kotyk-blog.cz

Je mi smutno, ale spíše mne popadá vztek. Již druhým rokem nás mediální tvůrci zaplavují vzpomínkami. Oslavovali jsme tatíčka Masaryka a v dnešních dnech jsou nám přibližovány tragické březnové dny roku 1939. Nic proti tomu.

Ale existuje tvrzení, že kdo se nepoučí z vlastní historie, těžko může rozhodovat o vlastní budoucnosti. I v tomto ohledu jsme asi zcela výjimečný národ. Nostalgicky se necháme unášet vzpomínkami, otevíráme mnohdy bolestné rány, či se utápíme myšlenkami, že se tu kdysi budoval demokratický stát.

Jak krásné a dojemné. Ale nějak se vyhýbáme dnešku. Oslavujeme hrdiny let minulých, ale myšlenka, že jejich odkaz mnohdy pošlapáváme, znehodnocujeme, či dokonce odvrhujeme je nám vzdálena. Hrdě hovoříme o dnech, kdy jsme získali samostatnost a demokracii, ale nemáme odvahu hovořit o tom, co nám z toho všeho zbylo.

Že třeba ta naše demokracie poněkud zapáchá. Nadšeně holdujeme samozvaným vůdcům neoplývajících zrovna intelektem a charakterem a zároveň odsuzujeme jim podobné z naší nedávné historie. Tleskáme křiklounům a vyvoláváme dojem, že jsme ochotni je následovat i do pekla. Krásný to pohled na ten „hrdý“ český národ. Může nás uspokojit jen fakt, že naši předkové nepovstanou z hrobů, aby nám natloukli palice.

Již ani nevíme, kdo nám vlastně vládne. Nemáme přehled, co z naší vlasti nám ještě patří. Necháme si diktovat od nadnárodních okupantů. V klidu nám diktují, co máme jíst, kolik za to musíme zaplatit. Nutí nás kupovat nepotřebné. Když se napijeme vody z českých potůčků, tak za to musíme platit cizincům. Ale v podstatě nám již diktují, co si máme myslet.

Kdysi nás nutili mluvit německy, po staletí jsme se bránili a mateřskou řeč zachránili. Dnes je nám to jedno, tváříme se, jako by nás spisovná čeština obtěžovala, ba přímo nám připadá k smíchu. Pochopila to třeba i naše veřejnoprávní ČT a zásobuje nás nejen nespisovnou češtinou, ale i vulgarismy a je celá nadšená jaký to má ohlas u občanstva. Mám strach, že jednoho dne právě třeba z Kavčích hor přijde návrh na zrušení výuky českého jazyka na všech školách.

Tragické na tom všem je, že se tomu dobrovolně podřizujeme. Jako bychom byli národem, který je z historického hlediska odsouzen k věčné okupaci. S radostí tuto roli přijímáme. S velkým nadšením jsme naše bohatství rozprodali, tedy spíše pod rukou darovali. Z pochybných existencí jsme uměle udělali miliardáře a ti se zmocnili všeho, co se jim pomocí přítelíčků nabídlo. Jsou beztrestní. Jak by ne, když hlavní organizátor stojí dodnes na podestu našeho obdivu.

Ano, to jsou mé asociace při všech těch historických vzpomínkách. Je mi studno. Je mi těžko hovořit o národní hrdosti, samostatnosti a kultuře. Jen pozoruji, jak tyto pojmy den ze dne pozbývají na významu. Ne, protektorát jsem nezažil. Jen rok 1968. Události roku 1989 jsem pozoroval zpovzdálí, ale byl jsem naplněn hrdostí a optimismem. Pohled z blízka mne však zklamal.

Mám dojem, že žiji v nějakém neviditelném protektorátu. Na ulicích nevidím cizí vojáky, ale mám pocit, že někde v zákulisí jich jsou tisíce. Nenosí uniformy, ale saka a kravaty. Mluví cizí řečí, česky se s nimi jeden nedomluví. Jenže nejsou sami, u jejich noh se plazí stovky českých poddaných, kteří žadoní být aktivní součástí toho velkého přerodu, kdy český národ nenávratně ztratí vše, na co byl v minulosti tak hrdý. Ano, není okupace jako okupace.

Mám podezření, že vedení naší veřejnoprávní instituce potajmu provádí zásadní programové změny. Je těžké je odhalit, protože programově obsahová náplň ČT je v evropském pohledu ojedinělá, nezvyklá a možno říci specificky česká.

Je velice obtížné najít srovnání s jinou veřejnoprávní televizní společností, protože životní zkušenost napovídá nepokoušet se srovnávat nesrovnatelné. Ano, vedení na Kavčích horách se rozhodlo opustit tradiční nároky, které jsou na ni kladeny. A to hlavně ze strany občanstva toužícího po kvalitní a objektivní informaci.

