kotyk-blog.cz

Jsou prostě věci, které se nedělají. A to i přesto, že jsou jaksi normální. Vzít si dovolenou je věc obvyklá. Neznám pana Babiše, ale je to možná jeden z těch, kteří ani neví co to je dovolená. Já ostatně také ne, když je práce, tak se pracuje. Tak si myslím, že jste ho trochu pozlobil. Má asi rád kolem sebe profesionály, má rád krytá záda, a je z toho paf, když se ohlédne o oni se mu někam zaběhli.

To už ani nemluvím o veřejnosti. Jste také poslanec, včera se rozhodovalo o něčem důležitém, týká se to nás všech, a vy si klidně odlétnete do teplých krajů. Přesně tak, jak jsem to již dnes napsal o těch čápech. Všichni kolem, kterých jste se ptal, zda máte odletět, pokrčili rameny, že jako proti tomu nic nemají. Takže oni řekli a vy jste odfrčel.

Problém je v tom, že zastáváte funkci, kde by jeden očekával, že se budete řídit vlastním rozumem. Také to předpokládám, to ostatní je jen výmluva. Když mi moje děti řekly, že rozbily okno jenom proto, že to dělali i ostatní, tak dostaly pohlavek a musely stát v koutě. Já od nich vždy vyžadoval, aby rozbíjeli okna z vlastní vůle, z vlastního rozhodnutí.

Rád bych to učinil i s Vámi. Komárku, Komárku, pořád říkám, že se asi musíte ještě hodně učit. Tak se zase postavte do kouta, pěkně čelem ke zdi a přemýšlejte o svém činu. Ale jestli přijdete zase s nějakou výmluvou, tak vás do kouta již nepošlu, tak vás ze třídy prostě vyhodím, nechci, abyste byl špatným příkladem pro ostatní.

Na terase se objevil první poprašek sněhu, je kolem nuly, já mrznu stejně jako ten kosák, který se pokouší objevit něco k snědku. On bojuje o přežití, já jen se zimou. On nemá jinou možnost, já ano, já mohu jít zpátky do tepla obýváku. Ale ne, já tu stojím dobrovolně, navykl jsem si chodit sem kouřit. Ano, je to blbost, tedy obé, kouřit a stát na mrazu. Takový čáp to má jednoduší, prostě si odletí za teplem. Zda tam také kouří nevím, ale určitě nemrzne.

Žil jsem dlouhá léta v zemi, kde bylo na nule jen pár rán v roce. Když k tomu došlo, tak to každý pokládal za nějaký omyl přírody. Jednou za rok se i stávalo, že asi tak hodinu sněžilo. To se pak život doslova zastavil, každý zůstal doma a v klidu počkal pár hodin, až ta zima přejde. Co jsou to zimní pneumatiky nikdo nevěděl, snad je ani v životě neviděl.

Bylo ale takovou všeobecnou úmluvou, že měsíce leden a únor možno považovat za zimní. Období, kdy jsem celkem rád chodil na pobřeží. Poněkud z povzdálí jsem pozoroval pláž, kde jsem se možná ještě před několika dny vyhříval na sluníčku. Řádily zde obrovské vlny a moře se snažilo vyrvat z vlastnictví člověka to, co se mu pokoušel přes léto ukrást. Pravidelný boj podléhající přírodnímu cyklu, věčné měření síly.

Při tom pohledu na ty obrovské vlny nezastavující se před ničím, jsem si vždy uvědomoval, jak je člověk nicotný. Musel jsem si přiznat, že jsem snad ještě méně něž nic. S každým jiným bych se o to hádal, dokazoval svou velikost, nekonečně diskutoval. Zde jsem musel přiznat, že kdybych se o to samé pokusil v konfrontaci se silou přírody, nedostal bych se asi ani přes půlku nějaké té vytahovačné věty.

