kotyk-blog.cz

Když jsem se včera díval na Události ČT, abych ukojil mou touhu po informacích, tak jsem značně znervózněl. Pomalu jsem měl pocit, že mne někdo zkouší zda nejsem mentálně postižený.

Velice dobře vím, že teroristické útoky v Bruselu byly velkou zátěží pro novináře, ty televizní zvláště. Něco o tom vím, více jak třicet let jsem se tím živil. A takový den jako včera dá jednomu zabrat. Mám tedy něco jako soucit s „kolegy“. Včera mne ale zklamali. Tedy ti v Událostech od 19:00, prostě hlavní zprávy. Nějak jsem měl pocit, že nechápou, že chápu.

Vsadím se, že jsem si během půl hodiny v podstatě musel vše vyslechnout nejméně třikrát. Ke konci jsem už dokonce předříkával. Měl jsem skutečnou radost sám ze sebe. A ty obrázky jsem už také znal nazpaměť. Dokázal jsem je již samostatně komentovat. Pochopitelně, že jsem byl hrdý na to, že asi nejsem mentálně postižený.

Ale pak jsem se naštval. Jsou Události opravdu zkouškou mé inteligence? Nebo je to nová forma příspěvku pro to inkluzivní vzdělávání? Tedy mám se jako solidárně zapojit i já? Tedy s ohledem na pomalu chápající diváky? Dobrá, jsem člověk tolerantní, ale je to skutečně nutné?

A nebylo by možné produkovat jiné „Události“ pro ty normálně chápající? Já se klidně podřídím. Podívám se později, či na jiném kanálu. Docela bych to přivítal. Rád se dovím co je ve světě nového. Zatím si vypomáhám německou televizí. Není to špatné. Stručné a jasné. No prostě Němci. BBC moc nemusím a CNN nemám rád, protože tam na mne strašně řvou.

Rád bych tedy, pokud se tady mám cítit jako doma, kdybych mohl být informován česky. Nemám moc velké nároky. Může to být klidně tak dlouhé jako teď, ale srozumitelné. A taky bych byl právě rád, kdyby bylo možno brát ohled na to, že chápu celkem normálně. Tedy stačí, když to důležité bude vysloveno jenom jednou a pokud možno s patřičnými obrázky. Ty prosím také uveřejňovat v nějaké souvislosti s textem.

Nevím, kdysi se tomu říkalo profesionální novinářská práce. Možná, že se to dnes jmenuje jinak, možná, že se změnila i podstata samotného pojmu. Ach, teď mi napadá, zde nejsem přeci jenom mentálně postižený. Vždyť já tady žebroním o něco, za co vlastně platím. To jsou přeci ty televizní poplatky. Jsem to ale hlupák. Vlastně tady píšu asi nesmysly.

Měl bych to zahodit. Na druhé straně se ptám, zda se nemohu chovat jako ti „kolegové“ z ČT. Když už jsem se tolik snažil s tím ťukáním do klávesnice, tak to přeci nezahodím. Vždyť mohu také vysílat. Konec konců to dělám zadarmo. Nikomu netahám peníze z kapsy.

Takže co? Nic. Prostě to pustím do světa. A nikdo si nemůže stěžovat. Nikdo mne také neplatí za to, abych lidi informoval, nebo dokonce vzdělával. Nejsem přeci žádný veřejnoprávní zdroj informací.

Jejich nenávistné mediální útoky mají jen jediný cíl: Podkopat důvěru státu a diskreditovat hospodářský systém, který konečně nabývá pevných struktur, jež nám zaručí jistou budoucnost.

Dlouho jsem váhal, než jsem se rozhodl vytáhnout do boje proti těmto rozvracečům naší společnosti. Domnívám se ale, že je nejvyšší čas jevy, které jsou pro nás jako celek navýsost nebezpečné, beze studu pojmenovat a rázně vykročit proti šiřitelům prapodivných a více jak nesmyslných tendenčních ideologií.

Největší nebezpečí vidím v tom, že se tyto síly snaží zmást řádného občana a nutí ho opustit společnou cestu k zářným horizontům. Pro mnohé lidi je ještě trochu nepochopitelné ba přímo neuvěřitelné, že naše hospodářství konečně nabývá struktur, které byly v minulosti díky jisté revoluci a řadě neschopných vlád zcela zničeny.

Je proto snadné si nedůvěřivce podmanit lacinou propagandou, jejímž hlavním nábojem je očerňovat našeho ministra financí. Pravda, nežijeme v jednoduchém světě, je těžké se v něm orientovat a neztratit přitom z očí cíl, který jsem si předurčili. Lid začíná být pomaten, jedinec je nejistý. Skoro se stydí dát svůj hlas ku prospěchu celku. Uvedu několik příkladů.

Nedávno jsem pozoroval velkou nejistotu zákazníků u pultu jednoho obchodního řetězce. Zcela očividně mnoho občanů váhalo s koupí uzenin od firmy, která má také to štěstí, že je pod patronací našeho ministra financí. Nechali se asi již zviklat propagandou a zcela očividně tyto produkty přehlíželi. Vůbec se neuvědomili, že ignorují produkt, který by měl být skoro školním příkladem pro jiné výrobce. Jedná se přeci o výrobek, kde dochází k absolutní rovnováze mezi chutí, kvalitou a předpokládaným ziskem.