Již dlouho hloubám a pokouším se přijít na to, co se to na Kavčích horách děje. Hlavně v myslích těch nepovolaných ale přesto odpovědných. Pak náhle přišlo osvícení. Bylo to při pokusu sledovat Události, kdy se mi ČT pokoušela zprostředkovat cestu našeho premiéra z jednoho washingtonského hotelu do Bílého domu. Z pohledu odpovědných velice náročný úkol, protože se jednalo o pěkných několik stovek metrů.

Nebylo proto divu, že bylo nutno nasadit hned tři ostřílené reportéry. Což byla první věc, kterou jsem jaksi nechápal. Byl jsem nesčíslněkrát při podobné politické události. Většinou stačil asi patnáctivteřinový záběr v reportáži, která obvykle trvala asi 1 a půl minuty. A věřte, že všichni byli spokojeni. Od šéfredaktora až po diváka.

Když se ve mně objevilo podezření, že se jedná z pohledu redakce a dosti dlouhé „blábolení“, tak jsem se přeci jenom ještě přesvědčil, zda skutečně sleduji Události ČT, či zda nejsem omylem na nějakém jiném zábavném televizním kanálu. Ne, nebylo tomu tak. Díval jsem se skutečně na zpravodajskou elitu ČT. Myšleno, jak pokud šlo o fyzické osoby, tak i formální zpracování.

Trochu mi to ale začalo připomínat „neblahou“ éru Československé televize, kdy občané dostávali velmi obsažné zpravodajství například o zasedání UV KSČ. Bylo to většinou bezobsažné, pro denní život bezpředmětné a hlavně nezáživné. Ta současná forma, pravda, byla poněkud jiná. Barvitá, plná informací, technických gagů a nadšení. Ve svém důsledku, ale stejně nedůležitá pro občana, nebylo tam nic, co by nějak změnilo jeho život, či dalo návod, jak se vypořádat se strastí všedního dne.

Je také rozdíl v tom, že kdysi to vysílání tak být muselo, dnes to prý všichni dělají svobodně a dobrovolně. Jsem ale přesvědčen, kdyby někdo z redaktorů označil ten půlhodinový přenos z Washingtonu za šaškárnu, tak by vyletěl z ČT stejně jako za komunistů. Nakonec asi nikdo neprotestoval, proč také, podívat za peníze občanů do USA není přeci nic špatného. A také je to dobré pro nezdravé sebevědomí, je tím posíleno více, něž je zdrávo.

A tak, abych tomu všemu porozuměl, jsem dospěl k názoru, že v naší veřejnoprávní televizi dochází ke změnám, které se však drží pod pokličkou. Není divu. Co by tomu asi občan řekl, kdyby se oficiálně dozvěděl, že velká část zpravodajství přechází do redakce produkující zábavu. Nicméně nejsem tak naivní, že bych se domníval, že i přes snahu ČT vychovávat hloupého diváka, se to těm pánům na Kavčích horách zcela daří.

Pokročili sice ve své snaze hodně daleko, ale ne tak, aby občan netušil, že se zde děje něco nekalého. Má svá podezření, formuluje je všelijak. Nechce třeba dále platit poplatky, rád by ČT zrušil, či alespoň privatizoval. Jenom k jednomu nemá odvahu, udělat na tom kopečku pořádek. Proč také? Vždyť je už skoro přesvědčen, zásluhou neúmorného úsilí vedení ČT, že je to televizní stanice, bez které se český občan klidně v každodenním životě obejde. Minimálně pokud jde o zpravodajství. A že by chyběla zábava? Ne to ne, o to se už postarají jiní, třeba na tom jiném kopečku oproti Kavčím horám.

A to, že veřejnoprávní média jsou nezbytnou součástí demokraticky smýšlející společnosti, je trošku nepochopitelné tvrzení. Zvláště v situaci, kdy se v občanech probouzí touha po vůdci, který vládne tvrdou rukou a protivníky smete s opovržením a arogancí tvrzením, že to jsou všichni lháři. Terčem těchto útoků jsou i veřejnoprávní média. Nu, jak se říká, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Že by ČT byla úplně nevinná, se opravdu říci nedá.

Je opravdu škoda, že vedení ČT tak usilovně pracuje na likvidaci veřejnoprávního média. Je to bezcharakterní a sobecké. Pokud k tomu skutečně dojde, tak ty viníky určitě někdo zaměstná, tedy pokud se nestanou privátní společností. Zatím jsou na půlce cesty. Již tak uvažují. Bohužel za peníze občanů. A já se obávám, že naše společnost nemá dostatek sil tomuto vývoji zabránit. Škoda. Další krok do područí těch „mocných“, těch, kteří nám diktují, co si máme myslet. Ano, naši předkové by z nás měli opravdu radost. A to se nám prý „okupace“ nikdy nelíbila.