Věty, která sice obsahuje planá slova, ale je veledůležitá v naší vyspělé  společnosti, kde ten, co nejlépe ovládá žonglování s nabubřelými a prázdnými slovy stojí ve výsluní pozornosti. Ano, jsou to většinou tlučhubové, kteří se derou do popředí. A nejsou to jenom mnozí politici, protiváhu naleznou ve všech těch kritických pokřicích, které doprovázejí jejich existenci. Jeden by skoro řekl, že jde o určitou symbiózu. Čím horší politik, tím větší popularita.

Co to vše má dělat s mým čápem? Vlastně ani nevím, prostě mne přivedl na myšlenku něco napsat. Třeba o tom, že bych rád viděl mnohého tlučhubu pádlovat proti proudu spolu a jeho kritici by mu klidně mohli pomáhat. A právě ne v nějakých teplých krajích, ale na té nejdravější řece naší planety. Jen tak pro zábavu. Rád bych třeba viděl, jestli je v nich alespoň kus opravdového chlapa. Nebo jak bojují s lopatou proti tunám sněhu. Prostě bych jim všem upřel možnost létat si podle potřeby sem a tam, vybírat se jen teplá, příjemná a bezpečná místečka v naší společnosti.

Nemyslím si, že diskutovat a „řešit“ konflikt, který má naše evropská kultura s kulturou islámskou, je možno tím, že se rozhodujeme, zda dvě dívky mohou a nebo nemohou nosit šátek. Stejně tak se oprávněně rozčilovat nad tou či onou statistikou, která nám říká, že jsou kulturní a společenské skupiny, který vykazují neúměrně vysokou kriminalitu a inklinaci k násilí.

My stále vyžadujeme, aby se lidé k nám přicházející podřídili našim zvyklostem, našemu řádu a zákonům. Požadavek pragmatický a také správný. Oni to ne vždy dělají, nás to pobuřuje a hněvá. Zloba pak mnohdy přechází v nenávist, vzniká nebezpečí, že i my se dopustíme násilí. Možná si však neuvědomujeme, že to co vyžadujeme není možno zrealizovat, protože kulturní skupina, na kterou se obracíme, podle našich zvyklostí neexistuje.

Naše společnost spojuje v systému demokracie občany různého smýšlení a to umožňuje, že navenek vystupuje jako stát. Jsme zastupováni vládou, která prezentuje demokraticky zvolený cíl. Pro všechny ty, kteří teď řeknou, že tomu tak není, protože jejich mínění je odlišné od zvolených politiků, zdůrazňuji, že hovořím o principu a ne skutečnosti. Pokud to tedy nefunguje, je to zase jiný problém, je to problém naší společnosti a neschopnosti správně pochopit princip demokratické volby.

Takže, když chce někdo zvenku s námi, jako společností, jednat, má se na koho obrátit. My máme vládu, máme ministry. Islámská společnost tuto strukturu postrádá. Když je třeba s ní  něco projednat, tak se nemáme na koho obrátit. Proto se třeba obracíme právě na ty dvě dívky, které se nám jeví jako „představitelé“ islámské společnosti. Že to více méně k ničemu nevede, víme všichni.

Asi si neuvědomujeme, že islámská společnost tak vlastně tvoří stát ve státě, ale bez jednoznačných představitelů. Má absolutně nejednotnou strukturu. Existují desítky „vykladačů“ islámu, každý „představuje“ tu správnou interpretaci mohamedánské víry. A to v celkem neuvěřitelně široké paletě, tedy od mírumilovnosti až po odůvodňování teroru. V podstatě  se jedná o sice zajímavý diskusní klub, ale v žádném případě ne o společnost, která má šanci se integrovat do evropské kultury.

Myslím si tedy, že jedinou cestou je donutit všechny zastánce islámské víry žijící u nás, aby vytvořili vlastní jednotnou strukturu, aby se dohodli na jednom principu, na jednom výkladu kulturních cílů, ujednotili vlastní řád a pravidla. Nemůžeme totiž připustit, aby tato odlišná kultura vytvářela právě stát ve státě. Ostatně to samé platí, podle mého názoru, pro konfliktní situace týkající se Rómů, či jiných kulturních či etnických skupin. Tedy každá společnost si musí nejdříve udělat pořádek sama u sebe, než začne klást požadavky na jiné společnosti.