Mám dokonce tyto nerozhodné občany v podezření, že raději budou hledat nějaké to malé řeznictví, kde si pak koupí párek, jehož ochucení zcela podléhá zlovůli zpracovatele masa, který má dokonce tu drzost, že nakupuje u mu dobře známého a ne příliš vzdáleného chovatele dobytka. Nehledě na to, že to vše pak nese tu prapodivnou nálepku regionálního produktu.

Směšné, řekl by kolemjdoucí. Příšerné, říkám já. Protože takový občan se zcela vzdal mu nabízené možnosti, že u pultu obchodního řetězce může jednoznačně demonstrovat svou sounáležitost ke státu. A to právě koupí přesně podle všech ekonomických pravidel celoplošně a národně normované uzeniny, kterou by dokázat onu důležitou symbiózu občana a vlády.

Příklad druhý. Je mnoho ideologických zbloudilců, kteří brojí proti jednotné barvě našich luk a polí. Z nějakého mne nepochopitelného důvodu nenávidí žlutou barvu. Mají skoro prehistorické představy o nějakém barevném chaosu, který by měl opticky charakterizovat naši zemi. Nevědomci. Prostě si neuvědomují, pokud by ke změně barev došlo,  co by si pomyslel mnohý návštěvník naší  země. Byl by asi zmaten. Dnes tomu tak není. Třeba takový soused z Německa. Přejede hranice, uvítá ho jednolitá žlutá plocha a on není na pochybách, kdo u nás vládne.

Příklad třetí. Dotace. Pan Andrej Babiš je zářným příkladem, že se v nich skrývá šance pro splnění i toho nejtajnějšího přání. Každý si o ně může požádat a splnit si jakýkoli sen. Vždyť ty peníze doslova leží na ulici. Stačí se jen shýbnout. Pravda, ti, kteří mají potíže s páteří, asi na ně nedosáhnou.

Ale nesmí mít tu nevědomou drzost podporovanou již zmíněnou propagandou a vinit za svou neschopnost ministra financí. Raději by měli navštívit ortopéda. Či, a to je vůbec to nejlepší, nějaký ten marketingový seminář. Máme v tomto ohledu dost odborníků, kteří skoro zázračně každého naučí, jak ohýbat páteř a ještě přitom zbohatnout.

Tak jak říkám, je opravdu nevyšší čas vyrazit do nekompromisního boje proti všem, kteří lpí na starých předsudcích. Proti těm. kteří ještě v sobě nesou nějaké prapodivné historické obrazy o barevné rozmanitosti ve vzhledu našich krajin a roztříštěné rádoby demokratické mocenské struktuře, jež přináší jen věčné a neplodné diskuse.

Historie již mnohokrát dokázala, že jen normované myšlení dobrovolně se podvolující veškeré kontrole spolu s normovanou spotřebou může přinést kýžený pocit sounáležitosti občana ke státu. Onen optimální stav, kdy je občan osvobozen od všech rozhodnutí a samostatného myšlení, které je jen brzdou v jeho pozitivním vývoji. Výsledkem pak je, že je ochoten věřit na šťastnou budoucnost, která, jak jinak, vždy leží nikým neviděna daleko za horizontem.

Podle mne k tomu nemá daleko. Ke vzniku takového podezření mne nutí vysílání ČT24 k historickému datu 15.3.1939. Bylo opravdu poučné.

Po shlédnutí jsem si nejdříve myslel, že si ze mne autoři dělají srandu. Naštěstí jsem při hodinách dějepisu dával celkem pozor a tak jsem byl schopen tomu vysílanému informačnímu guláši jakž takž porozumět. Ti, kdo čtou mé texty tuší, že jsem měl hned nutkání moje pobouření sdělit veřejnosti. Pak jsem ale od toho upustil. Občas se i mně nedostává sil a hlavně slov. Zvědavci nalezenou pořad zde.

Pak mi to přeci jenom nedalo a rozhodl jsem se na tento pořad upozornit mé studenty, budoucí mediální tvůrce. K mé nelibosti jsem zjistil, že jejich vědomosti o českých dějinách jsou značně děravé. Tak  jsme se na to dílko společně podívali. Jejich cit pro film jim hned zpočátku umožnil rozeznat, že historický filmový materiál je často v rozporu s vysvětlováním a obsahem mluveného slova.

Když se pak ukázalo, že tyto unikátní obrazové dokumenty jsou několikrát používány jen jako takzvané „ilustrační záběry“, tak se neubránili smíchu a já byl konfrontován s nevěřícnými pohledy ve smyslu: Je to vůbec možné. V následující diskusi jsem se pak pokusil vysvětlit historičnost této události. Pochopitelně za pomocí dějinných  faktů, které okupaci naší země předcházely. Prostě jsem doplnil vše, co onen pořad postrádal k porozumění poltických a dějinných souvislostí.

A právě tato zkušenost mi ozřejmila již tragické důsledky informační politiky ČT. Takové pořady pro lidi znalé naší historie jsou absolutně přebytečné. Jedině potvrdí prapodivné cíle tvůrců naší veřejnoprávní televize a prohloubí podezření, že se již  možná jedná o vědomou manipulaci veřejného mínění. V tomto případě i českých dějin.

