídatelná. Je i docela dobře možné, že je to pokus o předem kalkulovaný mediální úspěch. Autoři takových „rychle“ vystřelených informací by si však měli uvědomit, že takto formulovaná zpráva nijak novinářům nepřispěje, spíše naopak. Jenom dokazuje o co v dnešním „mediálním“ světě opravdu kráčí. Jen tím podpoří nedůvěru veřejnosti, nenávist a opovrhování nad ztrátou lidského života.

A přitom by stačilo jen tak málo. Nedělat z toho trhák a poněkud opatrněji používat verbální důraznosti připomínající arabskou tržnici. Vrazi trestu unikají! Prosím?  Byli opravdu všichni zavražděni? Jistě, že ne. Ano, pokud vím, jsou oblasti, kdy se novináři stali opravdu cílem zákeřných střelců. Ale ne vždy a všude.

Ve skutečné válce jsem nikdy nebyl, ale zažil jsem desítky dnů, kdy se kolem mne střílelo a zabíjelo. Částečně jsem měl štěstí, ale nemalou zásluhu na mém přežití měla také určitá zkušenost. Ono se totiž každé riziko dá kalkulovat. V podstatě je nutno si odpovědět na otázku: Stojí mi to za to? Je to neromantické, prosté ideálů, ale pravdivé a odpovídající realitě života.

Všude jsem byl dobrovolně, bylo to mé rozhodnutí. Nikdy jsem si nehrál na hrdinu, spíše se pokládal za profesionála, který v tom možná i nachází určité primitivní uspokojení ješitného chlapa. Nejsem idealista, vím dobře, že ti umírají snadno a rychle. Já po tom nikdy netoužil. Zažil jsme mnoho případů, kdy se kolegové vydávali zbytečně v nebezpečí jen z touhy po senzaci. Držel jsme se stranou těch, kteří riskovali život hnáni naivností, hloupostí a mnohdy možná i trochou idealismu.

Nechápal jsem ty, kteří se domnívali, že jsou privilegovanou skupinou ve společnosti. S neuvěřitelnou suverénností se pohybovali uprostřed nebezpečí a ukájeli se pocitem, že se jim nic nemůže stát, protože jsou novináři. Mnozí na to doplatili. Stali se ale často i obětí vlastní propagandy.

Jeden případ za všechny. Reportér CNN v Gáze byl postřelen zezadu od Palestinců. Každý kdo u toho byl, to viděl. Přesto byl panem Arafatem mediálně prodán jako oběť izraelské kulky, zvůle a násilí. Novinářský svět o tom mlčel a nechal světovou veřejnost klidně klamat záběry, kdy palestinský vůdce a objevitel politického teroru se s dotyčným v nemocnici objímal jako jeho zachránce.

Proto jsem si vždy dával pozor, abych se nestal podobnou politickou obětí. Neříkám, že je typická a obvyklá. Nicméně si troufám tvrdit, že podobné praktiky nejsou neobvyklé. Mediální manipulace se stala velkým obchodem. Jak politickým, tak skutečným. Je tím ničena důvěra ve  společensky nenahraditelnou úlohu, kterou by měl novinář plnit.

A to je opravdová tragédie. Ještě totiž existují skuteční novináři, kteří se pokoušejí odhalit a světu přiblížit pravdu. Často se vydávají i v nebezpečí života. Dochází i k jejich vraždám. Ale paušálně tvrdit, že každý novinář, který přišel o život, byl zavražděn, patří na stránky bulvárních médií. Tam je manipulace veřejného mínění a lež doma. Je to obchod s informacemi všeho druhu. Většinou pochybné kvality, která však prý zaručuje počet čtenářů, posluchačů či diváků.

Mám úctu ke všem kolegům, kteří přišli o život. Ale tvrdit, že všichni byli zavražděni, zneuctívá smrt těch, kteří se stali skutečnou obětí politické zvůle a násilí. Proto prosím všechny čtenáře, aby nepodlehli mediálním útvarům, které mají jen formálně nějakou spojitost s prací novináře. Míním to všeobecně.

Jedině diferencovaný přístup k informacím, které nás denně právě nediferencovaně zaplavují, by mohlo o hodně zvýšit kvalitu komunikace v naší společnosti. A možná  i poněkud obnovit vzájemnou důvěru, bez které jsme odsouzeni žít v chaotickém světě, který je mediálně ovládán a jehož cílem je jen šíření strachu, který se ukazuje jako tím nejlepším prostředkem k získání nejen politické moci, ale i nehorázných finančních zisků.