Děláme zásadní chybu v tom, že se snažíme v odlišných kulturních společnostech nastolit „pořádek“ podle vlastních představ, mnohdy vedeni nevědomostí a naivitou. Ne, za to je každá takováto společnost sama odpovědná. Podle mých zkušeností jsou nejlepším příkladem Palestinci. I oni postrádají jednotné společenské a tudíž i politické struktury. A největším paradoxem je, že se ti „mírumilovní“ již spoléhají na to, že je někdo z venku zbaví teroristických skupin, dokonce doufají v jejich odstranění. Mluvil jsem s mnoha starosty palestinských měst, kteří byli vděční za to, když izraelští vojáci toho či onoho teroristu odstranili ze světa.

Otázka, proč to neudělají sami, je jen děsila. Nebyli toho schopni, neměli k tomu sílu, obávali se být označeni od vlastních lidí za zrádce. Navenek pak často nešetřili kritikou Izraele, odsuzovali brutalitu takovýchto činů. Podle mého názoru trvá tato situace dodnes a je příčinou kolapsu všech pokusů o mírové řešení konfliktu na Blízkém východě. Proto to také uvádím jako důkaz pro mé tvrzení, že musíme naše úsilí soustředit právě na odstranění tohoto postoje v nám cizích kulturách, které ať už z jakéhokoli důvodu, jsou součástí naší společnosti.

Jedině když budeme konsekventně vyžadovat od všech cizích společenských kultur žijících u nás, aby  přebíraly odpovědnost za činy svých jedinců, můžeme, podle mého názoru, doufat v reálné řešení. Jedině tak se otevře možnost, aby se mohly podřídit našim zvyklostem a zákonům. Takovýto netolerantní postoj by mohl být reálným pokusem vydat se na cestu do budoucnosti, jež by mohla obsahovat právě toleranci a snahu o mírové soužití.

Jistě to nevím, ještě nad tím hloubám a snažím se poučit. Hledám kde bych mohl najít odpověď, ptám se i vlastních zkušeností. A pak třeba narazím na následující text:

§ 355 trestního zákoníku (40/2009 Sb.) – Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení

„Kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami, nebo tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.“

Takže to bych si mohl být jistý, ale třeba si neumím správně vyložit právnické formulace.

Pochopitelně, že máme svobodu slova, každý se může vyjadřovat jak se mu zlíbí. A když se někdo vyjadřuje ještě s označením V.I.P. tak bych se měl domnívat, že se hluboce mýlím a bylo by na místě se omluvit za nemístné hanobení autora svobodné myšlenky.

Pak si zase ale přečtu třeba následující:

„Bloger nesmí propagovat ani vyjadřovat rasovou, národnostní, náboženskou ani jinou nesnášenlivost vůči jednotlivcům či skupinám osob, obzvlášť pak vůči menšinám. Nesmí propagovat násilí a agresivitu jako prostředek řešení konfliktů.“

No, minimálně mám pocit, že určitá agresivita by se v textech V.I.P. autora nalézt dala. Ale na druhé straně není sám, jsou i jiní autoři podobného ražení a mnoho čtenářů nad nimi jásá uspokojením. Je to snad „Hlas lidu“? Také nevím, neznám je, často se skrývají v anonymitě.

Takže zase váhám. Nerad bych opravdu někomu ublížil. Ono to s tou svobodou slova může být i tak, jak se říká o medikamentech.

Lék, který nemá vedlejší účinky, nemá ani účinky léčivé.