Dobrá, část diváctva je uchráněna díky vědomostem, které si kdysi osvojili. Ale jak to působí na dnešní mladou generaci? Je možno v tomto prostředí vůbec vychovávat děti? Jsme již tak daleko, že musíme našim potomkům bránit ve sledování informací přicházející z naší veřejnoprávní televize? A to už i pokud jde o naši vlastní historii?

Více jak logická je totiž následující úvaha. Jestliže redaktoři ČT takto nezodpovědně zacházejí s naší historií, jak je tomu při běžném přenosu informací, které nám překládají za účelem poznání současného světa? Tento mnou kritizovaný „historický“ blik na naši minulost je možno ještě pomocí vědomostí korigovat. To však není vždy možné pokud jde o aktuální dění.

A jak je tomu tedy celkově v „Událostech“. Zacházejí i v tomto zpravodajském pořadu novináři se stejnou tvůrčí „lehkostí“ s fakty? Je možno ještě věřit tomu, co nám celá zpravodajská redakce ČT denně předhazuje jako duševní informační potravu? Jsem na velkých pochybách. Z mého pohledu se již vlastně jedná o „trestnou“ činnost. Bohužel bez možnosti trestu.

Já se ale obávám že je to ještě horší a že se „tvůrcům“ tohoto pořadu dostalo pochvaly od vedení ČT. Proč? Protože narychlo „spíchli“ vysílání s tématem, na které možná všichni novináři ve zpravodajské redakci ČT v návalu práce na zábavných informacích trochu pozapomněli.

Ano, divák může televizi prostě vypnout. Tragédií ale je, že se tak nezbaví odpovědnosti za vlastní budoucnost, která je přímo závislá od poznání vlastní minulosti. V tom to má naše veřejnoprávní televize jednoduší. Tak už odmítá odpovědnost za cokoli.

Všichni vášnivě diskutují o integraci cizinců. Jistě zajímavé téma, prostor pro lidi uvážlivé, ale i ty, kteří tohoto problému jen využívají k osobnímu obohacení se na úkor veřejných peněz.

A není právě v tom problém? Jsme i my sami dobrým příkladem pro nově příchozí? Domnívám se, že ne. Respektive ano, ale v tom negativním slova smyslu. No, řekněte sami. V naší společnosti je přeci běžné, že kradou politici, soudci, policisté, exekutoři, prostě všichni ti, kteří by se spíše měli starat o opak.

My si v tom dokonce bahníme. Píšeme a čteme o tom každý den. A co si o tom má myslet takový uprchlík? Řekl bych, že se snaží integrovat. A to nás pohoršuje. My prostě krást smíme, ale on ne. Ano, to je přeci nespravedlivé. Jistě, ale ten úhel pohledu je poněkud pokřivený, že? Ale buďme upřímní. Zde jen několik otázek.

Kolik z nás je ještě ochotno mluvit spisovně česky? Týká se pochopitelně především všech mediálních borců a celebrit.

Chceme opravdu nutit uprchlíky, aby se učili řeč, která již zdomácněla v naší tolik oceňované filmové tvorbě? Vždyť nejsme schopni ochránit před tímto zářným příkladem ani naše děti.

Nepřihlížíme snad mlčky jak naši potomci tahají učitele za vlasy a mnohdy do nich ještě kopou? Jen na to nevěřícně zíráme a nevíme, koho bychom měli v jeho právech chránit.

Kdo z nás je ještě ochoten dodržovat naše zákony a předpisy? Týká se pochopitelně nejen již zmiňovaných ochránců zákona, ale i každého občana.

Kdo má ještě zájem o zachování naší kultury? Týká se samozřejmě jejich nositelů a samozvaných šiřitelů, kteří mnohdy zneužívají veřejných peněz s cílem dosáhnout statusu laciných a většinou hloupých hvězd cenících na nás bíle zoubky na titulech bulvárních plátků.

Kdo má ještě zájem konečně odstranit z legislativy zákony, které jen chrání ty, kteří rozkrádají veřejné peníze? V podstatě nikdo, protože to je momentálně ten nejlepší zdroj příjmu.

Tento výčet by mohl být skoro nekonečný. Pro mnohé inspirující, pro jiné snad depresivní. A přesto vyžadujeme od nově příchozích, aby se do takového systému plně a bez výhrad integrovali. A oni tak kupodivu činí. Jsou v tom ohledu dokonce mnohdy životaschopnější než my, boj o přežití je jim totiž vlastní.

Nu, páni politici a mnozí křičící a pobouření občané, opravdu chcete, aby naše společnost byla integrací posílena v tomto duchu? Uvědomme si jedno, ti uprchlíci to zvládnou.

Nebo prostě udělat něco člověčího. Víte, prostě ukázat, že jste občan této země a že zde kolem nás a i ve světě je hodně věcí, které jak vás tak nás pořádně štvou.

Kdykoli se totiž objevíte skrze média na veřejnosti, tak si připadám, že se mne pokoušíte konejšit. Klidným a poněkud uspávajícím hlasem vysvětlíte, že mnohé nefunguje jak by mělo, že mnohé je nepěkné a nám se nelíbí, že nám to možná i škodí. Prostě jen shrnete to, co snad každý občan ví.