Pravda, on se nás prý nikdy nikdo neptal. Asi jsme dosud nepochopili, že žijeme ve společnosti, kdy jsem asi prvně tázáni. Bohužel naše nevědomost, neochota přemýšlet a v podstatě společenská lenost nás navádí se raději podvolit. Vždyť je to tak pohodlné posléze z vlastní neschopnosti obviňovat jiné. Jenže doba se změnila. Obávám se, že žádného viníka nenajdeme. Přeci nebudeme obviňovat sami sebe.

A teď jedna verze pro ty, kteří mne obviňují z nekonkrétnosti.

Dne toho a toho v tolik hodin se setkal premiér Andrej Babiš s prezidentem USA. Setrvali ve více jak hodinovém přátelském rozhoru. Přítomné byly i manželky obou státníků.

Kdyby byl český občan konfrontován s touto zprávou, cítil by se ochuzen? Pochybuji o tom. Nic opravdu konkrétního, tedy ve vztahu ke každodennímu životu, se totiž přes veškerou snahu ČT stejně nedověděl. Tedy vyjma mnoha spekulací neinformovaných redaktorů a expertů.

To alespoň tvrdí její vůdci. Aha. Nepozoroval jsem ale, že by se někdo topil. Tedy vyjma našeho premiéra. Pravda, žijeme v nechutném morálním marastu, ale z toho nás ta dobromyslná strana netahá, spíše ho jen prohlubuje.

Stále nás straší tvrzením co by bylo, kdyby nebylo její prozřetelnosti. A co by tedy bylo, kdyby nebylo? Vláda by padla a občané by museli znovu k volbám. Sice trochu drahá záležitost, ale přeci jenom možnost donutit občany trochu přemýšlet. Moc to sice neumí, ale přesto. Stále se totiž drží hesla, že demokracie je něco na hraní, něco, co jednomu dovoluje myslet si cokoliv, říkat cokoliv. Ale hlavně raději nepřemýšlet a nenést za to odpovědnost.

Ta se přeci skvostně deleguje pomocí demokratické volby. Že ano. Prostě si jen vybíráme ty příští viníky. Je to velmi příjemné, pohodlné a nezatěžuje vlastní svědomí. Podle proroků z řad ČSSD by se prý novou volbou otevřela cesta k vytvoření koaliční vládní moci, která by přinesla jen Sodomu a Gomoru. A teď mi řekněte, co je na tom špatného? Buď by to občany řádně vystrašilo a možná i poučilo, či naopak velmi uspokojilo.

V tom druhém případě by bylo alespoň jasno, že se Češi rozhodli definitivně ukončit absolutně paradoxní oslavy samostatnosti, které by pak bylo možno označit za nekrolog a tím se definitivně vyrovnat s historickými omyly. Poučení z historie by konečně dostalo definitivní podobu, učebnice dějepisu by nebylo nutno již více přepisovat. Prostě přiznat, že náš národ si libuje v područí.

Ostatně nutno ještě připodotknout, že není nutno si dělat nějaké velké starosti o tom, co si o nás myslí zbytek světa. Tedy v případě Sodomy a Gomory. Díky globálnímu vývoji, který všechny naše vlády s radostí přijímají, ba se přímo před nadnárodními společnostmi plazí po kolenou, jsme totiž jen taková malá a více méně nedůležitá tečka na mocenských mapách těch, kteří žonglují se stovkami miliónů a miliard a zcela ovládají náš každodenní život.

Pravda, jejich peníze jsou jen virtuální, nikdo neví, kdy zase zmizí, ale jejich moc má kupodivu fyzikální charakter. Její existence se dá dokázat, každý ji pociťuje, každý den na nás útočí takzvaný volný trh, který určuje, kde je pánem a kdo otrokem. Problém je v tom, že až se ty peníze promění v obláček mlhy nad obzorem, tak ti otroci kupodivu zůstanou. Budou stát nazí a jenom čekat, zda se objeví někdo, kdo by je koupil a hlavně nakrmil.

A již upadlo v absolutní zapomnění, že to byly kdysi právě sociálně demokratické strany, které něco takového tušily a vedly občany k tomu, aby pozdvihli hlas a bránili se. Bylo to krédo takovýchto poltických hnutí. Že lidé v Česku na něco takového zapomínají je jisté. Hlavně také proto, že stále nechápou rozdíl mezi socialismem a sociální politikou. To je otázka výchovy, která dostala v posledních letech také řádně na frak.

