kotyk-blog.cz

Je mi líto, ale v dnešních dnech tolik diskutovaná smrt učitelky je pro mne projevem teroru, který vychází ze špatně chápaného a praktikovaného pojmu svoboda.

Je neustále dost lidí, kteří jsou toho názoru, že likvidace komunistického systému přinesla absolutní a definitivní ozdravění společnosti. Je nesporné, že došlo k razantnímu vývoji k lepšímu. Ale přehlížet nedostatky, či je zakrývat tvrzením, že i to špatné je lepší, než tomu bylo tehdy, je pohled scestný, mnohdy alibistický a v neposlední řadě může být také populistický.

Každopádně je nezdravý a přiznáním určité nevědomosti. Jestliže je totiž možno připustit, že za oněch dob nebylo absolutně vše špatné, je to již krok k poznání, že mnohé dnes také není zrovna to absolutně nejlepší. Tehdejší diktatura, přes veškerá svá omezení, či právě proto, nutila občanstvo po prvním nadšení se vážně zamyslet nad tím, zda společnost kráčí opravdu správným směrem.

Zatímco dnes nad tím nijak moc neuvažujeme. Stále jsem opojeni pojmem svobody. Vnímáme ji jako absolutní hodnotu vyvažující vše. A přitom je již dostatek společenských problémů, které by nás měly donutit k zamyšlení. Možná si i připustit, že se v jistém pohledu objevují náznaky diktatury. A to ve formě pro nás zatím neznámé.

Jen se zamysleme nad tím případem šikanování učitelky na střední škole. Jsme tak sebekritičtí, že připustíme, že pokud by to vše neskončilo tragicky, že bychom možná ani nebyli ochotni se tomu „případu“ vůbec věnovat. Vždyť se přeci ze strany žáků nejednalo o nic jiného, než o absolutní projev svobody. Dokonce je jistě mnoho zákonů, které jejich činy posvěcují.

Jistě se ti „učení“ v oboru osobních svobod  pokusí dokázat, že ta smrt nemá nic společného se šikanou a s činy těch mladíků se už nedá najít žádná spojitost. Jenom přeci využili základního práva na sebeurčení a názorovou volnost a ta nebohá učitelka nebyla schopna to pochopit. Prostě jim nerozuměla. Neměla ponětí o svobodě.

Pochopitelně, že to vidím jinak. Pro mne to jsou právě náznaky terorismu a diktátu, které se pomalu stávají součástí našich demokratických svobod. A přitom se jedná o velmi hrubé prohřešky proti společnosti jako takové. Jsou to jevy, které prostě nesmí být tolerovány a to bez ohledu na poltický a právní systém.

Po staletí byl učitel autoritou a nerozhodovala jeho „slabost“, jak se nás dneska pokoušela poučit jedna odbornice v článku na iDnes. Bylo nemyslitelné, aby se k učiteli choval jakýkoli žák tak, jak se tomu stalo na oné škole. I kdyby se udála jen desetina toho, co je líčeno, tak by to mělo stačit na velmi tvrdý disciplinární trest. Pochopitelně i pro rodiče těchto výkvětů naší společnosti.

A to bez diskuse a možnosti odvolání. Pochybuji, že k něčemu takovému dojde. Zákon a „odborníci“ společně nechají vše zamést pěkně pod koberec. Výsledkem bude jen posílení těch, kteří v naší společnosti stále častěji používají fyzické násilí proti těm, kteří myslí jinak. Je to forma teroru. Fyzické zastrašovaní operující se strachem. Obvyklá zbraň prapodivně vzdělaných, kteří používají fyzické síly tam, kde se jim nedostává intelektem podložených argumentů. Jsou to i jedinci, kteří touží po pocitu, kdy rozhodují o životech jiných. Jsou součástí každé společnosti. Ale ne každá společnost toleruje jejich činy.

Naše zatím ano. Jsem opiti pocitem „absolutní“ svobody. Je to atmosféra, která ničí základní morální principy. Nic nemůže být striktně zakázáno, neřkuli nekompromisně potíráno. Jdeme tak daleko, že se tyto „svobody“ stávají nedílnou součástí výchovy mladé generace. Kde to skončí? Naše společnost se brzo promění v džungli, kde bude platit jen právo silnějšího.

Přeháním? Ten který si to myslí, zlehčuje ve své naivní nevědomosti smrt právě té učitelky, která se stala obětí našeho pojetí svobodné společnosti. Touží po diktátu silných a nebojácných. Není ochoten naslouchat jiným názorům, pokud nejsou prosazovány z pozice fyzické síly. Učitel musí ze zásady požívat uznávané a chráněné autority. Vždy tomu tak bylo, a není společnost, která by s tím měla špatné zkušenosti.

Ve „svobodném“ Česku byla tato autorita vědomě podkopána. Nevím, kdo s tím přišel, kdo to podporoval. Je to také absolutně irelevantní. Naše společnost potřebuje řešení a ne nekonečné politické debaty o vině. Je to oblast, kdy selhala společnost jako taková, protože dovolila aby poltičtí samozvanci a samoukové podryli význam vzdělaní a tím ohrozili naši budoucnost. Každý politický systém, který ničí autoritu učitelů, jen připravuje zánik kulturní společnosti a otevírá cestu pro nadvládu barbarů.

To je takové milé heslo, které by si každý mediální pracovník měl alespoň desetkrát za den opakovat. V dnešní době tak z mnoha důvodů povětšinou nečiní.

Místo toho pilně a většinou pod tlakem vyrábí veřejné mínění, aniž by si to chtěl přiznat. Buďme milosrdní, mnohdy si nějaké to morální uvažování ani nemůže dovolit. I on je člověk, chce prostě přežít. A tak pilně v shromažďuje všelijaká fakta, která by měla podávat důkaz o existence toho či onoho. Domnívá se také, či si to namlouvá, že přispívá k objektivitě.