A pak.? Jeden by očekával nějaký myšlenkový výbuch, možná i emocionálně zabarvený. Ale kde nic tu nic. Místo toho se v podstatě ospravedlňujete tím, že se strašně  snažíte, aby nebylo ještě hůře. Tedy již tím naznačujete, že ne úplně souhlasíte s koaličním partnerem a vládním sokem, který tvrdí, že bude líp.

Ostatně mám podezření, že už ho máte plné zuby. Jenže právě zůstane jen u toho podezření. Nepokládám to za dobré a účelné. Myslete třeba na vaše voliče. Ty by určitě zajímalo, co si o panu Babišovi skutečně myslíte. On si také nebere servítek. Štěká kolem a strašně se baví, když se ho ostatní bojí.

A vše nasvědčuje tomu, že vy také. Myslíte, že to působí dobře? Že to občané oceňují? Dokážete si představit, že ve vás třeba ještě skládají nějaké naděje. Já bych to risknul. Možná, že i tu koalici. Vím, že by to Česku moc neprospělo, ale současná situace také není zrovna růžová. On už jeden pomalu neví, kdo je vlastně premiérem.

Tedy pokud rozbije koalici pan Babiš, tak jste prohrál. Když, tak ho musíte předejít. Záminek k tomu je už více něž dost. A ne tak ledajakých. Jistě, je to riziko. Ale možná, že by to stálo za to. Ono zachránit sociální demokracii by pro Česko nebylo špatné. Možná i záslužné. Těch, kteří by to možná ocenili, neustále přibývá.

Zatím se sice potulují kolem, volí toho či onoho, ale žádnou radost z toho nemají. Spíše jen tak potichu protestují. Mnozí nevolí vůbec, již to vzdali. Naděje, že se objeví strana, která se pokusí udělat něco pro strádající občany je opravdu mizivá. Víte, většina z nás nemá problém s uprchlíky, s Islámem, s Ukrajinou, s Putinem a dokonce ani s islámským státem.

Vykašlete se na ty výzkumy veřejného mínění. Podívejte se na normální statistiky. A najdete v nich možná již milióny těch, kteří mají problém s tím, jak zaplatit elektřinu, plyn a nájem. A to si ještě musí koupit něco k jídlu. Nestálo by za to se jim opravdu věnovat? Nebo chcete i nadále prosit pana Babiše o almužny?

Nejsem naivní, abych si myslel, že vše je možno vyřešit mávnutím kouzelného proutku. Ale s pomocí občanů to je možné. Jenže ti potřebují mít někoho, komu mohou věřit. Vy to zatím nejste. A to i přesto, že vás pokládám za celkem slušného člověka. Ale to v politice mnoho neplatí.

Podívejte, nechme stranou diskuse čí zájmy prosazuje pan Babiš. Otázka zní, za čí zájmy jste ochoten bojovat vy? Volební potenciál je zde. Zatím. Můžete ho využít. Ale bez vašeho osobního rizika to nepůjde. Právě bez té pěsti. Každý rozumný občan by to ocenil. A byl by ochoten i pomoci, pokud by měl šanci vyhrát. Nebo se i nadále budete koukat na stoupající počet těch, kteří jsou předem a programově odsouzeni k prohře.

Upřímně řečeno, pokud bych ještě žil v Německu, tak by mně asi nic jiného nezbylo. Je to kupodivu strana, která se sveřepě pokouší chránit občana jako takového.

Pochopitelně nebudu tvrdit, že se jí to daří, ale kupodivu se stala stranou, kterou je nutno brát vážně. Celkem se snaží i o to, aby v jejím čele stáli lidé vzdělaní, kteří nenechají nikoho na pochybách, že celkem přesně vědí o čem to mluví. Die Linke (Levice) v Německu má za sebou celkem zajímavou novodobou  historii.

Hned po sjednocení země bylo všem jasné, že tito komunisté zmizí jako sníh při nově vycházejícím sluníčku. Brzy se však ukázalo, že přeci jenom tak nehřeje, ale že také nepřináší vše co slibuje. Byla dokonce v hledáčku bezpečnostních složek. Na úkor neofašistů, kteří stáli stranou pozornosti. Asi na ně nikdo neměl čas.

Doba ukázala, že ti „komunisté“ nejsou nebezpeční, že nepodrývají podstatu státu. Naopak neofašisté ano. Brzo byl jasné, že v demokratickém státě není možno jen tak lehce logicky uvažující a pragmaticky argumentující stranu umlčet. Z povrchu země tedy nezmizela. Tradiční strany se pak dokonce ponížili k tomu, aby mnohé myšlenky přicházející od té „nenáviděné“ levice prostě ukradly a připsaly do svých volebních programů.

Nu, jak je to u nás? Pravda mnoho chytrých hlav se zde u komunistů nenajde. Zatím to není trend, který by inteligenci lákal. Pořád totiž straší ta diktatura proletariátu. Jsem však optimist. Vycházím z předpokladu, že se dříve či později pro nějakou formu diktatury musíme rozhodnout. A ta dnešní se mi moc nelíbí. Hlavně proto, že se ještě nazývá demokracií, přestože již nese rysy policejního státu a dozoru nad každým občanem.

