Já tedy ne. Občas jich mám plné zuby. Mám na mysli ty, kteří znají to absolutně správné a jedinečné řešení, které zachrání svět. Jsou skvělí, ale občas mají plné kalhoty a mlátí slámu.
Jako třeba pan Tůma v dnešním článku „Migrační krize pokračuje!“. Když to shrnu, tak je toho názoru, že je nutno udělat pořádek. V podstatě doporučuje takovou malou totální válku proti zlu. Třeba v Sýrii. Nic proti tomu, jistě pragmatické a definitivní řešení. Jen kdyby zde nebyl jeden vždy opomíjený problém.
Já totiž pochybuji o tom, že to bude právě on, který se dobrovolně přihlásí, aby v oněch regiónech se zbraní bojoval a byl ochoten postřílet všechny, kteří zde šíří zlo. Je to asi takový typický křikloun a mluvka, kterých jsem již potkal v mém životě stovky, možná i tisíce.
Několikrát se mi třeba stalo, že můj redaktor měl neustále připomínky k tomu, kam míří objektiv mé kamery. Když jsem ho měl plné zuby, tak jsem mu kameru vrazil do ruky a odešel. Po chvilce jsem se vrátil, držel ji bezradně v ruce a pak mi ji bez řečí vrátil a od té doby byl klid.
Stejně tak to působilo na kritiky novinářské práce. Často jsem slyšel, že ti proradní lháři jen tak něco za pár minut hodí na papír a pak to prodávají za pravdu. Takového kritika stačilo posadit před prázdný papír a vedle položit tužku. Když jsem se po hodině vrátil, tak bylo obé netknuté.
Ano, ono je jednoduché zahnat uprchlíky zpět do moře, násilím je vrátit do jejich domovů. Případně i použít zbraní a fyzického násilí. Ovšem pokud o tom jenom mluvím a jsem si jist, že tuto v podstatě špinavou práci nebudu muset dělat. Ono je jednoduché tvrdit, že když se na útěku utopí matka s dítětem, tak na tom nese sama vinu.
Jenže je to trochu jiné tomu s potěchou a zadostiučiněním se založenýma rukama přihlížet. Jistě jsou jedinci, kteří jsou toho schopni. Ale ti patří před soud. Já mám prostě již plné zuby všech těch mluvků, kteří v teple a bezpečí domova rozdávají na potkání rady všem těm, kteří stojí tam, kde je opravdu nebezpečno a kde jde o život. Jak náš, tak těch druhých.
Kdybych měl moc, tak bych to všem těm frajerským chytrákům dal sežrat. Ať si vyzkouší, co to znamená „vládnout“ Německu. Ať si vyzkouší co to znamená střílet na uprchlíky a házet po nich slzné granáty. Ať si vyzkouší bránit s puškou v ruce vlastní zemi. Většina z nich si nadělá do kalhot a uteče.
Já to zažil. Já vím co to je stát tváří v tvář uprchlíkům, lidem, kteří jsou obětí něčí politiky. Tátům, mámám a jejich dětem, o kterých kdosi rozhodl, že nemají nárok na mírumilovný život. A nejen to, přesně jsem i viděl, kolik prapodivných charakterů toho chce využít tím, že si oblékají masku takovýchto obětí. Já byl i přitom, kdy občané byli ochotni bránit vlastní zemi a život rodiny.
To vše není žádná internetová hra na hrdinu. To je život. Krutý, nespravedlivý a nemilosrdný. V tom všem se vyznat není jednoduché. A ještě horší je si přitom zachovat trochu charakteru civilizovaného člověka, čehož není jak vidno na internetu zapotřebí. Každý poseroutka se může vydávat za hrdinu.