Neodpustitelný podíl na tomto vývoji má však sama ČSSD a její „vůdci“. Jejich vnitřní neshody, které je možno charakterizovat jen jako primitivní boje o moc, jen pošlapávají všechny tradice, které kdysi tvořily myšlenkovou podstatu jejich strany. Stali se naivními statisty politického obchodu, kde většinou spláčou nad výdělkem. Jsou to jejich osobní existenční boje, společnost jako celek je nezajímá. Nikdy si nepřiznají, že jejich soukromé prohry jdou na bedra občanů, kteří na jejich půtky vždy doplatí.

A pokud tedy něco zachraňují, tak jen sami sebe. Jsou to oni, kteří se topí a za každou cenu prosí o záchranný kruh hozený z velitelské lodi. Ano, těch pár šťastných se možná zachrání. Ale jen za cenu dalších ztrát voličských hlasů. A to, že by se jim mohlo dostat opravdové záchrany, možná i vlastní lodi, to je stále nenapadá. Museli by se totiž obrátit na občanstvo. Jejich problém je, že nemají s čím. Takže ta Sodoma a Gomora by byla vlastně na místě. Pár let v opozici by jim neškodilo. Měli by dost času na přemýšlení a pak možnost se znovu pokusit o získání přízně občanů.

Potenciál tu je. My nejsme hloupý národ. V jádru. Ale inklinujeme často k tomu nechat se prostě zblbnout. A občas i koupit za pár cingrlátek. A to bohužel platí i pro naše politické strany. V jádru jde vlastně ne o to, zda ČSSD zachrání národ, což jsou ostatně jen prázdná slova, ale o to, zda se občanstvo rozhodne zachránit politickou stranu, která by vlastně měla představovat to, co v tomto roce tak honosně, ale bez jediného zamyšlení a nezbytné sebekritiky oslavujeme.

Už bezmála třicet let se potýkáme s touto zavádějící myšlenkou, která nám nabízí údajně fungující vládní systém. Co to přineslo? Nic? Ne tak docela. Vládnou nám dva muži, kteří přesně znají cestu k lepším zítřkům. A jsou neomylní.

Tak co? Nechme je. Příští volby nějak zaonačíme, aby dostali 99,9 procenta hlasů. To přeci není pro nás problém, to už umíme, stačí se poučit z naší historie. Nehledě na to, že pro dnešní moderní počítačové systémy to bude hračka. Určitě nezkolabují. Moc toho na počítání stejně nebude a budou určitě poslušné.

A pak bude vše jasné. Kdo jako za to vše může. Tedy, kdo nás okrádá a kdo ne. V současné době by mohl vzniknout pocit, že se tím kradením zabývá kdekdo. Respektive je to vždy ta druhá politická strana. Jedna obviňuje druhou a prostý občan se v tom již vůbec nevyzná. Ztrácíme pak čas hledáním pravdy, kterou kupodivu nelze nikdy najít.

Pokud budeme mít opět jednotné vedení, tak se nějaký ten viník, pochopitelně v zahraničí, už najde. I když to by mohl být problém. Budeme hledat na západě, nebo na východě? Nu, ti dva nahoře jistě najdou toho správného. Každopádně to nebude nikdo z nás, a to je přeci lákavé řešení. Hodně by nám to ulehčilo úvahu nad vlastním svědomím.

A vůbec bychom se mnohem méně museli zabývat mýšlením. Nebude to nutné. Pro ty tápající, nevěřící a vůbec různé pochybovače, kteří by naši společnost chtěli dokonce rozvracet, máme také řešení. Ti se prostě budou muset povinně dívat jen na TV Barrandov. Tam je také jeden velmi produktivní aktivista, který přemýšlí za nás.

Ušetříme si také hodiny života posloucháním proudu slov znějících na půdě parlamentu. Nepřináší to nic, jenom zmatek do hlav občanstva, které touží po klidu a plném žaludku. Ostatně tento problém by byl také vyřešen. Existuje firma údajně nepatřící jednomu z našich vůdců, která se plně postará a plná břicha obyvatelstva. Pochopitelně, že v tom nejvyšším vývojovém stádiu získá kontrolu nad všemi těmi podivným obchodními řetězci, které nás stejně jen terorizují nesmyslných bojem o ty největší slevy.

Nu, co ještě zbývá řešit? Aha, máme prý nedostatek pracovních sil. A co takhle poslat 100.000 myšlenkově zbloudilých do výroby. Možná, že by se tím zamezilo to nekonečné kecání, kecání a kecání. Vždyť my přeci musíme, pro zajištění naší budoucnosti, makat, makat a zase makat. Nejlépe tak 14 hodin denně a sedm dní v týdnu. Tak jako náš vůdce.

Má to i tu výhodu, že by nikdo neměl čas na nějaké hloupé myšlenky, které by mohly něco zpochybňovat. Pravda, ještě jsou tu ti, kteří si prý hrají na nějaké novináře. Ta odporná spodina naší vyspělé společnosti. Někteří jsou dokonce i investigativní. Co je to vůbec za zavádějící pojem. Jsou to prostě nebezpeční fantastové, kteří jen touží vyvolat rozkoly v naší společnosti. Znejistit jinak spokojeného občana. Infikovat ho nedůvěrou.

