V žádném případě nemíním provokovat a ani znevažovat oběti teroristického útoku. Spíše jen tak trochu zauvažovat – na základě mých životních poznání – o chování Francie jako takové. Pochopitelně spíše té intelektuální a politické vrstvy, která má tu největší odpovědnost za veřejné mínění a tím i chování vlastní společnosti.
Při mé mnohaleté práci v Izraeli jsem byl hned na počátku překvapen poněkud zvláštním postojem západních novinářů. Především však právě francouzských. Při rozhovorech mezi čtyřma očima nabyl jeden celkem rychle dojmu, že se jedná o antisemity. Jejich nenávist k Izraelcům byla nebetyčná, kritika bezbřehá. Naproti tomu nadšení pro Palestince a jejich činy byl poznamenám obdivem, jež byl často doprovázen řadou argumentů, které však postrádaly zdravý rozum. Spíše se vyznačovaly intelektuální naivitou.
Výroky dotyčných v soukromých rozhovorech byly pochopitelně v přímém rozporu s jejich veřejnou snahou „objektivně“ informovat vlastní občany. Zde se soustředili jen na kritiku, která sice byla zcela bizardní a vzdálena logice, ale těžko napadnutelná, protože se skládala jen z polopravd. Ostatně za jejich privátní názory, pokud by se dostaly na veřejnost, by byli z Izraele okamžitě vyhoštěni.
I chování francouzských politiků vůči Izraeli bylo vždy doprovázeno arogancí a povýšeností pramenící z přesvědčení, že vlády sídlící v Paříži mají historickou úlohu dokazovat všem co je a co není kulturní společnost. To, že jejich zahraniční politika často odporovala zdravému rozumu, je v žádném případě nepřivedlo na myšlenku, že se třeba mýlí. Žádný argument jim nebyl přijatelný. Diskuse byla nemožná.
A teď byla Francii udělena lekce. A jak už to v životě bývá právě od těch, kteří po léta požívali obdiv a zastání politické a novinářské elity. Je paradoxem, že kupodivu nic nepomohlo objímání a líbání pana Arafata, který byl zakladatelem terorismu jako politické zbraně. Nic tedy nepomohl obdiv pro všechny arabské bojovníky za svobodu.
Domnívám se, že je to pro Francii bolestná rána, která by ovšem mohla vést k poznání, k určité pokoře. Možná, že bude nutné opustit ten sen o historické kulturní úloze této společnosti. Sen, který bohužel nenachází respekt u jiných společností, které, jak dá rozum, uznávají zcela jiné morální hodnoty. A ještě k tomu jsou ochotny a také schopny to dokázat nejen verbálně, ale právě brutální formou fyzického násilí.
Desetitisíce vojáků a tisíce policistů teď střeží francouzské občany. Zda to něco přinese je otázkou. Minimálně se ale posílí pocit, že vláda něco dělá pro bezpečnost země. Praxe však ukazuje, že to určitě nezabrání dalšímu teroristickému útoku, pokud se k němu někdo rozhodne. Ozbrojené síly nemohou chránit každého občana.
Cílem terorismu je vyvolat pocit strachu a nejistoty. Společnost, která se tomu poddá, prohrává a stává se bezbrannou. S hrozbou teroru se musí každý vyrovnat sám se sebou a naučit se s ní žít. V klidu a hrdě. Stejně tak je však nutné, být ochoten proti teroru tvrdě a nekompromisně bojovat. Mnohdy se stejnou brutalitou jakou užívá on sám. Pokud se tímto směrem změní myšlení společnosti, podvolí se i politici a intelektuálové.
Já osobně – na rozdíl od Francie – s tím problém nemám. Já se tomu naučil v Izraeli. Zda to pochopí i francouzská politická a intelektuální elita je však otázkou. Ješitnost je prapodivná lidská vlastnost, která v historii již zapříčinila hrozné tragédie.