Každý by asi měl zvážit, jak s tím lékem naložit a jediné co pak ještě zbývá je, rozhodnout se, co jsou účinky léčivé a co vedlejší.

http://vaclavkral.blog.idnes.cz/c/383839/Devcatka-otevrete-vratka-My-Vas-znasilnime-a-pak-u-Vas-zustaneme.html

Vždycky jsem si myslel, že lidé z Hané znají více než jiní rozdíl mezi hruškou a jablkem. Zbývá jen doufat, pane poslanče, že jste výjimkou. Takže na co nás Ukrajinci upozornili? Spíše asi na to, že to co si oni prožívají máme již za sebou. Ukrajina se podvolila tlaku Ruska, mnoho asi na vybranou nemá, pakliže se to obyvatelstvu nelíbí, musí si vybojovat opak.

Vy tvrdíte že EU odčerpává peníze od chudých národů a strká je do kapes národů bohatých. Jako obchodník byste snad měl vědět, že dostat něco od chudého je celkem nepravděpodobné.
Možná, že byste ale našel na Ukrajině někoho, kdo by vám vysvětlil, že je to možná trochu jinak.

Totiž, že banky bohatých zemí pumpovaly peníze v podobě nesmyslných kreditů právě do chudých zemí přesto, že věděli, že tyto kredity nebudou nikdy splaceny. Nedělaly si s tím starost, zárukou za jejich ztráty jim byly vlastní vlády, které chtěly také politicky expandovat, stejně tak jako kapitál.

Vy dáváte za vinu EU, že Česká republika přijde o 250 miliard dotací. Nejsou snad na tom vinni neschopní politici naší země? Ti, kteří se vyžívají v politických bojích a vůbec nemají čas naslouchat potřebám a svízelnostem občanů. Na to bychom už dávno měli přijít sami a Ukrajinci by se jenom mohli poučit.

Vás tedy trápí, že atraktivita eurospolečenství v posledních letech klesá. Mne trápí spíše to, že se u nás najde mnoho těch, kteří jsou, jak se říká, papežštější než papež, a dělají v rámci EU i to, co dělat nemusíme. Pak jen zakrývají vlastní neschopnost výmluvou, že dělají jen to, co přikazuje Brusel.

Já tedy stále nechápu jakou souvislost mají naše problémy s politickým bojem Ukrajinců. Je mi také podezřelé, že berete takovýto příklad. Vždyť podle vás prostě všichni dělají vše špatně, jedinou záchranou je vaše hnutí. Takže vlastně jedinou spásou Ukrajinců by bylo nadšené naslouchání vašich rad. Ale možná, že by rychle přišli na to, že vlastně žádné nedáváte. Jen tak vše velkoryse a s nadhledem kritizujete.

Ale jedno doporučení od vás jsem přeci jenom ochoten akceptovat. Jde o vámi citované staré moudro Benjamina Franklina „Kdo se vzdá svobody, aby získal jistotu, ztratí nakonec obojí“. Řekl bych, že tento citát je opravdu na místě.

Vy a váš vůdce nám dennodenně vsugerováváte, že jedině vaše hnutí nám dá JISTOTU, že vše bude lepší. Řídím se tedy vaší, prozatím jedinou rozumnou radou a budu raději volit SVOBODU, které se nechci vzdát. Vydám se po cestě, kde si možná budu muset svítit baterkou, ale dá mi to větší jistotu než paprsky „úsvitu“, které nevěstí, že by nadcházející den mohl být dobrý.

Nejprve na adresu obou pánů, opravdu není nutné se podělat. Ono to pak docela smrdí jak se ukazuje. Ale jednomu tak, druhému onak. Pro nestranné: Jde o články panů Marka Wollnera a Františka Matějky zabývající se zdánlivými problémy ČT.  Ano, zdánlivými, nejde o věci nové a ani neznámé. Jde o něco, co tu vždy bylo a bude. Je to jen předmět věčné diskuse. Nikdo totiž nechce věřit, že: „Cenzura byla, je, a vždy bude“.