Mocí mermo chce dosáhnout něčeho, co vlastně v dnešním mediálním světě neexistuje. Jedná se jen o intelekt dusící lavinu informací, která běžného občana spíše odrazuje, než poučuje. Mnohdy ale i nahání hrůzu. To je z hlediska médií dobré, proti předem vytvořenému strachu se dá také velmi atraktivně „novinářsky“ – ostatně i politicky – bojovat. Je to takové perpetum mobile zaručující stabilní zisk, popřípadě moc.

Nevěříte? Dám vám příklad. Já se osobně v ulicích izraelského Tel Avivu cítil mnohem bezpečněji, než v jakémkoli evropském velkoměstě. Můžete mi to na základě mediálního zpravodajství o Izraeli věřit? Jistěže ne. Nejste přeci bláhoví. Přesto vás musím ujistit, že se mýlíte. Stali jste se jen obětí těch, kteří určují, co si máte myslet a jak o mnohém máte přemýšlet.

Moje životní zkušenost a určitá „profesionalita“ mi doluje, abych vytvořil dvě reportáže o zemi vaší volby. Po shlédnutí jedné pocítíte neskonalý zájem tuto zemi navštívit a možná projevíte i touhu tam žit. Po té druhé se vás zmocní přesvědčení, že je lépe se této zemi velkým obloukem vyhýbat. Pozoruhodné jen bude, že jak v té prvé verzi tak v té druhé nebudu muset lhát.

Že by tedy média přesto všeobecně lhala? Ano a ne. Ona totiž ta fakta, která jsou prezentována, je možno skládat tak, aby vytvářela zcela rozdílné obrazy. Je to vlastně mozaika informací, jako celek působí věrohodně, úplná lež to není. Ale právě s tou výhodou, že je možno celkem bez velké námahy vytvořit obraz zcela jiný. Přesně dle potřeby té či oné ideologie.

V podstatě se tímto živím celý život. A po celá ta léta mne tíží odpovědnost za to, co překládám v různých formách veřejnosti. Je to vždy otázka jen osobní morálky. Je to také věčný boj o existenci, protože málokdy se dostanete do redakčního prostředí, kde by vládla společenská a morální odpovědnost. Mně se tak stalo zcela ojediněle.

Ano, základem novinářské práce je manipulace veřejného mínění. Mírněji řečeno, je to ovlivňování kulturní úrovně společnosti. Každý s tím zachází po svém. Teoreticky by se ten, kdo prezentuje nějaké informace, měl řádně zamyslet nad tím, jaký budou mít společenský dopad, jakou odezvu je možno očekávat od veřejnosti, od občanů. Ale hlavně, zda to bude odpovídat původnímu záměru, který vedl k zveřejnění. Ať již negativně, či pozitivně.

Je to nebezpečná hra. Může vám přinést bezesné noci, pakliže vlastníte něco jako morálku a zabýváte se otázkou společenské odpovědnosti. V praxi to vypadá tak, že vám tuto odpovědnost většinou odejme ten, kdo vás platí. I to není tak jednoznačně negativní. Pokud se postavíte jako novinář oproti mocným, potřebujete dobře krytá záda. Mnohdy totiž o „pravdě“ rozhodují spíše soudní spory a šikovnost advokátů, než fakta samotná. Tento boj jako jedinec nepřežijete.

Jinak je ale možno se vždy pohodlně zaštítit ideologií vlastníků médií. Pochopitelně, že ti navenek hlásají obvyklá hesla o snaze pravdivě informovat veřejnost. Jsou to planá slova, protože jsou již ukázkou první nepravdy a manipulace. Obvyklým důkazem „objektivity“ je politická a ekonomická nezávislost. Obé neexistuje, je to ta nejsprostší lež a podvod na občana.

Jediným zdravým informačním světem je ten, kdy různá média, ale v malém počtu, zastávají zcela transparentní a jednoznačný postoj k morálním hodnotám společnosti při zachování všech demokratických principů. Kdysi tomu tak bylo, každá strana měla své noviny a čtenář vždy věděl koho čte a mohl se svobodně rozhodnout komu dá přednost. Byla to volná konkurence názorů a myšlenek.

Dnes je to jen dryáčnický boj o zisk, jehož obětí je občan a posléze i demokracie sama. Nesmíme zapomenout, že i politické strany se těmto „novým“ pravidlům podřídily. Jejich programy jsou buď populisticky nereálné, nebo se díky mediálním poradcům mnoho neodlišují od těch konkurenčních. Jsou to také takové volně složitelné mozaiky.Každý si nechává otevřená zadní dvířka pro možnost úhybných manévrů. Hlavním cílem je zůstat u moci.

Jsou i tací, kteří přišli na to, že volební program je nebezpečná záležitost, jeden by mohl slibovat neuskutečnitelné. Takže se taková seskupení toužící po politické moci omezují jen na populistická hesla. Přesně podobná těm, které pak ovládají hlavní titulky všech médií. Je to, jak já říkám, takový bezpohlavní svět. Ani ryba ani rak. Všichni proti všem. Rozpolcenost veřejného mínění je hlavním bitevním polem.

A občan? Je jen objektem základních principů volného trhu. Jeho mínění je manipulováno marketingovou strategií, kde jde jen o to, aby podlehl umělému tlaku a pořídil si něco, co vlastně nepotřebuje. Smutné je, že se nejedná jen o nějaké ty elektronické nesmysly, ale že si se slevou kupuje myšlenky, mínění, názory.