Co mi ale hlavně vadí je fakt, že nevím, kdo mi vlastně vládne. Nejsem přítelem spikleneckých teorií, ale že by dnešní vláda pracovala k mému prospěchu říci opravdu nemohu. Je to takový spolek volených hasičů. Když nějaká „nespravedlnost“ již smrdí do nebe, tak to trochu postříká mlžnou pěnou. Většinou se pokouší o zakrytí negativních následků příkazů od těch, kteří stojí či stáli vždy v pozadí a určovali naši budoucnost.

Prostě to za demokracii moc nepokládám. Je to určitá forma diktatury. A jeden se neobejde bez poznání, že je to je diktatura kapitálu a zájmu mocných a většinou pro občana anonymních jedinců. A to už máme problém. Taková terminologie začíná silně zavánět komunismem. Zcela neradostné poznání. Z jedné diktatury do druhé.

I když ta komunistická měla přeci jenom jednu přednost. Ti mocní se neukrývali v pozadí. Takže k jejich smůle občanstvo mohlo celkem rozpoznat, koho je zapotřebí odstranit. Byla to taková transparentní diktatura. Bohužel to byla asi ta jediná přednost. Prapůvodní idea však byla diktatura proletariátu. Tedy prosadit zájmy pracujícího lidu. Dokonce je i ochraňovat před zvůlí kapitalismu. Pravda, před zvůlí státu zůstali bezbranní.

A to je pávě myšlenka, které se chopila Die Linke v Německu. A ne bez úspěchu. Ono totiž v Německu žije asi tak 40 procent tvrdě pracujících, kteří si nemohou moc vyskakovat. Stát se jen stará o to, aby neumřeli hlady a nemrzli. S tím bydlením už je to horší. Pokud vím, tak u nás je situace obdobná a není naděje, že by se něco zlepšilo, spíše naopak. Budoucnost pro ty, kteří, přestože vytváří potřebné produkty pro každodenní život, nebude lehká a vůbec ne radostná.

Ono se totiž dá nejvíce vydělávat podvodem, rozkrádáním a hlavně vývojem produktů, které nikdo nepotřebuje. To vše jen slouží k tomu, aby z kapes občanů mizel i ten poslední groš. A vláda má ještě tu drzost vykládat něco o tom, že by jeden měl šetřit na stáří. Absolutní blbost. Ti, kteří by toho měli zapotřebí na to nemají a nikdy mít nebudou.

A v tom vidím šanci pro komunisty. Pokud by se konečně dokázali odpoutat od lží, kterými se marně pokoušejí vysvětlit a mnohdy i omluvit zvěrstva nedávné minulosti, tak by možná mohli být docela slušnou politickou stranou. Trochu oprášit staré, dávno zapomenuté a většinou zneužité ideály. Musí si ale pospíšit. Protože je tu ještě jedna strana, která by je mohla předstihnout.

A tou je sociální demokracie, která se již plně utopila v chaosu dnešního populistického světa a zcela zapomněla, proč kdysi vznikla. V dnešní době není ani demokratická a ani sociální. Je to taková beztvará masa. Plácá se sem a tam na politickém kolbišti. Neví kam se vrtnout. Škoda. Volil bych ji raději, než komunisty. I když ti to u mne zatím nemají jisté. Musím počkat, zda se opravdu probudí. Zrovna tak jako „soudruzi“ v Německu. Tam se jim již nikdo neposmívá, spíše raději naslouchá. Možná, že by se zase dalo něco ukrást z jejich myšlenek.

Tak jak říkám, pro nějakou diktaturu bychom se měli rozhodnout. Existuje však jedna, které bychom se měli rozhodně bránit. A to je ta, která přichází od extrémní pravice. Pravda, občas i od extrémní levice. Prostě si uvědomit, že u nás žije asi 40 procent občanů, na které zatím všechny strany kašlou a podle jejich současného snažení v tom hodlají pokračovat.

A to už by měl být dostatečný důvod se pořádně zamyslet a přemýšlet o tom, koho budeme příště volit. Hlavně se nenechat moc ovlivnit třeba těmi, kteří paušálně slibují: bude líp. Dodneška otevřeně neřekli komu, kdy a za jakých podmínek. Abychom si rozuměli, to že nám bude lépe, slibuje každá politická strana. Jenom jedna si z toho udělala propagační heslo. Reklamní slogan na produkt, který jsem ještě neobjevil.

Já tedy ne. Občas jich mám plné zuby. Mám na mysli ty, kteří znají to absolutně správné a jedinečné řešení, které zachrání svět. Jsou skvělí, ale občas mají plné kalhoty a mlátí slámu.

Jako třeba pan Tůma v dnešním článku „Migrační krize pokračuje!“. Když to shrnu, tak je toho názoru, že je nutno udělat pořádek. V podstatě doporučuje takovou malou totální válku proti zlu. Třeba v Sýrii. Nic proti tomu, jistě pragmatické a definitivní řešení. Jen kdyby zde nebyl jeden vždy opomíjený problém.

Já totiž pochybuji o tom, že to bude právě on, který se dobrovolně přihlásí, aby v oněch regiónech se zbraní bojoval a byl ochoten postřílet všechny, kteří zde šíří zlo. Je to asi takový typický křikloun a mluvka, kterých jsem již potkal v mém životě stovky, možná i tisíce.