To je jistě závažný společenský problém. Tady si zkušenostmi z historie pomoci nemůžeme. Není to zrovna v módě, alespoň u nás. Ale je to asi jen otázka času, kdy přeci jenom kousneme do kyselého jablka a poučíme se v zahraničí. Prostě se zbavíme těch posledních zábran, které tvoří překážku našeho intelektuálního vývoje.

Do té doby je možno pokusit se je nechat vyhladovět. Nejlépe pomocí sérií nákladných procesů. Jednoduše se postarat o to, aby jim došly peníze na to zbytečné cestování a čmuchání. To by neměl být problém. Ostatně likvidovat protivníka pomocí finančních triků, podvodů a falešných udání, jsme se přeci jenom v tom demokratickém zmatku naučili. To umíme perfektně, dokonce to pokládáme za součást demokracie. Oficiálně se tomu říkáme tržní hospodářství. Nutno přiznat, že to zní lépe než Jáchymov, či dokonce Gulag.

Takže já opravdu nevím, o čem se u nás již léta diskutuje. Hlavně poslední dobou. A přitom se zcela jasně ukazuje, že toužíme po vůdci, silném vůdci. Po někom, kdo nás zbaví povinnosti myslet. Kdo nás oprostí od té nepříjemné bolesti, která nesnesitelně vrtá v našich hlavách vždy, když se zapomeneme a začneme přemýšlet o tom všem kolem nás. Protože, jak říkají klasikové, myšlení bolí. Takže vyzývám všechny, zbavme se té zatěžující bolesti a vydejme se společně na cestu k lepším zítřkům.

Omlouvám se za moji naivitu. Pře mé časté kritice naší veřejnoprávní televize jsem se vždy zaměřoval na pořady určené pro dospělé občany. Netušil jsem, že cílem vědomé manipulace našich mozků se staly i naše děti.

Ale popořádku. V rámci rodinné návštěvy jsem měl možnost po delší době i komunikovat se sedmiletým klučinou. Bystré to dítě se zájmem o vše nové. Bylo nedělní dopoledne krátce před devátou. K mému potěšení projevil zájem podívat se na nějakou pohádku. Nic zlého netuše jsem pustil dětský program naší milé ČT. Vždyť se tam pohádky vysílají skoro nepřetržitě.

Odešel jsem uvařit si pro tuto ranní dobu nepostradatelnou kávu a nechal to dítko důvěřivě na pospas mediálním tvůrcům. Ale již v kuchyni jsem poněkud zpozorněl, protože těžko identifikovatelný řev přicházející z televizního přijímače mne značně znepokojil. Pro první okamžiky jsem se sebekriticky ukojil přiznáním, že asi moderním prvkům komunikace mladé generace přeci jenom nerozumím.

Když jsem se ale vrátil a pokusil se vnímat onen dětský pořad, ostatně jmenuje se Draci v hrnci, tak mne pomalu ale jistě začalo ovládat zděšení. Stal jsem se terčem kulometné palby jak optických, tak i zvukových informací, které jsem nebyl schopen identifikovat. Vše nejen postrádalo souvislost, ale obsahovalo i řadu zavádějících a pro dětský mozek nesrozumitelných informací. Nehledě i na množství falešně použitých pojmů poukazující na nedostatečné základní vzdělaní autorů samých. Možnost orientovat se v tomto chaosu byla nulová.

Upoutal jsem tedy pozornost na sebe, honem přispěchal s alternativní zábavou a získal tak možnost televizi vypnout. Opravdu jsem netušil, že doporučení, které tak často zaznívá v mnoha relacích ČT, přeci jenom kontrolovat komunikaci našich dětí na internetu, platí i pro dětské programy téhož „vychovatele“. I když je zde dobrá rada drahá. Který rodič má již tolik času dívat se na dětské programy předem, dokonce je zaznamenat, aby poté udělil svolení ke konzumaci. Nehledě na to, že je to jasné vyslovení nedůvěry na konto ČT v oblasti výchovy.

Onen pořad jsem den poté pustil i mým studentům, kteří se chystají vstoupit do světa médií. Tedy již poněkud dospělým jedincům. Chtěl jsem se přesvědčit, zda mé chápání moderního mediálního světa není přeci jenom příliš konzervativní. Uchlácholili mne. Stejně tak vyděšeni sledovali to sebeukájení se tvůrců, kteří jen dokazovali světu, co všechno umí dnešní technika a zdegenerovaní tvůrci působící v ČT.