Ano, i já se pokouším dosáhnout toho, aby si můj čtenář myslel něco jiného, než si možná myslí. A budu se stále trápit myšlenkou, zda dělám dobře. Držím se jen jednoho hesla. Pokud pokládám něco za dobré a správné, tak se o tom pokouším ostatní přesvědčit. Pakliže věci vidím negativně, postupuji zrovna tak. Jsem tedy neobjektivní, zastávám názor a pokouším se ho prosadit.

Podle novinářských teoretiků se dopouštím základního prohřešku proti stavovské etice. Budiž. Tuto chybu dělám celý život. A jdu tak daleko, že to pokládám za morálně obhajitelné.

Že bychom s tím nesmyslem, jak je u nás už zvykem, běželi až k soudu nejvyššímu? Tedy, pokud pozoruji tu mediální válku, tak asi nic jiného nezbývá.

Hned přiznám, že, ač jsem se léta pohyboval v arabsky mluvicím světě, je to řeč, které nerozumím. Měl bych tedy mlčet. Nebýt jednoho malého, ale z mého pohledu důležitého faktu. Celkem brzo jsem totiž pochytil, že arabština je řeč velmi květnatá, bohatá a hravá.

Přesně pak tomu odpovídá i rozmanitost překladů, kterým je možno porozumět podle potřeby. Naučili mne tomu samotní arabsky mluvící. Dokonce mne i varovali. Brzo jsem se proto raději soustředil spíše  na činy  takto mluvících, než na jejich verbální projev, kterým se snažili své činy popsat, omluvit anebo formulovali konání do budoucna.

Při tomto pragmatickém přístupu bylo vždy celkem rychle zřejmé, že se činy plně rozcházejí s verbálním popisem jejich smyslu. Naučil jsem se nedůvěřovat překladům, spíše jsem dával přednost špatné angličtině. I přes její nedostatky jsem pak dostával celkem jasné a hlavně stručné informace.

Je také dobré nezbavovat se našich dětských představ o arabském světě. On je takový pohádkový. Plný překvapení, uchvacujících kouzel a hlavně nenadálých proměn. Jeden nikdy neví, jak pohádka dopadne.

Pro nás Evropany je opravdu více jak vhodné posuzovat lidi z tohoto světa spíše podle jejich chování a činů, než podle ideologií, náboženských textů a proklamací. Arabština zní melodicky, má i jistou dramatiku, ale dokáže i uspat. Každopádně má sílu posluchače vtáhnout do světa snů, kde je realita pojmem absolutně neznámým.

Má slova možná na první pohled postrádají respektu před arabskou společností. Právě jen možná. Mně ale tento přístup umožňoval se v prvé řadě vyhnout konfliktům, či zavčasu rozpoznat nebezpečí. Také se mi nestalo, že bych se dopustil mediální „manipulace“, která je právě  v této oblasti snadná a svádějící. Proto bych třeba nikdy neudělil Nobelovu cenu míru panu Arafatovi. Podle jeho verbálních projevů byl mírotvorce, podle jeho činů terorista.

Takže si myslím, že to co se řeklo a neřeklo v Jihlavě není podstatné. Je to jen vděčné téma pro mnohé příživníky v mediálním světě, náplň práce pro mnohou neziskovou organizaci, pro populistické politiky. Prostě pro všechny, které se nemusí a také nechtějí zabývat realitou života a tím napomáhat českým občanům při řešení společenských problémů.

Ti lidé, kteří k nám dorazili, projeví buď vděčnost a přijmou nabízené. Pakliže ne, měli by požívat „svobody“ a co nejrychleji odcestovat do země, kterou pokládají za zaslíbenou. Ono totiž není důležité, zda jim rozumíme. Podstatné je, zda oni rozumí nám. Byl jsem také emigrant, je to praktické pravidlo, vždy jsem se jim řídil a v celku nenarazil na problémy.

Tak Rusové nás chtějí zase schlamstnout. Já si tím sice nejsem jist, ale mnozí, kteří se  pokládají za samozvaně odborníky, to tvrdí.

Tož, proč jim nevěřit. Vypadá to sice tak, že s Moskvou v tomto ohledu moc nekomunikují, prý není proč, jsou přeci počítačové systémy, které přesně vědí, co si takový ruský občan myslí. A ten údajně nemá nic jiného na práci, než zase chystat nějakou tu malou, větší a možná i největší válku.

Moc se mi to sice nelíbí, mám důležitější věci v plánu, ale pokud tomu tak je, tak bychom to měli nějak rychle vyřešit. Ony ty „diplomatické“ tahanice stejně nikdy nikam nevedou. Jen se podívejme na tu poslední studenou válku. Skončilo to úplným fiaskem. Dodnes nevíme kdo vyhrál, neřkuli prohrál. Vím jen, že si obyvatelé uprostřed Evropy pořádně oddychli, když ty hloupé a silácké politické tahanice konečně přestaly.

Bohužel jsme tím asi přišli o další životní zkušenost být zase obětním beránkem. Zase dát k dispozici pole a města a vlastní životy těm, kteří mají tu neustálou touhu si navzájem dokazovat kdo je silnější. A také hloupější. V podstatě jde vždy o to druhé. Takže problém je v tom nějak zjistit, alespoň z našeho pohledu, na které straně je více hlupáků.

Jako malý a bezpředmětný nárůdek uprostřed Evropy bychom to měli vědět. Myslím si alespoň. Chceme přeci přežít. Zároveň však nechceme být uprostřed křížové palby. To je však úplně zbytečná obava, protože v plánech těch mocných se na nás pohlíží jako na několik stovek čtverečních kilometrů území, která je možno užít dle válečné potřeby.