Několikrát se mi třeba stalo, že můj redaktor měl neustále připomínky k tomu, kam míří objektiv mé kamery. Když jsem ho měl plné zuby, tak jsem mu kameru vrazil do ruky a odešel. Po chvilce jsem se vrátil, držel ji bezradně v ruce a pak mi ji bez řečí vrátil a od té doby byl klid.

Stejně tak to působilo na kritiky novinářské práce. Často jsem slyšel, že ti proradní lháři jen tak něco za pár minut hodí na papír a pak to prodávají za pravdu. Takového kritika stačilo posadit před prázdný papír a vedle položit tužku. Když jsem se po hodině vrátil, tak bylo obé netknuté.

Ano, ono je jednoduché zahnat uprchlíky zpět do moře, násilím je vrátit do jejich domovů. Případně i použít zbraní a fyzického násilí. Ovšem pokud o tom jenom mluvím a jsem si jist, že tuto v podstatě špinavou práci nebudu muset dělat. Ono je jednoduché tvrdit, že když se na útěku utopí matka s dítětem, tak na tom nese sama vinu.

Jenže je to trochu jiné tomu s potěchou a zadostiučiněním se založenýma rukama přihlížet. Jistě jsou jedinci, kteří jsou toho schopni. Ale ti patří před soud. Já mám prostě již plné zuby všech těch mluvků, kteří v teple a bezpečí domova rozdávají na potkání rady všem těm, kteří stojí tam, kde je opravdu nebezpečno a kde jde o život. Jak náš, tak těch druhých.

Kdybych měl moc, tak bych to všem těm frajerským chytrákům dal sežrat. Ať si vyzkouší, co to znamená „vládnout“ Německu. Ať si vyzkouší co to znamená střílet na uprchlíky a házet po nich slzné granáty. Ať si vyzkouší bránit s puškou v ruce vlastní zemi. Většina z nich si nadělá do kalhot a uteče.

Já to zažil. Já vím co to je stát tváří v tvář uprchlíkům, lidem, kteří jsou obětí něčí politiky. Tátům, mámám a jejich dětem, o  kterých kdosi rozhodl, že nemají nárok na mírumilovný život. A nejen to, přesně jsem i viděl, kolik prapodivných charakterů toho chce využít tím, že si oblékají masku takovýchto obětí. Já byl i přitom, kdy občané byli ochotni bránit vlastní zemi a život rodiny.

To vše není žádná internetová hra na hrdinu. To je život. Krutý, nespravedlivý a nemilosrdný. V tom všem se vyznat není jednoduché. A ještě horší je si přitom zachovat trochu charakteru civilizovaného člověka, čehož není jak vidno na internetu zapotřebí. Každý poseroutka se může vydávat za hrdinu.

Život mne naučil počítat vždy s tou horší alternativou. Podle současného mediálního světa a povědomí veřejnosti padla německá kancléřka na nos a přináší zkázu.

Není divu, že já to vidím jinak. Spíše bych řekl, že se jí dostalo varování. Přes palubu ji neházím, protože v minulosti již mnohokrát dokázala, že dobře ví, co to je politický kompromis. A ten je, ať se to všem extrémistům líbí či nelíbí, základ nejen úspěšné, ale i prospěšné politiky. Přes veškerá osočování a kritiku je to pragmatická politička, již vzhledem ke vzdělání v přírodních vědách.

Pokládám proto za více jak pokrytecké ji „pohřbívat“. Protože, když se na to vše jeden dívá s trochou chladné úvahy, bude zase na ní, aby vše vyřešila a dala do pořádku. Bylo tomu tak v minulosti a není důvodu se domnívat, že by tomu v budoucnosti mělo být jinak. Ono totiž i těm všem jejím kritikům nic jiného nezbývá.

Pochopitelně, že ani ve snu nepomýšlejí, že by to veřejně přiznali. A u nás v Česku tomu není jinak. Když si přiznáme naši hospodářskou a v podstatě i politickou závislost, tak bychom měli spíše doufat, že všechna ta kritická slova z naší strany, která jsou mnohdy spíše urážkou, nebudou brána v Berlíne vážně.

Ano, Německo má problém. O tom není sporu. Ale problémy je nutno řešit, a ne bojovat o to, kdo je dokáže lépe mediálně formulovat a prodat. Dobrým krokem by bylo si uvědomit, že my žádné takové problémy nemáme. Jenom se domníváme, že bychom je mohli mít. Neohrožují nás ani uprchlíci a ani Islám. Občas se chováme, tak, že to vypadá, že je nám líto, že nás nikdo neohrožuje.

Jsem tomu rád, že nejsme v přímém ohrožení. Zatím totiž nic nenasvědčuje tomu, že bychom byli schopni podobnou situaci pragmaticky řešit. Mnohé ani není v našich silách. Spíše se vyžíváme v tom, že se předháníme v různých radách a opatrné pomoci jiným. Obé však má spíše formální povahu. Nechceme si přiznat, že ten skutečný uprchlický problém bude řešen v Berlíně.