Jsem o tom přesvědčen. Jen se podívejte na záběry z poslanecké sněmovny. Každý z nich jen jako v transu zírá na nějaký ten tablet nebo rádoby chytrý telefon a ťuká a ťuká. Jakoby okolní světě už neexistoval.

Přitom se již pomalu šíří podezření, že taková intenzivní činnost je určitou závislostí. Vlastně nemoc, která přispívá k deformaci naši sociální kultury. Oddaluje nás od reálného světa, manipuluje nás, stáváme se otroky, aniž bychom věděli kdo nám to vládne, kdo mrská bičem, kdo nás zneužívá. Jsme vtaženi do virtuálního světa, který se tomu skutečnému čím dál tím více vzdaluje.

Ti politici jsou toho důkazem. Pokud je někdo vytrhne z jejich světa mívají takový nepřítomný pohled, hovoří zmateně. Reálně žijící občan jim nerozumí a pokládá je za idioty. Odborník by ale řekl, že chování politiků je způsobeno určitou formu nevědomosti zaviněnou jednostranným přísunem nelogicky souvisejících informací.

Je mnohdy až smutné pozorovat ty starostlivé vládu představující obličeje, které, konfrontováni s problémy docela normálního života, se marně snaží najít srozumitelnou a  logickou odpověď na celkem jednoduché ba až primitivní otázky. Mnohdy se dokonce i  naštvou, pokud mají dojem, že jim není rozuměno. Nechápou to. Vždyť jim přeci tu odpověď zformuloval chytrý telefon.

Přitom by se mohli rychle poučit. Třeba právě u těch uprchlíků,  kteří se k nám hrnou také na základě stejných informací, které kolují na všech těch mediálních sítích s cílem dát všem absolutně falešný obraz o životě kolem nás. Ti jsou také skoro nepříčetní, protože zde v Evropě nenalézají to, co jim řekli všechny ty moderní krabičky.

Lidskou tragédií je, že hlupák zůstane hlupákem tak dlouho, dokud nepřijde na to, že by se měl někde poučit a poněkud rozšířit vědomosti. Kdysi bývali zdrojem prvního poučení rodiče a posléze škola. Dnes je to moderní „informační“ technika, která svým terorem formuje naše myšlení a degeneruje intelektuální schopnosti.

Přemýšlet se nemusí. Každá myšlenka je  již hotová a všem přístupná „online“. Pohoda. Máme virtuální svět. Funguje perfektně. Tedy technicky. Řešíme v něm všechny naše problémy. Sice neúspěšně, ale to nám nevadí, tolik ještě chápeme, že se jedná o svět neexistující a nás přímo nepostihující. Takže se tam dá klidně i válčit. Ti mrtví vlastně ani neexistují, nevyžadují soucitu.

Jenom by mne zajímalo, páni ministři, zda si myslíte, že už to postihlo celé lidstvo. Mám totiž podezření, tedy podle vašeho chování, že jste o tom přesvědčeni. Ale co když to ale není pravda? Co když žije kolem vás ještě mnoho miliónů lidí,  kteří žijí „offline“. Jsou i tací, kteří si to dokonce přejí. Prostě milují život takový jaký je. Ale ta převážná většina takto žít prostě musí.

Není tedy načase odložit ty poťouchlé elektronické vše vědoucí podvodníky a trochu se porozhlédnout kolem. Možná, že by to pomohlo k poznání proč vás občan zrovna nemá v lásce. Možná, že konečně pochopíte i toho důchodce, který je spíše uražen a opravdu nejásá, když mu občas pošlete pár oschlých rohlíků na přilepšenou. Pravda, výjimečně se mu dostane koblihy.

Ano, realita světa se čím dál tím vzdaluje od virtuálního světa politiků. Připomíná to trochu dobu feudální. Tehdy se také na hradech žilo jinak než v podhradí. Ale ten chudák neměl kam utéci, bylo mu to i zakázáno. A tak měl jeden toho druhého stále na očích. Občas se i setkali, ať již v dobrém či  ve zlém. Tak či onak byli posléze nuceni řešit mnohé nespravedlnosti. Říká se tomu něco jako vývoj společnosti.