Stejně tak bude vždy existovat i celkem lukrativní obchod s bojem proti ní. Jedni budou neustálé bojovat proti těm, kteří tvrdí, že cenzura neexistuje. Pochopitelně existuje. Pochopitelně však existují i novináři, kteří se snaží přes to všechno informovat veřejnost podle pravdy. Přesně tak, jak to popisuje pan Wollner. To však neznamená, že by celkově Česká televize nepodléhala tendencím a tlakům.

V tom má zase pravdu pan Matějka. Jenže ve své paušální populistické zlobě hází všechny do jednoho koše a tím se zase připravuje o věrohodnost a příznivce. Nehledě na to, že jeho nekompromisní „odborná“ tvrzení mohou nadchnout jenom ty, kteří toho o mediálních zákonech vědí stejně tak málo, jako on sám.

Nepřipouští výjimky. Nepřipouští, že by tomu mohlo být i jinak a jeho největší tragédií je, že uvádí falešné argumenty pro svá mnohdy pravdivá tvrzení. Třeba tvrdí: „Česká televize stranila vždy“. Tato věta úplně postačí. Je třeba jen dodat, že na celém světě neexistují média, která by někomu nestranila.

Nebo, že „investigativní pořady točí jen externisté na tučnou smlouvu“. Inu, opravdu není mnohdy jednoduché uvolnit novináře, který by možná rok pracoval na půlhodinové reportáži. Víte, pane Matějka, ono se totiž může i stát, že ta objektivní reportáž, kterou si tak přejete, může přijít klidně na dva až pět miliónů korun. Když si ji tak přejete, tak si ji klidně objednejte, ale také zaplaťte. Protože, když ji platí televize, tak se zase ozvete, že je to moc drahé.

A ještě něco, pane Matějka, vsadím se o cokoli, že pan Wollner strávil mnohé bezesné noci v úvahách o tom, jak dělat svou práci co nejpoctivěji. Víte, přesně ty noci, kdy jste asi spokojeně chrápal před obrazovkou a „koukal“ se na Českou televizi.

Celé to zde jsem napsal jen tak pro sebe, pro své svědomí. Nejsem ani ochoten dokazovat, zda mám pravdu. Bohužel totiž vím, jak to v médiích skutečně chodí. Mimochodem, pane Matějka, je to ještě horší, než si ve své nevědomosti dokážete představit. Nikoho to ale nezajímá, důležité je přeci jen populisticky nadávat.

A přijít s nápadem hledat příčiny problémů, jak naivní. A pak, proboha, kdyby ještě někdo přišel s nějakou konstruktivní myšlenkou, která by možná pomohla problémy odstranit. Hrůza, vždyť by se mohlo něco změnit k lepšímu. Hotová tragédie. Na co by pak mnohý „bloger“  nadával?

Přiznávám, že přeháním, že jsem možná ten jediný, který ho postrádá. Využívám přesto tohoto prostoru abych to zjistil. Ano, mám potřebu se přesvědčit o jeho existenci. Vyprovokovala mne k tomu dnešní zpráva, že Komise pro posouzení objektivity ČT se rozpadá. Prý ze zdravotních důvodů některých jejích členů. Pravdivější  bude asi názor předsedy rady ČT.  Pan Milan Uhde to okomentoval takto:

„Kdybych byl nezávislý odborník a byl bych o to požádán, nevstoupím tam ani za milion. Domnívám se, že ti lidé odcházejí proto, že zadání pro ně není přesvědčivé. Ale to je jen moje domněnka.“ Nutno ještě podotknout, že s tím nápadem, tedy s tou komisí, přišel právě sám ředitel ČT pan Petr Dvořák. 

Já osobně to vidím asi takhle:  Pekař dal moc soli do těsta a mnozí mu řekli, že ty housky jsou přesolené. A on teď žádá o radu odborníky, aby mu vysvětlili, jak k tomu mohlo dojít.

Již jsem zde jednou psal o tom, že bych od manažera s 5 miliónovou roční gáží očekával, že na to přijde sám.