Jistě to nepřispívá naší hrdosti, jeden si připadá jako pasivní divák. Není to vše vzdáleno historické reminiscenci, kdy se rozhodovalo o nás bez nás. Jenže ono tomu tak v převážné míře skutečně je. Není to příjemné, vyvolává to silné emoce, veřejnost je rozpolcená. Jsou i slyšet hlasy mnohých, kteří považují současné Německo opět za hrozbu.

Částečně mají pravdu. Není to dobrá situace. Ale faktem zůstane, že naše budoucnost je závislá na tom, zda to naši sousedé zvládnou. Musíme doufat, že paní Merkelová dokáže obnovit rovnováhu v politickém životě. Jestliže chceme žít s určitou nadějí na stabilní budoucnost, tak musí přežít i současná vláda v Berlíně. Možná je to smutné a neuspokojivé, ale navýsost pragmatické.

Takže já počítám s tou „horší“ alternativou.

Je to rána pod pás všem občanům, kteří se snaží žít slušně, ohleduplně a s určitou odpovědností ke společnosti, kterou tvoří. Je to přesný obraz doby, ve které žijeme.

Jsem ochoten se vsadit, že veškerá šetření kolem Čapího hnízda přinesou jen poznání, že možná došlo k nějakému tomu formálnímu pochybení, ale že se v žádném případě nejednalo o dotační podvod, či přestupek na úrovni trestného činu. Bude to jen další důkaz pro to, že žijeme ve společnosti, kde krást ve velkém je vyhrazeno jen lidem patřičně vzdělaným a mocným.

Zbývá se jen rozhodnout, zda na této cestě pokračovat, či ne. Zatím vše nasvědčuje tomu, že se asi jedná přímo o vládní politiku. Protože se i nadále propaguje firemní způsob řízení, kde hlavní prioritou je zisk tvořený za tvrdých podmínek boje silných proti slabým. Je to ten nejstarší lidský zákon.

Přitom je nesporné, že zaručuje přežití lidstva. Nehovoří ale nic o tom jaká bude společnost z hlediska morálních hodnot. Respektive naznačuje, že pro ně nebude mnoho místa, protože v této formě vývoje působí spíše kontraproduktivně. Firemní politika se také nezabývá osudem těch, kteří v tomto boji prohráli.

Jako civilizovaná společnost jsem dosáhli vývojového stupně, kdy ty slabé nelikvidujeme fyzicky, jen ekonomicky. Domníváme se, že jsme humánní a kulturní společností. Je to však lež. Protože stát podle firemních zákonů přináší jen stále se zvyšující počet těch, kteří v boji o „přežití“ neobstojí.

A v čím dál tím větší míře jsou to ti, kteří ještě nedávno tvořili páteř společnosti. Jak hospodářsky, tak kulturně. Nehledě na to, že se ještě drželi určitých morálních hodnot, kdy sociální kompetence hrála určitou roli. Byla to takzvaná střední vrstva, která vždy vytváří charakter národa.

Tuto část obyvatelstva v posledních desetiletí ze zákona likvidujeme. Je na obtíž všem těm, kteří velmi dobře vědí, že jen  velké nadnárodní společnosti jsou zárukou jak politické, tak hospodářské moci. Základním charakterem těch novodobých vládců je skutečnost, že právě necítí žádnou odpovědnost za ty, které ekonomicky likvidují.

Nedělají si žádné starosti s tím, že formálně existující státní moc nebude schopna se o všechny ty společenské „odpadlíky“ postarat. Nijak to nezapadá do jejich firemní politiky. Již dávno také nehovoří o občanech, ale jen o produktivní pracovní síle. Z jejich pohledu absolutně správný postoj.

Je jim také zcela jasné, že budoucnost jedince je zaručena jen za podmínek, kdy se oprostí závislosti na sociálních systémech. V praxi to znamená, že tomu musí odpovídat výše privátního kapitálu. Vědí, že jakákoli závislost na státu je nebezpečná. Vždy se snaží aby tomu bylo naopak a stát byl závislý na nich. Plně podle starého zákona o přežití. Závislost na státu pokládají za to největší ohrožení existence.

Proto se domnívám, že je nutno brát pana Babiše vážně při jeho zásadním prohlášení, kdy tvrdí, že každý, kdo ho volil, přesně věděl, kdo je a co představuje. Domnívám se dokonce, že říká pravdu. Současná situace však naznačuje, že okruh jeho podporovatelů nemůže být moc velký, protože by docházelo k rozmělňování zisku. Jeho politika je totiž jen politikou pro vyvolené.

Tedy jen pro ty, kteří mají sdostatek sil k likvidaci těch slabých a nepotřebných. Pochopitelně musí být oproštěni ode všech morálních zásad a sociálního soucitu. Nezbytnou vlastností pak také je, aby využívali každé slabosti státu ke svému prospěchu. Z jejich hlediska je to jediný způsob přežití.

Otázkou však je, jak v budoucnu vyřešíme problém existence všech těch, kteří v tomto boji o přežití „prohráli“. Nic nám nepomůžou ani mnohdy desítky miliónů věnovaných miliardáři na dobročinné účely. To jsou pro ně jen výdaje reklamního charakteru. Naše společnost potřebuje miliardy na financování sociálních systémů.