Ptát se zde žijících je považováno také za zcela formální. Prý všichni za pár dolarů uděláme vždy to, co se po nás žádá. Za rubly to dělat nemůžeme, ten kurz je opravdu velmi špatný. To už také někdo zařídil. Prostě se snížila cena za ropu. Jen tak, z ničeho nic. Je opravdu velmi zajímavé, že ani „ekonomičtí“ odborníci neznají důvod.

Jenom si říkám, že celé to studené válčení bude asi trvat, může se táhnout zase léta. To je ostatně pro mnohé důležité, protože se na takové hrozivé situaci dají vydělat miliardy. Pochopitelně dolarů. A mně štve, že já z toho nic nemám. Ostatně ptal jsem se sousedů, ti to vidí stejně. Prostě kde nic tu nic pro českého občana.

Proto si myslím, co takhle taková malá atomová bombička. To by se možná vše naráz vyřešilo. Hlavně bychom se nemuseli zabývat tím ostatním. Však víte. Migranti, Ukrajina, Sýrie a co já vím co ještě. Prostě takový atomární výbuch by vše vyřešil. A naráz. A vůbec bychom se nemuseli starat o to, kdo ten dnešní chaos zavinil.

Prostě zničíme Rusko a možná i nás  a bude pokoj. Ode všeho. Ať už to konečně máme za sebou. Problém vidím jen v tom, že i tu největší katastrofu přeci jenom vždy přežiji nějací hlupáci a ti to vždy zkouší znovu a znovu. Tedy to vlastní přežití. Naše ne, to dá rozum. My jsme jenom ti otravní pěšáci. Držet hubu a krok, to nám přísluší.

Nevím jak vy, ale já nemá touhu si hrát třeba na Napoleona, Hitlera a jim podobné. Oba měli zálusk na Rusko a jak to dopadlo si snad ještě pamatujeme. Teď se zase hlásí nějaký pan Stoltenberg. Zná ho vůbec někdo? Prý šéfuje tomu spolku co se nazývá NATO. A prý k němu také patříme. Nu, proč ne. Není špatné mít kamarády, ale ještě horší je mít špatné kamarády.

Možná, že by neškodilo, kdyby mu někdo dal přes papulu. Nějak si jí moc otvírá a to ještě si troufá mluvit za nás všechny. To tedy rád nemám. Nemohu si vzpomenout, že by se mne na něco ptal. Ale možná, že mi uniklo, že třeba napsal také nějakou tu knihu, kde by se jeden dočetl, co má vlastně v úmyslu. Tedy s těmi, kteří nepatří k jeho rase. To Adolf ji alespoň napsal a pak se všichni vymlouvali, že ji nečetli a že za nic nemůžou.

Tedy, to by se nám podruhé v historii stát nemělo.

Tak nějak bych charakterizoval to snad až dojemné informovaní České televize o každém krůčku nově příchozích migrantů v Jihlavě.

Mé blízké okolí je mi svědkem, že jsem nad tím již od počátku vrtěl hlavou. Pomalu jsem měl dojem,  že se dívám na nějakou formu „docusoap“, která by snad měla být novým prvkem takzvaného zpravodajského útvaru Události. Cíl byl asi jasný. Prostě dokázat, že Češi nejsou žádní lidojedi.

Nevím, komu mělo být toto srdceryvné vyprávění o příchodu několika uprchlíků či vystěhovalců určeno. Jednoznačně však šlo o další způsob amatérské novinářské práce, která svou formou připomínala cílenou a lacinou propagandu. A vůbec nehraje roli pokud, čemuž nevěřím, to tak myšleno nebylo.

Faktem je, že v komplexním pohledu na migrační problém se jednalo o záležitost skoro irelevantní. Jenže novináři ČT vše povýšili na absolutní prioritu. Tak jako ostatně vždy. To pro občany nezajímavé je nafouknuto k prasknutí, to rozhodující se často odbude v několika desítkách vteřin.

A teď se ještě ukáže, že je asi vše jinak. Že ti uprchlíci si možná naší vstřícnosti ani neváží. To se stává často v lidském společenství. Existují i nevděční obdarovaní. Nebyl by to problém, pokud by se ČT již od prvních vteřin nepokoušela celou situaci prezentovat jako zářný příklad hodných Čechu a vděčných příchozích.

Vše ale jistě bude směřovat k „dobrému“ konci. Několik dalších dnů mají všechna média vynikající téma. Je možno do nekonečna spekulovat o tom, jak to bylo či nebylo. Kdo je vinen, kdo je nevinen, kdo na tom vydělává, kdo na to doplácí.

Každý „novinář“ se může vyřádit podle libosti a i nadále „krmit“ občany snůškou všelijakých „faktů“, výpovědí ze všech stran, které budou zaručeně rozporuplné. A naše ČT toho asi nebude ušetřena. Nemůže se z toho vykroutit, dala tomu prioritu, nese tedy i odpovědnost. Asi to bude muset pěkně rozpitvat.

Jen tak na okraj. Již po tisíciletí se tomu říká: Chléb a hry. Takže nezbývá než popřát opět dobrou zábavu při dalších zpravodajských programech naší veřejnoprávní televize.

Odmítám ztvrzení, že by nebylo možno najít dobrých novinářů. Tedy těch, kteří jsou ochotni s veškerou odpovědností plnit morální požadavky, jež by na ně měly být kladeny.

Obsahová kvalita mediálních produktů totiž vždy plně odpovídá nárokům, které na ni společnost klade. O úrovni rozhodují vždy čtenáři, posluchači a diváci. Tedy v dnešní době, kdy konkurenční tržní hospodářství podmiňuje i existenci všech kulturních hodnot. Doba, kdy forma informování veřejnosti byla v rukou „elit“, je definitivně pohřbena.