Zcela jednoznačně jsme se dohodli na tom, že se vlastně jedná o vymývání mozků těch nejmenších. Cílený pokus o to, aby již v mladém věku byla jedinci brána schopnost samostatného myšlení a vnímaní informací. Aby se uspokojil s nesmyslným optickým násilým a odnaučil se hledat informaci. Zazněl i názor, že se vlastně jedná o trestuhodnou činnost.

V souvislosti s tímto pořadem jsem si objasnil tolik diskutovaný problém našich pedagogů, kteří bojují s nepokojnými dětmi, které postrádají schopnost se soustředit a při normálním tempu výkladu se zcela logicky nudí. Ostatně se tomuto tématu velmi často věnují i redaktoři ČT, ale asi jim není povoleno poukázat na to, že i jejich samozvaní marketingoví podvodníci mají velkou zásluhu na tom, že nám vyrůstá generace, kde procento těch, kteří nejsou schopni se vyrovnat s normálním tempem a obsahem výuky, neustále stoupá.

Je opravdu tragédii, že vedení naší veřejnoprávní televize již ztratilo jakoukoli schopnost cítit odpovědnost za výchovu občanstva a neváhá znásilňovat i myšlení našich dětí. Pro mediální podvodníky a zlatokopy, to je asi velice důležitá strategie, protože vychovat si nemyslícího diváka je jejich snem. Tím se také zavděčí i mnoha politikům, kteří si přejí mít na stejné úrovni i voliče. Tragickým efektem je i to, že se nenajde politik, který by se této tématice věnoval a požadoval změnu. Vynikající symbióza těch, kteří touží po moci a nadvládě.

Pochopitelně, že přiložím i webovou adresu onoho pořadu a dám tak možnost vyjádřit souhlas či nesouhlas s mým názorem. Doufám v podporu. Pakliže se ukáže, že kážu bludy, tak jen sprásknu ruce a přestanu se divit. Uspokojím se vysvětlením, že český národ odmítá přemýšlet, vítá, když to někdo dělá za něj, miluje tedy diktaturu a rozhodl se pokračovat v cestě politického vývoje, který nás v poslední již poněkud dlouhé době charakterizuje. Prostě milujeme stavitele Čapích hnízd, jejich rozhodnost, nesmlouvavost, neústupnost, schopnost udržet si mocenské postavení za každou cenu. Právě i tu schopnost obětovat vlastní děti. Ano, díky ČT jsme na opravdu dobré cestě.

Tedy ve vyhledavači stačí zadat: čt déčko draci v hrnci

Jinak to, co mne tak vyděsilo, ba zhnusilo, najdete zde:

Je to dobře míněná rada. Patřím podle vašeho názoru sice k těm, které nenávidíte, k těm, kteří, dle vašeho přesvědčení, usilují o vaše zničení. Mýlíte se. Nejsem nikým placen a ani ponoukán. Já to s vámi myslím dobře.

Jen bych rád abyste si zachoval rodinu a úctu vlastních dětí. Domnívám se totiž, že tak jak rozvracíte naši společnost, stejně tak se děje ve vaší rodině. Na jedné straně vás jistě milují, ale na druhé možná nenávidí. Dokážete jim to vysvětlit? Nemyslím si to. Je to nadlidský úkol pro muže vašeho charakteru.

Jen se zamyslete nad jedním z vašich posledních výroků. Neodstoupím, nikdy! Víte při mém povolání novináře, které však spíše považují za poznávací cestu životem, jsem potkal mnoho mužů, z jejich pohledu hrdinů, kteří se stylizovali do pozice zachránců národa. Žádnému se to nepovedlo, pokud zvolili cestu, která je vám tak vlastní. Ta očividná tvrdost postrádající porozumění pro jiný názor byla totiž vždy předzvěstí jejich konce.

Všichni tohoto ražení, a mnohdy to byli samozvaní vládci, lpěli na moci, která se pro ně stala drogou. Namluvili si totiž, že dokud mají moc, tak jdou po správné cestě. Neodpustili si žádný prostředek, který by je udržel na výslunní společnosti, respektive jejím vrcholku. Mnohdy se ve své zaslepené sebedůvěře neštítili ničeho a většinou už ani nechápali, že porušují základní lidské a morální normy.

Zasloužit se o blaho národa není tak jednoduché, nedá se činit za pomoci marketingu, silných slov, myšlenkově prázdných sloganů a s podporou těch, kteří se na vaši moci přiživují. Milujete přitakávače, nesnášíte kritiku. Víte, trochu jsem přičuchl k vašemu hnutí. Mou slabinou je to, že jsem 32 let žil mimo tuto společnost. Opustil jsem ji za času diktatury a navrátil se do společnosti, která má velké potíže pochopit princip demokracie.