Ale dnes? Zase máme hrady a podhradí. Ale pohled z očí do očí vymizel a tím i odpovědnost jednoho k druhému. Hradní pán pomalu ani neví komu vládne. Podhradí je globální a jeho strukturu určuje chytrý telefon. Každý vládce si může vybrat poddané podle potřeby. Logicky ho zajímají jen ti, na kterých se dá dobře vydělat a kteří se dají ovládat.

Zvláštní to svět, páni politici. Dělá mi to trochu starosti. Ono by se mohlo najít sdostatek těch, které ovládne touha s vámi zúčtovat. Tak jako mnohokrát v minulosti. Byla by to škoda, asi by se to neobešlo bez násilí a byl by to krok zpět. Asi by bylo mnoho zničeno. Ke slovu by se určitě dostali neurvalci, kteří by pod rouškou ochrany svobod nastolili systémy nesvobodné a zavánějící diktaturou.

Jedinou výhodou by bylo, že by ten virtuální svět asi zmizel. Nebylo by tedy trochu prozíravější odložit ty klamavé technické hračičky a sejit do podhradí a podívat se, kdože to tu vlastně žije.

Tak mu už ty kasičky povolte. Když nám zlevní pivo. Sice nám to jen slibuje, ale je to upřímné přiznávání politika ke staré a jemu asi tak dobře známé ideologii.

Má generace si přeci ještě pamatuje. Kdysi se říkalo: Vláda, která zdraží pivo, padne. Že by to platilo i dnes? Pochybuji, ale za zkoušku to asi stojí. Určitě se to ale nezrodilo v nějaké ekonomické hlavě, spíše to poukazuje na mozkové závity mediálního poradce.

A právě proto, tedy pokud se chceme pana Babiše zbavit, tak bychom mu ty kasičky měli povolit. Logika je jednoduchá. Při pohledu na všechny ty ne zrovna fungující vládní elektronické systémy je pravděpodobnost, že se bude ten zázračný systém věčně hroutit, celkem vysoká.

Nikdy nám také nedokáže, že na tom stát vydělal. Stejně tak mu nikdo nedokáže, že na tom veřejná kasička prodělává. Je však jisté, vhledem k předpokládané nevalné funkčnosti celého systému, že přijde záplava stížností, žalob a i pasivní resistence. Nehledě na to, že každý elektronický systém se dá obejít. Odborníci již na tom zajisté pracují. Takže se celá problematika asi přesune do oblasti politické zábavy, jen se rozšíří oblast, kterou se dennodenně zabýváme. Neschopností našich politiků. Zase začneme hledat vinily a ne odstraňovat problémy.

Je velká škoda, že si páni poslanci nesmějí zapálit a objednat pivko. Byla by to správná atmosféra pro jejich hašteření a vášnivé diskuse. Kdysi se také říkalo: Moc kecáš a málo píšeš domů. Ano, ta hospodská atmosféra v poslanecké sněmovně opravdu chybí. Je to škoda, pomohla by občanu správně pochopit jedinečnost všech těch důležitých osůbek, které se derou k mikrofonu sdělit okolnímu světu mnohdy prapodivné, ale nikým nedoložené moudrosti.

A tak nám ti poslanci zase ubírají sílu a čas, kterou bychom potřebovali na kloudnou a smysluplnou práci. Jsem pevně přesvědčen, že místo toho již mnohé hlavy horečně pracují na žalobách, aby dokázaly, že mnohé smlouvy s provozovateli tohoto systému jsou státu škodlivé a možná i neplatné. O to už ani nemluvím o doprovodné a všudypřítomné korupci. Bez té se přeci u nás nic neobejde. Záleží jen na tom, zda se tomu někdo bude chtít věnovat. Tedy pokud pociťuje touhu, aby si náš Andrejko konečně pořádně rozbil nos.

No, nic. Když už tedy máme u piva řešit naše problémy, tak nemám nic proti tomu, aby tato tekutina, která asi rozhoduje o naší budoucnosti, byla trochu levnější.

Ano, proč ne, vždyť je to prý základ demokracie. Prostě vzít na vědomí mínění většiny a je to. Zní to logicky a mnohému to připadá i spravedlivé. Pochopitelně ne těm, kteří tvoří jakousi menšinou. Nu co, musí se prostě podřídit.

Na první pohled to vypadá opravdu jednoduše, kdyby zde nebyl ten problém, co si kdo představuje pod většinou. Míněno v pohledu na celou společnost. I s nevalnou znalostí matematiky a zvláštností statistického žonglérství přijde každý brzy na to, že k vytvoření skutečné společenské většiny – hlavně při demokratických volbách – dochází málokdy. Pokud se opravdu vytvoří občanská většina, tak to obvykle končí nějakou tou revolucí.