Jistě, že je možno argumentovat, že se jednalo o určitou formu diktatury intelektu. Byla to také doba, kdy třeba učitel představoval absolutní autoritu. Dnes žijeme v té podivné svobodě, kdy je snad již pokládáno za normální, že žáci budou diktovat obsah a rozsah učiva. I zde se tedy projevuje vliv „demokracie“, kdy většina má to poslední slovo.

Nechceme si přiznat tento paradox, který v sobě náš současný mocenský útvar řízení společnosti skrývá. Neumíme se vyrovnat s tím, že by mohl být tím největším nebezpečím pro pragmatické řešení problémů všeho druhu. Žijeme vlastně v době, kdy se myšlenky a ideály prosazují silou a nejsou výsledkem faktických diskusí těch, kteří danému problému rozumí.

Díky mediálnímu vývoji je veřejné mínění čím dál tím více ovládáno na základě emocí, které sice mají podklad v reálné situaci, ale v žádném případě neumožňují racionální způsob řešení společenských problémů. Lidé, kteří se starají o naši informovanost, jsou v podstatě zaměstnanci mediálních fabrik, jejichž cílem je dosažení materiálních zisků bez ohledu na morální rozpad společnosti.

A vede se jim dobře, protože občané nad tím v podstatě jásají formou enormního zájmu o nekvalitní produkty, které v absurdním množství ovládají trh s informacemi. Občan, který tak hlasitě kritizuje úroveň našeho novinářství nikdy nepřijde na myšlenku, že je to on, který k tomu přispívá. Každý den je ochoten si koupit nějaký intelektuální a kulturní brak, aby se potom rozčiloval nad tím, že se všude lže.

Jsem plně přesvědčen, že kdyby se ti odvážní a chytří novináři spojili v jednom mediálním útvaru, tak by museli pracovat nejen zadarmo, ale ještě by museli někde krást, aby mohli kvalitní mediální produkt udržet na životě, protože by se „spotřebitelům“ asi svou kritičností nelíbil. Byl by to totiž asi i on sám,  který by se stal obětí kritiky.

A za to přeci není ochoten platit. On si kupuje jen to, kde se píše  o tom, že za jeho vlastní neschopnost může někdo jiný. Ano, občan je v generálním pohledu pokrytec. Je to právě on, kdo se přičinil, aby kvalitní novinářská práce dosáhla takového úpadku jako je tomu právě dnes. Rád si kupuje alibi pro vlastní neschopnost.

Svým způsobem nemá občan právo novináře kritizovat, protože díky zákonům tržního hospodářství se mu dostává přesně toho, co si přeje. Ti, kdo mne čtou, jistě znají způsob mé kritiky. Jistě, že se mnohdy otřu o někoho osobně. Ale nikdy neopomenu připomenout, že tím hlavním viníkem jsou ti, kteří vše řídí. Politici a jejich mocní mediální přátelé. To spojení však je málokdy politické. Spíše praktické.

Z jejich pohledu není zapotřebí na současném stavu médií nic měnit, protože naše politická elita splňuje nároky občanstva stejně tak, jako média samotná. Je to klasická symbióza. Jeden nemůže žít bez druhého. Ta rovnováha je bohužel i v duševní úrovni. Jestliže si tedy občan přeje kvalitní novinářskou práci, tak se musí i rozhodnout ji plně podpořit. Jak finančně, tak politicky. Nesmí však být pokrytcem a vyžadovat jen to, co se mu líbí, spíše se naučit žít s kritikou.

S trochou sebekritiky zauvažovat nad tím, zda ta rákoska v ruce učitele byla opravdu tak špatná. Zda přeci jenom nevedla k určitému pořádku. Správný novinář by totiž měl splňovat ve společnosti stejnou úlohu. Informovat a především vychovávat. V současné době je jen „bavič“, protože nic jiného se od něj neočekává, nic jiného od něj nikdo nekoupí.

Vím, že to již každý občan zvládá sám, ale přeci jenom se pokusím načrtnout pár bodů, které by mohly přinést trochu jasnější přehled, či dokonce sloužit jako měřítko.

Popudem k tomuto „odbornému“ textu bylo shlédnutí včerejšího Interview ČT24. Obětí měl být předseda ODS pan Peter Fiala, smlsnout si na něm chtěla paní redaktorka Světlana Witowská. Nemyslím, že by si zrovna pošmákla. Prostě podcenila protivníka a sousto se jí často příčilo v hrdýlku.

Nemám ODS moc rád a jejího předsedu beru s rezervou. Bohužel jsem včera musel být na jeho straně. Již se mi to stalo mnohokrát, že mne ČT donutila litovat politických protivníků včetně těch, které bych mnohdy raději trochu přiškrtil, než s nimi diskutoval. Neustále se pídím po tom, zda se zde ze strany ČT jedná o skrytý záměr, či do nebe volající amatérismu, tedy hloupost. Přikláním se ale k tomu poslednímu.

Jak se pozná hloupý redaktor? Zde několik postřehů podložených životní zkušeností a přímým stykem s podobnými osobnostmi mediálního světa.

Důležitým rysem je schopnost veřejnost nekompromisně seznamovat s vlastní nevědomostí mnohdy hraničící s naivitou. Je to většinou doprovázeno i neschopností nejen sebereflexe, ale i absolutní rezistencí k jakýmkoli radám či poučením.