Byl jsem na několika schůzích vaší strany a měl jsem pocit, že jsem na setkání starých komunistů. Diskuse byla nežádoucí, jen bylo nutno plnit rozkazy pocházející z vyšších míst. Charakterové složení publika bylo ještě horší, než tehda. V minulých dobách zde sedělo mnoho lidí z donucení, neměli jinou možnost, jak si zachránit existenci. V době demokratické zde sedělo mnoho těch, kteří toužili jen po dobrém bidlu. Nic pro mne.

Víte, zachraňovat společnost je velice záslužná činnost. Jenže málokdy vede k úspěchu diktátem. Společnost nezachrání ani ekonomický úspěch, ten je vyhrazen jen vyvoleným. Ono se sice dá vládnout tvrdou rukou. Jenže ta sebou přináší i strach, který společnost dělí a oslabuje. Vaše minulost by vás měla poučit i o tom, že je sice možno likvidovat inteligenci, ale že to sebou přináší kulturní a morální dekadenci.

Smutné na tom je, že to asi víte, ale že vám to nevadí. Asi si libujete v pocitu moci, který je založen na rozdělení společnosti. Na ty, kteří vás slepě následují a na ty, kteří vás začínají nenávidět. Má to skoro něco společného s masochismem. Ukájí to vlastní svědomí, ale zároveň zaslepuje. Soudnost se vytrácí a zájmy národa jdou stranou. Společnost je rozvrácena, vysiluje se absurdními půtkami a politickým bojem, který ohrožuje budoucnost celého národa. Jediným měřítkem lidských hodnot se stává úspěch, či neúspěch.

Vzniká systém, kde převládá pocit zotročení, a to kupodivu u obou skupin. A to jak ve vlastní zemi, tak i ve světovém kontextu. Společnost ztrácí vlastní charakter, kulturní identitu, je měřena jen marketingovou hodnotou, každý občan se stává číslem, kterému je udělena buď pozitivní anebo negativní hodnota podle kapitálových zájmů mužů v pozadí, kteří ovládají zákony tržního hospodářství a pro které je kulturní identita hrozbou, protože milují jen normované spotřebitele. Myslící a sebevědomý občan je ten úhlavní nepřítel.

Aby společnost měla naději na přežití potřebuje soudržnost, solidaritu a pevné morální hodnoty. Ale i ideály, sny a touhy. Tedy pravý opak vašeho snažení. Proto vám radím, pokud opravdu myslíte na naše dobro, opusťte kormidelnický můstek. Učiňte tak pro dobro jak vašich, tak našich dětí. Jejich vývoj se totiž neobejde bez živých idolů. A pro tuto roli, věřte mi, se opravdu nehodíte. Vám se totiž nemůže nikdo vyrovnat.

Asi ano, pokud si to necháme líbit. Stále více se totiž na Kavčích horách projevuje nadřazenost těch, kteří nemají ponětí o tom, že jsou součástí výchovného procesu a formují myšlení společnosti. A přitom je to jejich povinnost.

Ale to je to poslední, co je zajímá. Nepůjdu tak daleko, abych tvrdil, že to dělají záměrně. Jedná se spíš o nevědomost, amatérismus a určitý způsob seberealizace v oboru, který převyšuje jejich intelektuální schopnosti. Důkazem toho je například série Stav ohrožení, který včera skončil dílem o teroristickém útoku.

Měl být návodem pro nás občany, jak se chovat v podobné situaci. Jistě záslužný cíl. Ale tak jako mnohé pořady tohoto druhu přinesl do našich hlav spíše chaos než poučení. Občan byl zahlcen fakty a radami, které jako jednotlivé informace mají svou platnost, ale postrádaly na logičnosti ve svém celku. Třeba ta modelová situace znázorňující teroristický útok. Následné vysvětlování a rady ji zdaleka neodpovídaly, mnohé si dokonce i odporovaly. Důkaz toho, že scénář nebyl dobře připraven, celý příběh se „lepil“ dodatečně ve střižně.

Nutno přiznat, že pořad nepostrádal na určité atraktivnosti, který však prozrazoval spíše snahu zajistit divácký zájem co do počtu, nikoliv však v pozitivním výchovném účinku. Není divu. Oba hlavní autoři pocházejí z oblasti zábavy, mají s tím jistě velké zkušenosti. Ve vzdělávacích pořadech jsou však, jak vidno, amatéři. Proto také s určitou uměleckou hravostí, což je typické pro celý „seriál“, nejdříve vytvářeli v divákovi díky „atraktivním“ záběrům pocit bezmocnosti, aby pak vystoupili v roli zachránců.