Často to bývá důsledek politického období, kdy se vše řídilo právě pravidlem vůle „většiny“. Ta totiž byla více méně umělým produktem. Buď to bylo pod tlakem diktatury 99,9 procent, či se tato většina skládala ze součtu různých menšin. Jsou to společenské skupiny mající rozdílné názory, ale toužící stejnou měrou po moci. Jde v podstatě o politický obchod, říkáme tomu třeba koaliční smlouva.

Je pak pozoruhodné sledovat jak se ti volební odpůrci snaží sloučit rozdílnost názorů, která z nich ve volebním období dělala třídní nepřátele. Morálka, zásady a sliby voličům vezmou za své. Je to rvačka o křesla, ministerstva, platy a co já vím co ještě. Každý prostředek k diskreditaci bývalého protivníka je vítán. Zájmy občanů se většinou dostávají na vedlejší kolej. Nebo spíše při těch politických bitkách není zcela jasno, o kteréže to občany se vlastně bojuje.

V tom se nám snaží pomoci média. Sami o sobě to také vždy tvrdí. Většinou však pouští ke slovu různé křiklouny a vůbec je nezajímá kolik občanů je opravdu stejného mínění. V podstatě čím je verbální projev důraznější, tím větší je dojem, že se jedná o zástupce „většiny“. Je logické, že se tímto dostávají ke slovu lidé názorů spíše extrémních. Už jenom proto, že jsou mediálně zajímavější.

Ti mlčící se ke slovu nedostávají. Logické, ne? Když mlčím, tak nikdo nepokládá za pravděpodobné, že bych měl na to, něco říci. Není tedy divu, že je tato skupina občanstva přehlížena. Ovšem stejně tak není bráno v úvahu, že se mnohdy jedná o většinu. Důkaz o tom přináší čísla o volebních účastech. Pak se říká, že to je jejich chyba, že mlčí. Jsou dokonce i označováni za destruktivní síly demokratického procesu.

Ještě nikdy jsem nezažil, že by se někdo touto mlčící většinou zabýval. Tedy veřejně. Znám mnohé tiché občany. Jsou to většinou poctiví a charakterní lidé. Občané, bez jejichž práce by společnost asi zanikla. Žijí odpovědně a poněkud stranou mediální tržnice populistických názorů, nepravd a lží. Většinou dřou celý život, vytvářejí smysluplné hodnoty jak materiální tak duševní. Občas se i stane, že si jich společnost všimne a dokonce je i ocení. Většinou na sklonku života, lépe však raději po smrti.

To je totiž jisté, že budou i nadále mlčet, že se neohradí, že si nebudou stěžovat na to, že by třeba nebylo špatné, kdyby se jim dostalo poslechu poněkud dříve. V době, kdy bylo možné mnohému zabránit. Třeba tomu, že nás již dávno varovali před nebezpečím naslouchat hloupým a ješitným politickým křiklounům, kteří se chvástají tím, že zachrání svět a naši společnost.

Ano, vůle lidu je pojem nebezpečný a snadno zneužitelný. Hlavně, když se stává marketingovým produktem a je výsledkem mediálního úsilí jehož cílem je produkovat vůli lidu podle momentální potřeby vládnoucích sil.

Jistěže ne. Tato obdivuhodně spolehlivá zbraň doprovází veškeré politické změny již po desetiletí. Stala se symbolem, vyskytuje se vždy na obou stranách barikády.

Znám ho celkem dobře, viděl jsem ho v rukách tisíců, slyšel jeho kulky, mnohdy mi jeho hlaveň dokonce tlačila na žaludek. Dlužno přiznat, že to je velice důrazný argument. Zkracuje diskuse, vede přímo k cíli, mnohdy k vítězství jindy zase k prohře. Nastoluje demokracie a diktatury. Stejně tak je svrhává.

Stojí v pozadí všech politických změn. I těch demokratických, sametových a všelijak zabarvených. Mnohdy se drží jen decentně v pozadí, ale vždy je připraven ke střelbě. Není to zrovna nástroj humánní politiky, ale přesto jednou životy zachraňuje a příště zase ničí. Demokratické společnosti se ho bojí, ale vždy přicházejí na to, že není dobré ho nevlastnit, mohl by se hodit, třeba nastane doba, kdy jen s jeho pomocí je možno společnost ochránit před zlem, či vlastní politickou prohrou.