Takže komise se rozpadá a pan ředitel ČT asi nemá nic jiného na práci, než hledat další odborníky, kteří by mu řekli, proč tomu tak je. Sám se k ničemu nevyjadřuje, nechá za sebe mluvit jiné, asi má pocit, že za sdělování vlastních názorů není placený. Řekl bych, tak mu dejte ještě jeden milión a on už pak třeba něco řekne. Upřímně řečeno jsem ale velmi skeptický, vlastně tomu nevěřím. Byl by to asi jen zbytečně drahý pokus.

A k tomu všemu se zde objevil ještě článek od pana Marka Wollnera s titulem „Proč je důležité se nepodělat“. Já to pochopil tak, že se nám všem snaží vysvětlit, jak televize fungovala a nepřímo asi jak funguje.  Má potřebu nám sdělit, že v ČT pracují i lidé, kteří vědí, co je to ta opravdová novinařina, kteří prostě dělají to, co od nich veřejnost očekává. A upozorňuje i na to, že tam jsou i tací, kteří to vědět nechtějí.

Jsem asi podivín,  ale očekával bych, že to bude právě ředitel ČT, který se postaví za své redaktory, za svůj tým, a bude je veřejně hájit. V dobrém i ve zlém. Protože jedině tak fungují opravdová média. Novináři, kteří nemají plnou podporu vedení se stávají bezbranní a ztrácejí na věrohodnosti. A je to ještě horší, když nad tím vším stojí někdo, kdo odmítá jakoukoli odpovědnost.

Takže se domnívám, že je nutné co nejrychleji ředitele ČT najít. Pakliže se to nepodaří, nebylo by špatné těch 5 miliónů jeho gáže věnovat raději na podporu nějaké kulturní akce. Určitě bychom nalezli něco prospěšného, něco, co by uspokojilo náš veřejnoprávní zájem.

Ano, vracím se k poněkud zvláštnímu výroku poslance Kubery, který navrhuje „omezit výrobu dětí za účelem zisku“. Tedy citováno doslovně: „Pokud jsme nastavili takové systémy, že se vyplatí vyrábět děti za účelem zisku, tak kdo by je nevyráběl?“ Když se na ta slova dívám, tak mi nenapadá nic jiného než: Pokud jsme nastavili takový systém, který umožňuje výrobu poslanců, kteří hledají jen osobní uspokojení a zisk, tak se nemůžeme divit, že se hlásí o slovo.

Aby nedošlo, jako už často, k nedorozumění. Plně souhlasím s tím, že sociální systémy často nefungují ku prospěchu společnosti, ale jenom zvýhodňují jedince. Není to žádný nový poznatek, většina vyspělých evropských států bojuje s tímto problémem. Mnohé společnosti se oprávněně bojí, aby nedošlo k porušení sociální rovnováhy.

Jenže, jak každý ví, má váha vždy dvě misky. Rovnováhu lze docílit dvěma způsoby, Buď na jednu přidáváme, nebo z té druhé ubíráme. Takže se domnívám, používaje slov a logiky pana poslance, pakliže existují ti, jimž se „vyrábění dětí“ vyplácí, musí existovat i ti, kterým se přivádění dětí na svět „nevyplácí“. A to je pro mne mnohem závažnější problém. Opravdu vývoj, nad kterým bychom se měli při naší „produkci“ vážně a odpovědně zamyslet.
 
Zrovna tak bychom se měli zamyslet nad tím, že možná „vyrábíme“ poslance, kteří užívají formulací, jež se sice asi hodí do současného českého parlamentu, ale v žádném případě ne do společnosti, která má snahu být demokratická a spravedlivá. Taková slova nejenže urážejí kulturní veřejnost, ale naleznou bohužel hlasitý souhlas tam, kde to není nejen dobré, ale i nebezpečné. Podporují „produkci“ radikálních sil, které by veškeré neřádstvo nejraději násilím vymetly. Nepřímo pak pan Kubera nabádá i ty, které vulgárně napadá, aby se možná z trucu a protestu rozhodli ještě více zvednout „produkci“.