K tomu se připojuje touha po obrazové prezentaci vlastní osoby, což je základní cíl všeho snažení. Je možno dokázat, že inteligence redaktorů s tím přímo souvisí. Ti nejinteligentnější novináři působili vždy v novinách, poněkud slabší v rozhlase a ti ostatní se vždy snaží uplatnit v televizi. Prostě se jim strašně líbí být na ulici zdraven. Kupodivu ne být fackován, ale to je jiná kapitola.

Touha být na obrazovce je spojena s pudem, který je nutí být „při tom“ za každou cenu. Je tedy pravidlem, že často stojí ve špatný čas na špatném místě. Ani zde neexistuje šance je přesvědčit o absurdnosti takového počínání. V extremním případě však na to doplácejí životem. Přesto, či právě proto, si přisvojují označení hrdinů.

Dalším důležitým charakteristickým rysem je neustálá touha hledat odpovědi na otázky, které každý rozumný člověk považuje za nezodpověditelné. Libují si v tom a domnívají se, že tím zpovídaného – většinou politika – zahánějí do úzkých. Většinou se takovou otázku snaží neustále opakovat. Největším nebezpečím je pro ně v takové chvíli omezený vysílací čas, či neskonalá trpělivost tázaného. Málokdy se bohužel stane, že „oběť“ prostě vstane a odejde, což ale bývá velmi účinný výchovný prostředek. Hloupě se ptát není totiž z pohledu provozovatele média tak hrozné, jako s vytřeštěnýma očima sedící opuštěný redaktor zírající do kamery.

Neméně zajímavé je také pozorovat, že mnozí redaktoři kladou tak obšírné otázky, že divák ztrácí přehled kdo se koho vlastně ptá. Ty nekonečné slovní proudy většinou obsahují veškeré vědomosti dotyčného novináře, který se tímto snaží přesvědčit veřejnost o vlastní fundovanosti a od protistrany čeká na slova obdivu. Problém je, že pokud se tak nestane, tak mnohdy veřejně dokáže jen vlastní hloupost. I zde je novinářský aktér rezistentní k jakékoli nápravě a zkouší to znovu a znovu.

Celkem nepříjemnou vlastností mnou popisovaných redaktorů je neustálé skákání do řeči pozvané osoby  s pokusem ho manipulovat podle často mylných dramaturgických představ o potřebách mediálního trhu. Působí to sice dynamicky a angažovaně, přesto je to základní projev arogance a neslušnosti. Situace, kdy je takové jednání opodstatněné a opravdu na místě jsou řídké, ale posouzení nutnosti takového počínání často přesahuje inteligenci a vzdělání redaktora.

A to nejlepší nakonec. Z celého právě z inscenovaného hašteření je všem jasné, že se divák a zvědavý občan zase nic nedověděl. Korunu tomu ale ten  hrdinný redaktor bojující za poznání pravdy nasadí tím, že při slovech na rozloučenou dá nejen mimikou tváře ale i intonaci zcela jasně najevo, že veškerou vinu nese zpovídaný host, který se nedržel předem připraveného konceptu tak pečlivě vypracovaného snaživým adeptem novinářského umu.

To tedy několik málo postřehů a charakteristik „osobností“ mediálního života. Vím, že pro mnohé jen nosím dříví do lesa. Ale možná, že tato objasnění pomohou těm sebekritickým divákům, kteří si nevěří, že by bylo možno hvězdy novinářského řemesla takto posuzovat. Nepíši to jen jako divák, ale jako přímý aktér novinářského světa.

Rád bych také poněkud oponoval všem spikleneckým teoriím. Věřte, jedná se většinou o tu klasickou lidskou hloupost. Jediné spiknutí tkví jen v tom, že se tak děje za souhlasu odpovědných šéfů, kteří si v tom libují a podobné „osobnosti“ na televizní obrazovce prosazují. Důvod je také jednoduchý. Nemohou si dovolit zaměstnávat prapodivné novináře, kteří by je jak vzděláním tak inteligencí převyšovali.

Doufám tedy, že pokud se rozhodnete zase shlédnout příští Interview ČT24, tak vám má slova dopomohou  ubránit se třeba infarktu. Opravdu nesmíte k takovým pořadům vždy přistupovat s touhou po novém a informativním. Jde přeci jen o takovou neškodnou zábavu, kterou jste si donuceni zákonem předplatili.

Když se tak porozhlížím po tom našem mediálním světě, tak mi nic jiného nenapadá. Vyjma toho, že jsem použil laciného titulku, který se možná v tom světě polopravd a lží bude dobře vyjímat.

Určitě lépe než: Pravda vítězí. To už je prý omšelé, ba dokonce odpuzující. Budí to jen nevoli a uživatel je hned hozen do jednoho pytle s těmi, kteří mu možná ani nijak nevoní. Takže není možno psát o tom, že to heslo, ke kterému jsme se po staletí hlásili, je určitým symbolem. Vyjádřením toho, že jsme kdysi měli schopnost se sjednotit a za něco bojovat.

V době dnešní je lépe se tohoto slovního spojení držet dál, tedy pokud si jeden nechce spálit prsty, či být veřejně lynčován na nějakém tom mediálním produktu o kterém se domníváme, že uspokojí naši touhu po poznání. Je jen zajímavé, že se tam jakoby každý pídí po pravdě, aniž by přiznal, že hledá možná jen lež, kterou by se pokusil jako pravdu prodat.

Je asi tedy absolutně zbytečné zastávat názor, že symbol onoho hesla, který se i nadále nachází na prezidentské standartě, je možná poněkud jiný. Že je to víra v schopnost a sílu národa rozhodovat o vlastní budoucnosti. A že to heslo nabývá na pravdivosti jen v okamžiku, kdy se vytváří určité povědomí národní celistvosti, společných zájmů a cílů.

