Ano, já ho skutečně cítím. Tři desetiletí jsem žil v jiném světě a teď se tři roky marně pokouším porozumět naší společnosti. Mnohdy mám pocit, že jsem byl jen na krátké dovolené. Skoro jakoby se v Česku zastavil čas.
Jedním z důvodů, proč jsem tehdy odešel, bylo každodenní střetnutí s pasivní rezistencí. Ono pokrčení ramen doprovázené povzdechem: Ono se nedá nic dělat. Proto bylo pro mne trochu šokem, když jsem se s podobným odevzdáním se osudu opět setkal v době přítomné. Hlavně u pracovníků České televize. Když se jich při náhodných setkáních ptám na to či ono, tedy co se mi nelíbí a považuji za špatné, je tu opět ten pohled mimo mne a pokrčení ramen.
Stejně tak mne zaráží neustále vzrůstající nenávist vůči inteligenci. Jak za starých časů. Je to charakteristický úkaz, který jen dokazuje, že ve společnosti existuje u mocenské kliky obava ze střetu s pravdou. Ti mocní, ozbrojeni arogancí a demagogií, pak ukazují prstem na vzdělance a označují je za rozvraceče společnosti a nemorální živly. Jsem na to citlivý, protože jsem v takové atmosféře vyrůstal. Chytrý člověk raději mlčel, otevřít ústa bylo nebezpečné.
Vládli nám lidé hloupí a tudíž nebezpeční. S ideou komunismu neměli nic společného, používali ji jen jako ideologii k ovládnutí druhých. Asi tak jako dnes radikální islamisté. Zaráží mne, že se v naší společnosti i přes toto poznání historie opakuje a hloupost a nevědomost je tím nejlepším prodejním artiklem. Opět se vyplácí nemorálnost, milióny se vydělávají většinou podvodem, krást a okrádat jiné lze podle zákona. Stejně tak jako uchvátit moc proti vůli občanů.
V každé společnosti jsou to většinou mladí lidé, kteří mají odvahu se proti takovému vývoji bouřit. Nejsou ještě zatíženi strachem o existenci, nic je nenutí podřídit se systému moci. Ne, že by měli vždy pravdu, ovládají je emoce, sny a touhy prosazují s určitou naivitou životní nezkušenosti. Je však radno jim naslouchat, ale hlavně s nimi diskutovat, přesvědčovat a učit je, jak prosazovat mnohdy nemožné.
Je tedy více jak tragické, když se k nim náš hradní pán arogantně obrací zády. A nejen to. Pohrdá i celou akademickou obcí. Slova rektora univerzity jsou pro něj jen bezvýznamným výkřikem ze stáda, které vědomě ignoruje. Často k tomu používá i pilného mluvčího, jehož demagogie by našla ocenění u každého diktátora zneužívajícího myšlenek komunismu. O zbytek se postará i nově ideologicky poučená ochranka, která zaručí bezpečný odstup od občana a zamezí přímé konfrontaci.
Přitom nejde ani tak o konfrontaci fyzickou, jako mentální. Nastává doba filtrace, diskutovat s panem prezidentem smějí jen vyvolení. Nic nesmí narušit již pomalu chorobný chod myšlenek, které vládnou v hradních prostorách Jakoby tam ožíval duch tolik připomínající doby nedávno minulé. Doby, kdy svobodné myšlení bylo tím největším nebezpečím pro skomírající ideologii.
Je tu jen malý rozdíl. Časy se změnily. Nositele scestných názorů není třeba zavírat. Máme svobodu. Tedy v tom smyslu, že ten, kterému se to zde nelíbí, může odejít. Volně a bez zábran. Mám obavy, že to také patří k chorobné mediální politice pana Zemana. Jako by hrál na čas. Jakoby doufal, že ti, kteří by ho nechtěli za příštího prezidenta, prostě odejdou. Opustí tuto zemi znechuceni někým, kdo zrazuje všechny ideály poslední revoluce.
Pokud tak učiníme, tak se ale staneme spoluviníky. Znovu dáme mlčenlivý souhlas k té primitivní a chorobné hře o moc, kdy je vůle občanů ignorována. Pochopitelně ne té prapodivné voličské většiny, která jásá nad primitivností, nechá se unést populismem a netuší přitom, že ten, který se s jejich pomocí dostane na výslunní moci, jimi vlastně pohrdá. Je to prastará hra o moc.
Není špatné si uvědomit, že ta poslední revoluční změna byla uskutečněna právě proto, že se lid postavil za ty mladé a nebojácné. Začal věřit těm prapodivným intelektuálům, kteří hlásali ideály, které byly pro mnohé jen neuskutečnitelným snem. Byla to doba, kdy občané spatřovali v akademické inteligenci budoucnost. V euforii změn však nezpozorovali, že se k moci dostávají také prapodivné charaktery. Inteligentní a vzdělaní jedinci, kteří uchvátili moc bez jakékoli morálky a společenské odpovědnosti.
Je smutným faktem, který jsme si v minulosti potvrdili na vlastní kůži, že každé mlčenlivé pokrčení ramen jen upevňuje moc těch, kteří naší společnosti škodí. Konečně bychom měli pochopit, že „likvidace“ komunismu neznamená jen odstranit režim, ale je nezbytně nutné se také zbavit ducha, který ho doprovázel. Nenechme se mýlit tím, že ten se nikdy nehonosil partajní legitimací.