Při hledání citátu poslance Kubery na internetu jsem narazil i na jiná pozoruhodná slova. „Ženy s minimem duševních schopností se živí tím, že rodí stále dokola děti, na které berou sociální dávky.“ Ani jsem se nedivil, že autorem údajně byl „samozvaný“ prorok Tomio Okamura.

Takže já si myslím, že bychom měli docela normálně přivádět děti na svět a plně se soustředit na jejich výchovu a vzdělání. A vidět opravdový a skutečný přínos v tom,  že by se třeba z jejich úst neozývala slova plná nekulturnosti svědčící o nedostatku lidského porozumění a solidárnosti. A ne právě taková, jakými nás na veřejnosti obdařují mnou citovaní „poslanci“. Dokazující jen, že neuvážené používání termínu „zisk“ může být i ztrátovou položkou, deficitem v kulturní společnosti.

Již mám tak trochu dojem, že si náš prezident plete pojmy právo a povinnost. Úkolem hlavy státu je v prvé řadě dělat vše tak, aby každý občan mohl mít pocit, že existuje nejen něco, ale někdo, kdo v nejhorším případě zasáhne pokud by se ve společnosti udály věci hraničící s morálkou a nespravedlností. To je povinnost, pak je tu právo zasáhnout.

Jaké jsou jeho názory na morálku nám již plně ukázal během voleb. Jeho podpora a otevřená náruč pro amatérské snahy „pučistů“ z řad ČSSD byly toho více než příkladem. Rozumný člověk by spíše očekával důrazná slova, že se něco takového nejen nedělá, ale dokonce, že by se mohlo mluvit o podvodu na voličích. Kdeže. Vše bylo hlavou státu označeno za zcela normální a obvyklé.

Teď přišel vrchol. Oficiálně se tomu říká, že prezident převedl pravomoc v udílení milosti na ministerstvo spravedlnosti. Já bych to spíše považoval za zradu na občanech naší republiky. Zradil všechny, kteří mohli doufat v to, že kdyby došlo k do nebe volající nespravedlnosti mohou se s nadějí obrátit na svého prezidenta. Ne, oni musí prosit o milost vlastně u toho, který je odsoudil.

Není jinak, než se domnívat, že náš pan prezident využívá svá práva jen k tomu, aby se zbavoval odpovědnosti, povinností a morálních nároků, které na něj klade nejen jeho úřad, ale i každý řadový občan naší republiky. Klade důraz jen na jedno, nic nedělat tak, jak to dělali jeho předchůdci.

Pochopitelně je možno diskutovat o tom, zda to, co dělali jeho předchůdci, bylo zcela správné. Ale o jednom není možno diskutovat, že většinou jednali v duchu tradicí, které jsou součástí politické kultury, na které bychom měli být hrdi. Ale ne, náš pan prezident to vidí zcela jinak. Zasněným, bloudivým a mnohdy kalným pohledem prognostika se dívá do nám neznámých dálav a přitom si nevšímá jak často dupe po naší kultuře a ničí tím naše očekávání spoléhající se na moudrost a soudnost hlavy státu.

Ano, zbavil se morální povinnosti udělovat milost, bohužel má na to právo, má právo vyzout se ze všeho, co je mu nepříjemné. Má právo dělat vše, co znevažuje úřad prezidenta představující tu nejvyšší autoritu demokratické společnosti. Já jen doufám, že také nezapomene ještě na jedno právo, vlastně to jediné, které bych s radostí přijal. Právo na odstoupení z úřadu prezidenta z vlastní vůle.