Místo toho si zde každý vytváří vlastní „pravdu“, protože tak nějak jsme pochopili svobodu slova a princip demokratické společnosti. Snaha dohodnout se, což je podstata takového zřízení, je nám vzdálena. A já mám pocit, že si v tom již bahníme. Nikde není vidět nějakou snahu najít společné řešení, spíše je to boj všech proti všem. Každý si buduje nějakou tu tvrz, jejíž zdi by ho měly ochránit před zlem okolního světa.

A vůbec se tomu nedivím. Vždyť se jen podívejte na naší vládu. Hovořit společným jazykem jim dělá neskonalé potíže. Stačí sledovat těch posledních pár dnů, kdy se její představitelé vyjadřovali k „žhavým“ tématům. Co ministr, to jiné koktající rozporuplné prohlášení. Z toho logicky vyplývá, že žádný nemůže být garantem pravdivého informování občana. Stejně logicky pak přijde i všeobecný názor, že asi všichni lžou.

Média tomu všemu pak dají korunu, protože nikdo nemá odvahu vypnout mikrofon a prostě si počkat, až se ti představitelé na něčem dohodnou. Jistě, veřejnost chce být informována, má na to právo. Ale buďme si upřímní, co s bezcennou informací? K čemu a komu slouží? V prvé řadě těm, kteří se na tom začnou zase přiživovat a na základě polopravd začnou vytvářet polopravdy nové, které mnohdy nemají daleko ke skutečné lži.

Když se to vezme kolem a kolem, tak se brzo staneme obětí vlastní propagandy. Budeme si sice namlouvat, že za to mohou uprchlíci, politici, počasí, Brusel, Washington, Moskva a možná že dokonce i ti ufoni, kteří mezi námi již dávno žijí a nás manipulují. Historickým faktem však zůstane, že si za vše můžeme sami.

Již jsme zvládli udělat ze všeho tržní produkt. Rohlíkem počínaje a kulturou konče. Prodáváme a kupujeme vše. Včetně vlastních myšlenek. Pokud tedy ještě nějaké máme a nepoužíváme ty, které jsme koupili někde ve slevě. Takže jsme i z té pravdy udělali něco, co nemá symbolický charakter, ale je to něco na prodej.

Je jen smutné, že při té nadprodukci všech možných pravd, je její cena v oblasti halířů, které jsme možná zrušili jen proto, že bychom se pak styděli za to, že je pro nás vlastně bezcenná.

Bohužel někteří ano. Musím přiznat, že jsem již toho či onoho popadnul za límec, mnohého jsem měl chuť i uškrtit. Často si vyčítám, že jsem tak neučinil.

Jako televizní redaktoři mají oficiálně moc nad kameramanem. Jsou tací, kteří ho posílají do míst, kde je nebezpečno a sami přitom sedí v teple. Zažil jsem i takého, který si usmyslel, že mám riskovat můj život jenom proto, že si přál, abych vyčkával, až  před objektivem mé kamery někdo zemře násilnou smrtí.

Dokonce jsem byl před lety v Albánii svědkem situace, kdy náš opravdu velice hloupý a nevzdělaný „novinář“ vystoupením v tehdy ještě státní televizi proti nám popudil absolutní většinu obyvatel této země. Nebylo to žádná sranda, opustili jsem zemi velmi narychlo soukromým letadlem.

Takže chápu ty, kteří občas touží říci nějaké té postavičce, která má na sobě vestu pyšně oznamující jeho stavovskou příslušnost k tisku, co si o ní myslí. Včetně toho, že mají chuť  přidat i pár pohlavků. V žádném případě to však neschvaluji. Nepřináší to žádné řešení. Spíše bych to charakterizoval, že hlupák hlupáka po hlavě mlátí.

Raději bych doporučoval, aby se nad tím všichni zamysleli. Hlavně ti, kteří se považují za chytré, vzdělané a osvětu šířící. Tedy pracanti v médiích. Ona se totiž tato profese nedá ku prospěchu společnosti vykonávat bez potřebného respektu ze strany občanů. Jde i o důvěru, pocit, že existuje někdo, kdo naslouchá potřebám obyčejného člověka.

Důvěra, a to ví každý, je velice křehká záležitost. Mnohdy je zapotřebí let, aby si ji jeden vybudoval a pak stačí krátký okamžik k její ztrátě. V mediální oblasti existují dva druhy tohoto vztahu k veřejnosti. Jednak jsou to novinářské osobnosti a pak firma sama, pro kterou pracují. Jedno těžko funguje bez druhého.

Poctivý novinář nemá šanci pokud pracuje pro mediální společnost, která poctivá není. Ne vždy to funguje i opačně. Mediální podvodník se bohužel může uživit i v solidní redakci. Nechme stranou jak k tomu dochází, ale faktem zůstává, že je to takový virus, který dokáže nakazit i celé okolí. Zvláště, když nalezne podporou mocných. Tedy těch, kteří platí a rozhodují o osudu novináře jako takového.

Každopádně žijeme v atmosféře, kdy se důvěra v média vytrácí. Bohužel to postihuje i ta veřejnoprávní. Těžko je slyšet hlasy, které by se jich zastali. Jak v řadách politiků, tak prostého občanstva. Obě strany je spíše vidí jako hlásné trouby všech možných názorů. Falešně je to označováno jako svoboda slova a projevu.

Měli bychom konečně pochopit, že se jedná jen o zneužití těchto pojmů pro osobní prospěch. Je to tržnice, kde vítězí jen síla pokřiku. Na  pultech se objevuje rozmanité zboží nevalné kvality a lákající jen nízkou cenou. Úlohou novináře by mělo být vnést do toho trochu pořádek, pokusit se určit i kvalitu. Vyžaduje to však odvahu a hlavně silnou osobnost, která jedná na základě hlubokých lidských zkušeností.