Všeobecně panuje názor, tedy od stoupenců „firemní“ politiky, že stát je špatný hospodář, že prošustruje stovky miliónů. Pravda, existuje proto dostatek důkazů. Částečně jsou to však peníze, které tak či onak skončí v nějaké veřejné investici, která není zrovna potřebná a efektivní. Nicméně z velké části naleznou společenské využití.

Nikdo se však nezabývá statistikou, kde končí státní miliardy „investované“ do privátních firem. Obligátním populistickým argumentem je vznik nových pracovních míst. Většinou se však jedná o novodobé otroctví. Nalézají zde práci ti, kteří jsou obětí velkých. Jsou to ti, které „firemní“ politika připravila o možnost samostatného podnikání.

Jejich nouze je mnohdy zneužívána v podobě nízkých platů. Životnost těchto nových pracovních jednotek je omezena, vše se řídí jen potřebností a efektivností. Pakliže nevyhovují, jsou opět vyloučeni z „firemního“ profilu a dříve či později jen rozmnoží řady těch „nepotřebných“.

Takže Čapí hnízdo by nemělo být jen nějakou politickou aférou, či analýzou morálky jednotlivce. To vše je irelevantní a v podstatě jen odvádí diskusi od podstaty problému. Spíše by mělo sloužit jako výstraha a nutit k zamyšlení o tom, zda cesta po které kráčíme, přinese lepší budoucnost pro všechny, či jen ty vyvolené, kteří bez skrupulí zneužívají naivitu a nevědomost občanů. Ostatně to je ta pravá podstata a páteř každé firemní politiky.

Přiznám, že tyto produkty přírody moc rád nemám. To však neznamená, že bych je na potkání zabíjel. Ponechávám to přírodě, je mnohem chytřejší než já, je schopna udržet spravedlnost v opodstatnění existence jedinců a druhů.

Jinak je tomu ale v lidské společnosti. Ta mnohdy prochází obdobím, kdy začne obdivovat a upřednostňovat výplody lidského ducha, které jsou spíše škodlivé, než prospěšné. Ba dokonce je ochotna tyto povětšinou negativní jevy dokonce oslavovat. Jsou to příznaky degenerace a úpadku intelektu. Jedním takovým projevem je udělování ceny Zlatého lva.

Již rozhodnutí z minulého roku mne šokovalo. Akademici našeho filmového umění poklekli před filmem s názvem Cesta ven. Já osobně ohodnotil toto filmové dílo spíše jako Cestu odnikud nikam. Nemohl jsem tehdy ještě tušit, že má prognóza je správná a že se mi letos jen dostane potvrzení o tom, po jaké cestě se vydal český film.

Zároveň však přiznám, že jsem asi předpojatí, ješitný v obhajobě mých názorů a tím i možná nespravedlivý. Je to ještě horší. Filmový produkt Kobry a užovky jsem neshlédl do konce. Vlastně jsem již po patnácti minutách přepnul na jiný program. Tak silné bylo mé znechucení jistě  podmíněné poněkud  konzervativními představami o nárocích, které kladu na produkty lidského umu v oblasti kultury.

Každé dramatické dílo začíná tím, že dochází k prvnímu seznámení se s postavami. Základem pak je, že jsou to charakterově rozdílné osobnosti, které přinášejí kontrast a vytváří prostor pro střet názorů. Jestliže však příběh začíná tím, že shromažďuje intelektuálně totožné produkty lidské společnosti, pak je již předurčeno, že v průběhu děje nemůže ani omylem dojít k podstatným změnám v jejich vývoji.

Jestliže se k tomu přidá fakt, že vlastnosti jednajících pocházejí jen z oblasti negativních a primitivních zákoutí lidské duše, pak je skoro jisté, že celý následující děj bude jen opakováním toho, co se odehrálo v prvních patnácti minutách. Tedy nikdy nedojde k vyprávění nějakého lidského příběhu, který by byl poznamenám změnou lidského charakteru.

V oblasti kultury a vzdělaní je to možno popsat i takto. Hloupý učitel ve spojení s hloupými žáky nepřinese nic. Teprve rozdílnost potenciálu může způsobit změnu. Přitom jsou možné obě varianty. Hloupý učitel a chytří žáci, stejně tak chytrý učitel a hloupí žáci. Jsou to kombinace, kdy je možná určitá pozitivní změna myšlenkového potencionálu.

Nevidím tedy důvodu, proč bych filmový produkt Kobry a užovky měl shlédnout v plné délce. Jsem člověk, který celkem rychle a dobře rozpozná kdy narazil na kulturní žumpu. A k tomu stačí pár minut. Ta čtvrthodina byla jen šancí pro režiséra mne přesvědčit o opaku. Nevyužil toho. Je mi z toho smutno, protože naše společnost nemá mnoho peněz na kulturu a vzdělání.

Pokládám tedy za tragédii pokud dojdu k poznání, že peníze filmového fondu by v současné době nalezly třeba mnohem lepší uplatnění v tom, kdyby byla ochota platit třeba důchodcům za to, že by navštěvovali mateřské školky, aby zde předčítali pohádky. Každopádně by tak mohlo být zabáněno škodám na duši českého národa, které jsou v dnešní době produkovány za frenetického a jásavého pokřiku odpovědných za úroveň našeho filmového umění.