Tedy ještě včera před usnutím jsem se touto myšlenku docela vážně zabýval. I já mám občas touhu být někým. Představa něčeho takového byla milá a ukolébala mne ke spánku. Ten přesný moment, kdy jsem zavřel oči a pohroužil se do jiného světa, jsem nepostřehl, protože jsem najednou starostou skutečně byl. Seděl jsem u takového toho obrovského stolu představujícího neexistující moc a byl jsem pohroužen nad stavebními plány.

Jednalo se o novou školku. Studoval jsem nabídky různých stavebních firem. Pár jich opravdu nepřicházelo v úvahu, zbyly dvě, jedna za to chtěla 50 a ta druhá asi tak 65. Tedy přesná čísla si nepamatuji, ale relace bude správná. Tu za padesát jsem celkem rychle odsunul stranou, její dokumentace byla celkem chudá na podstatné informace a stejně jsem věděl, že se doposavad zabývala jen přestavbou privátních domků, sem tam se k tomu přidala nějaká ta garáž.

Takže bylo jasné, že to dostane ta firma, která vše slibovala za 65. Znal jsem ji také, už postavila i několik škol a řadu několikapodlažních budov. Bylo i jasné, že těch 65 není asi konečná suma, ale že skončíme pravděpodobně mezi 70 až 75, ale ani halíř více. Stejně tak to bylo s termínem, byla opravdu skoro devadesáti procentní jistota, že bude dodržen. Tak jsme si plácli. Nic víc. Víte, jak to myslím.

Pak jsem ve snu nějak poskočil a hle, již tu bylo slavnostní otevření. Skutečně v termínu a ne za víc jak těch 75. A co bylo ještě překvapivější, vše bylo jak mělo být a také fungovalo. Naplněn uspokojením a doprovázen potleskem přítomných občanů jsem se vydal zpět do mého úřadu. Už tam na mne čekali. Tedy ti, co bojují proti korupci. Šlo to rychle, než jsem vše pochopil měl jsem na rukách želízka a šup už jsem seděl. Každý byl zvědavý na to, jak vysvětlím, že jsem se rozhodl pro tak drahou firmu.

Probudil jsem se zmáčen potem. Chvilku trvalo, než jsem se ujistil, že nejsem starostou a pohled z okna mne přesvědčil, že na tom volném prostranství žádná nová školka nestojí. Zůstal jsem při vědomí, uvařil si kafe, posadil se u okna a pohrával si s myšlenkou jak by to asi dopadlo. Žádné prapodivné milióny jsem nedostal, a to málo, co jsem měl, tu už bylo dávno předtím. Zda bych to mohl dokázat nevím.

Asi bych se pokusil vysvětlit, že jsem jednal logicky a pragmaticky, prostě jsem chtěl za slušné peníze postavit pořádnou školku. Nevím zda by někdo byl ochoten věřit mému odůvodnění. Pochopitelně, že jsem mohl vzít tu firmu za 50. Určitě by se s dokončením alespoň o rok zpozdila, stálo by to jistě 100 a asi bych přišel i o dotace. V den „otevření“ by bylo jasné, že musím schrastit ještě nějakých dvacet, aby se odstranili alespoň ty nejhrubší škody a dalo se hovořit o fungující stavbě.

Mělo by to i tu výhodu, že by nikdo nepřišel na  myšlenku, že třeba šéf té firmy je můj starý kámoš a vlastně jsme tu školku stavěli jenom proto, aby nám zůstalo sdostatek za prsty. Nikdo by mne přeci nemohl podezřívat, že mi nějaká firma něco zaplatila za rozhodnutí, že jsem vzal tu nejlevnější, když jsem k tomu stejně povinován.

Teď se mi ale všechno v hlavě plete, sen se skutečností, fantazie s realitou. Opravdu nevím, co by bylo možné a co je možné. Ale znám se, já bych se asi vždy rozhodl pro tu dražší firmu. Jsem už takový. Proto si teď před spaním raději nehraji s myšlenkou být starostou. Ano, jsem asi zbabělec. Na druhé straně vím ale, kolik dětí by si přálo mít novou školku. Možná, že si to ještě rozmyslím.