Obé u dnešní novinářské „omladiny“, která se nám podbízivě snaží vysvětlit dění ve světě, těžko nalézáme. Zaslouží si tedy pár pohlavků? Jsem zásadně proti. Protože dobře vím, že jejich nezkušenosti a nevědomosti logicky vyvěrající z nedostatku chápaní světa, někdo programově zneužívá. Jsou poddajní a dobře formovatelní. Jsou to dnešní moderní „svazáci“.

Proto bych prosil občanstvo, i přes oprávněné rozčilování se, nepohlavkujte ty „vojáčky“, které nějaký zbabělec posílá do první line. Nemají šanci se tomu bránit. Mají jen dvě možnosti. Buď plnit rozkazy, či dezertovat. Pravda výchovný záhlavec podle mého soudu nikdy neškodí. Ti mladí dělají přeci jenom hlouposti.

Ale mějte přitom na vědomí, že nečiní nic jiného, než to, co jsme je naučili. Jsou produktem moderní a tendenční výchovy, která se poněkud vzdaluje všem morálním požadavkům kulturní společnosti. Více než často obdivujeme primitivnost a kupujeme bezcenné tretky. Libujeme si v laciném intelektuálním haraburdí. Trpělivě naslouchat hlasům, jež  nabádají k rozumu, jsme se již odnaučili.

A  když už tedy máme pocit, že bychom někoho měli popadnout za límec, tak raději zalovme v těch kalných mediálních vodách, kde se pohybují ty zákulisní vše řídící postavičky.  Ty nerozhodují jen o osudu svých pěšáků, ale bohužel i o našem osudu. Veřejné mínění je jejich bojiště. Je dobré si vždy uvědomit, že situace, kdy si občané navzájem rozbíjí hlavu sklenicí od piva, jim přináší zisky. O co více dochází  k devastaci společenských hodnot, o to větší jsou ceny jejich mediálních impérií.

Ne, nebojte, už jsou tady. Pro jistotu jen podotknu, že jsem zajisté pochopil běh dějin a vím, že se bratříček přestěhoval.

Jsa trochu starší vím dobře jaké to bylo tehdy. Žádná sranda, diskuse žádná, jen hrubé násilí a žádná alternativa. Dnes je to příjemnější. Tanky tu sice také kdesi jsou, ale snad o nich víme a dokonce můžeme i možná ovlivnit rozkazy, které by žádaly jejich „bojové“ nasazení. Díkybohu také máme tu moderní mediální techniku a zvykáme si, že umožňuje vést skoro války bez skutečného střílení.

Takže nás neválcují pásy obrněnců, ale kosí kulometná palba a samonaváděcí střely mediálních vojáčků. Teď je dokonce používáno těžkých kalibrů, hovoří samotní generálové a není pochyb o tom, že se Nejvyšší sovět Spojených států amerických strašně zlobí. Cítí se zrazen a vůbec nechápe, že jsme mu nevyhověli s vydáním nějaké podezřelé osůbky.

Potíž je v tom, že náš současný Velký bratr může mít pravdu, ale také nemusí. Tedy pokud se jedná o tu rozmanitou činnost pana Fajáda. Člověk se jen diví co všechno v posledních letech dokázal. Obchodoval s kdečím a s kdekým. Byl tak rozmanitý ve výběru přátel, že je těžko rozpoznat, zda má ve Washingtonu nepřátele či ochránce.

A je to opravdu tak spletité, že by si jeden s tím neměl lámat hlavu. Tedy pokud je ještě pravověrným Čechem. Je to velká politika, v podstatě většinou nemorální svinstvo. A strkat do toho nos se většinou nevyplácí. Jeden do sebe natáhne jen podivný zápach, kterého se tak lehce nezbaví.

Horší je to však u nás doma. Teď máme demokracii. Tehdy jsme ji neměli, ale každý pořádný občan věděl kde je dobro a kde je zlo. Ale, a to pokládám opravdu za to nejdůležitější, jsem si nenadělali do kalhot. Tedy jako MY. Pravda, k vítězství to nepomohlo, ale byl to balzám pro duši národa.

A dnes? Najedenou tu máme roztodivné spolky, prý jsou to dokonce občas i politické strany, které si myslí, že bychom naše spodky neměli ponechat čisté. Vřískají o sto šest, chtějí abychom šli na kolena a pěkně odprosili, jinak se stane něco hrozného. Co, to nevědí, ale jsou přesvědčeni, že k tomu dojde.

Jsem arogantní, namyšlený a nevěřím jim. Ono se totiž nic nestane. Jenom někdo chce abychom dostali strach a pěkně něco papouškovali. Prostě jde jen o takovou aktuální formu „normalizace“. Obsah je ten starý a dobře vyzkoušený. Starat se jen o to, aby se Velký bratr nenaštval. Smysl tohoto počínání mi však uniká. Vyjma toho, že ten či onen populistický politický obchodník se rozhodl přikoupit pár voličských hlasů.

Já mám docela rád, když se Washington rozčiluje a prská. Člověk tak snáze pozná o co mu to vlastně jde a má větší možnost poznat, že se po něm chce, aby zase hrál poslušného vojáčka, který se neptá za co se to vlastně bojuje. Jen pokořeně čeká na rozkazy a čekání si zkracuje žvýkačkou, případně americkou cigaretou a hlad ukájí hamburgerem. Jo, a hlavně dává pozor aby se proboha nic nestalo té americké zbrani, kterou mu kdosi vtisknul do ruky.

Tak jak říkám, občané nebojte, nic se neděje. V klidu se můžete věnovat běžnému životu.