A buďme si upřímní, kdo již na jeho použití nemyslel. Mnohdy to vypadá opravdu tak, že se toho či onoho politika není možno jinak zbavit. Pravda, jsme civilizovaní a pokoušíme se bez této prazvláštní „politické“ zbraně obejít. A protože jsme lid vynalézavý našli jsme nové metody jak politika „odstřelit“, pracují stejně účinně a mnohdy i politicky smrtelně.

Vždyť se jen podívejte na náš demokratický vývoj. Dělají snad naši politici něco jiného, než že se jeden snaží druhého zlikvidovat? Vždyť je to jen neustálý boj o moc. Kolik vybuchlých „bomb“ jsme již zažili? Kolik „smrtelných“ zásahů? Trochu mi to připomíná tu starou ideologii o permanentní revoluci. Jako bychom si ji vzali za vlastní a to přesto, že je celkem neproduktivní.

Ona totiž ta permanentní likvidace politických protivníků není zrovna efektivní. Jen se podívejme třeba na tu vlčí smečku magistrátu Prahy. Nikdy se opravdu nedovíme o co  jim jde. O blaho občanů asi moc ne, protože většinu času tráví splétáním intrik. Či ta poslední zpráva o ohrožení stavby dálnic. Zase jde o miliardy a zase někdo něco prošvihnul. V zápalu boje o moc mu asi nějak nezbyl čas na řešení věcí potřebných, či byl dříve odstaven, než mohl svou práci dokončit.

V podstatě jsme spíše svědky politického násilí, společenské likvidace, korupce, vykrádání veřejných kas. Pokud popustíme uzdu nemorální fantazii a připustíme možnost, že by každý politik vlastnil kalašnikov, tak bychom pomalu asi neměli koho volit. Byl by to skutečný masakr. Ale i bez této představy je jasné, že to vše narušuje kontinuitu vývoje, která je tak potřebná pro současnou dobu.

Nikdo již neví kdy a jaký zákon bude platit příští měsíc. Reforma stíhá reformu, násilím jsou zaváděny nefungující systémy. Prožíváme nejen masakr politický, ale i chaos, který silně porušuje struktury jak společenské tak hospodářské. Média nás denně bombardují informacemi o verbálních válkách našich politiků, ne o jejich činech.. Málokdy se pragmaticky hovoří o tom, co je nutno pro zajištění budoucnosti učinit.

Takže metoda „kalašnikov“ je všudypřítomná, jen ji nazýváme jinak. Přitom přehlížíme, že se jedná o metodu stejně nebezpečnou a stejně účinnou. Nahrazuje totiž konstruktivní diskuse, které by přinesly řešení problémů, kterých  máme více jak dost. Nechceme si také připustit, že se tím vydáváme na pospas těm, kteří metody hraní si se spouští ovládají mnohem lépe než my.

Kdysi si nás svět vážil pro intelektuální bohatství a technický um. Svět nás obdivoval a navštěvoval, choval se k nám s respektem. A dnes? Připustíme aby nám vládl spolek hašteřivých trhovců, kteří nás rozprodávají kousek po kousku. Licitují mezi mocnostmi, jsou podbíziví a neštítí se jít pod cenu, která uráží každého tvrdě pracujícího občana. Osobní profit je železným zákonem.

Nebylo by špatné se mnohých zbavit. Zajisté bychom měli zvolit cestu demokratických voleb. Jenže naše demokracie poněkud koktá a škobrtá, dává moc těm, kteří se posléze obrací proti nám. Političtí odpůrci kšeftují mezi sebou , dělí se o moc, vše zavání trochu mafií. Vynalezli si nový „kalašnikov“, který je stejně účinný a stejně smrtelný. A pak máme také prezidenta, který vše podporuje, který znovu objevil přitažlivost  ideologického boje a libuje si v šíření antagonismu,  který naši společnost jen oslabuje.

Takže, pane Zemane, ten „vtip“ byl sice hloupý a ne hodný prezidenta, přinejmenším v mém pojetí, ale plně osvětluje Vaše pojetí politického boje o moc. Jde jen o to, zda nás donutí k opravdovému zamyšlení nad naší společností a přivede nás k rozumu. Já se ale obávám, že bude spíše dalším podnětem k rozdmýchání politických bojů o moc, které nás mohou stejně tak zničit jako v minulosti.