Odmítám ztvrzení, že by nebylo možno najít dobrých novinářů. Tedy těch, kteří jsou ochotni s veškerou odpovědností plnit morální požadavky, jež by na ně měly být kladeny.
Obsahová kvalita mediálních produktů totiž vždy plně odpovídá nárokům, které na ni společnost klade. O úrovni rozhodují vždy čtenáři, posluchači a diváci. Tedy v dnešní době, kdy konkurenční tržní hospodářství podmiňuje i existenci všech kulturních hodnot. Doba, kdy forma informování veřejnosti byla v rukou „elit“, je definitivně pohřbena.
Jistě, že je možno argumentovat, že se jednalo o určitou formu diktatury intelektu. Byla to také doba, kdy třeba učitel představoval absolutní autoritu. Dnes žijeme v té podivné svobodě, kdy je snad již pokládáno za normální, že žáci budou diktovat obsah a rozsah učiva. I zde se tedy projevuje vliv „demokracie“, kdy většina má to poslední slovo.
Nechceme si přiznat tento paradox, který v sobě náš současný mocenský útvar řízení společnosti skrývá. Neumíme se vyrovnat s tím, že by mohl být tím největším nebezpečím pro pragmatické řešení problémů všeho druhu. Žijeme vlastně v době, kdy se myšlenky a ideály prosazují silou a nejsou výsledkem faktických diskusí těch, kteří danému problému rozumí.
Díky mediálnímu vývoji je veřejné mínění čím dál tím více ovládáno na základě emocí, které sice mají podklad v reálné situaci, ale v žádném případě neumožňují racionální způsob řešení společenských problémů. Lidé, kteří se starají o naši informovanost, jsou v podstatě zaměstnanci mediálních fabrik, jejichž cílem je dosažení materiálních zisků bez ohledu na morální rozpad společnosti.
A vede se jim dobře, protože občané nad tím v podstatě jásají formou enormního zájmu o nekvalitní produkty, které v absurdním množství ovládají trh s informacemi. Občan, který tak hlasitě kritizuje úroveň našeho novinářství nikdy nepřijde na myšlenku, že je to on, který k tomu přispívá. Každý den je ochoten si koupit nějaký intelektuální a kulturní brak, aby se potom rozčiloval nad tím, že se všude lže.
Jsem plně přesvědčen, že kdyby se ti odvážní a chytří novináři spojili v jednom mediálním útvaru, tak by museli pracovat nejen zadarmo, ale ještě by museli někde krást, aby mohli kvalitní mediální produkt udržet na životě, protože by se „spotřebitelům“ asi svou kritičností nelíbil. Byl by to totiž asi i on sám, který by se stal obětí kritiky.
A za to přeci není ochoten platit. On si kupuje jen to, kde se píše o tom, že za jeho vlastní neschopnost může někdo jiný. Ano, občan je v generálním pohledu pokrytec. Je to právě on, kdo se přičinil, aby kvalitní novinářská práce dosáhla takového úpadku jako je tomu právě dnes. Rád si kupuje alibi pro vlastní neschopnost.
Svým způsobem nemá občan právo novináře kritizovat, protože díky zákonům tržního hospodářství se mu dostává přesně toho, co si přeje. Ti, kdo mne čtou, jistě znají způsob mé kritiky. Jistě, že se mnohdy otřu o někoho osobně. Ale nikdy neopomenu připomenout, že tím hlavním viníkem jsou ti, kteří vše řídí. Politici a jejich mocní mediální přátelé. To spojení však je málokdy politické. Spíše praktické.
Z jejich pohledu není zapotřebí na současném stavu médií nic měnit, protože naše politická elita splňuje nároky občanstva stejně tak, jako média samotná. Je to klasická symbióza. Jeden nemůže žít bez druhého. Ta rovnováha je bohužel i v duševní úrovni. Jestliže si tedy občan přeje kvalitní novinářskou práci, tak se musí i rozhodnout ji plně podpořit. Jak finančně, tak politicky. Nesmí však být pokrytcem a vyžadovat jen to, co se mu líbí, spíše se naučit žít s kritikou.
S trochou sebekritiky zauvažovat nad tím, zda ta rákoska v ruce učitele byla opravdu tak špatná. Zda přeci jenom nevedla k určitému pořádku. Správný novinář by totiž měl splňovat ve společnosti stejnou úlohu. Informovat a především vychovávat. V současné době je jen „bavič“, protože nic jiného se od něj neočekává, nic jiného od něj nikdo nekoupí.