To se však dostali na opravdu tenký led. Prvotní dojem totiž zůstane tím stěžejním emocionálním zážitkem, který uvízne v paměti diváka. A to poučení je pak více jak chaotické. Pro mne je tento pořad názorným příkladem pro současnou situaci v ČT. Tvůrčí amatérismus pomalu ovládá velkou část tvorby na Kavčích horách. Se vší pravděpodobností podporován „mediálními“ experty, kteří ovládají nejvyšší etáže.

Postižena je nejen mnou popisovaný druh publicistiky, ale i dokumenty, částečně i zpravodajství. Ale i dramaturgická tvorba podléhá tomuto vývoji. Příkladem jsou experimenty v oblasti historických filmů. Na ten poslední jsem se raději ani nedíval. Pro mne netvořil výjimku ani dvoudílný „epos“ o metanolové aféře. Je to velká škoda. Většinou je prvotním středem tvůrčího zájmu opravdu společensky závažné téma. Za to si zaslouží ČT velkou jedničku. Vlastní dílo je však většinou tristním důkazem filmařské neschopnosti, ba přímo nevzdělanosti.

Je možno ještě něco změnit? Je možno dosáhnout kvality, kterou by jeden od veřejnoprávního média očekával? Asi těžko. Kavčí hory jsou totiž nezávislým teritoriem, tak jak by to mělo být. V podstatě nepodléhají žádné kontrole. Pochopitelně se nezmiňuji o té, která je stejně amatérská a slouží jen jako politické alibi. A co tomu říkají občané? Těm se jen nelíbí, že za to musí platit. Ještě nepochopili, že právě, když platí, mají právo vyžadovat kvalitu. Řešením není zrušení poplatků. Ale skutečná vzpoura a protest, že někdo za naše peníze snižuje kulturní úroveň a stupeň vzdělanosti naší společnosti. A občas dokonce považuje diváka za blbce. Necháme se i nadále takto urážet?

Nikdy bych nepomýšlel na to, že napíši článek s podobným titulkem. Spíše bojuji o opak. Chci abychom veřejnoprávní televizi opět důvěřovali. Ale ona nedá a neustále mi podráží nohy a zásobuje odpůrce pádnými fakty.

Tentokrát mne pobouřil příspěvek v událostech ze 17.4.2018. Byl ještě honosně označen: Naše téma. Tedy vlastně již ne pouhé zpravodajství, ale publicistika. Šlo o to, že naše milovaná nadvláda v Bruselu nám milostivě povolila pít tuzemák tak jak je. Máme ale pět let na to se polepšit, protože se v něm nachází velice škodlivá látka.

Na první pohled celkem logický krok pro naše zdraví. Jmenuje se furan a je v našem tuzemáku. Až potud by jeden řekl, no dobrá. Zatím jsem na to sice neumřeli, ale kdo ví. A to je právě ta otázka. Kdo to ví. Nějací odborníci. Jenže i střídmě vzdělaný člověk již ví, že jedem se může stát skoro vše, ono záleží hlavně na množství.

A to ví i ČT. Ale jen napůl. Každopádně přinese hned krásnou tabulku, která nás poučí, že v rumu je to prevítu právě 30 mikrogramů na jeden litr. A abychom měli nějakou představu, tak nám ještě sdělí, že dětská výživa je na tom stejně, v kávě je toho jedu až třikrát tolik. A v ovoci asi 4 gramy a v zelenině 8 gramů na kilogram. Ovšem nebezpečný je jen ten tuzemák. Také jsem se dověděl, že bych toho rumu musel pít denně asi tak 4 litry, aby se možná něco projevilo. Byl to ale názor člověka, který stál jaksi na straně výrobců.

Nějak mi to nedalo a pomocí webu jsem se na tu tabulku podíval trochu zblízka. Byla to krásná tabulka. Během vysílání ji jeden mohl taktak přečíst ale už ne pochopit. Já si ten obrázek stáhnul a obnovil znalosti z matematiky. Takže, jeden mikrogram je jedna milióntina gramu. Takže v tom tuzemáku je 0,000030 gramu. V kilogramu dětské výživy zhruba stejně. U kávy je to až třikrát tolik. Ale teď pozor. V ovoci nalezneme skoro 4 gramy a zelenina s 8 gramy vede. Takže v ovoci je té toxické látky zhruba 135ticíckrát více a v zelenině 270tisíckrát.

V tom okamžiku mi bylo jedno to s tím tuzemákem. Ostatně kdo již vypije 4 litry denně. A když je to jen litr, tak už mu stejně nic nepomůže. Ale ta dětská výživa? A tam žádný zákaz? Jenom doporučení, že by se s tím mělo něco dělat. Ale co s ovocem a zeleninou. To, že někdo sní za den kilo ovoce a zeleniny není tak nenormální. A tam je, jak jsem se dopočítal takové množství, že vzhledem k tomu, že ten tuzemák je nutno zakázat, tak bych očekával, že bude vydán okamžitý zákaz požívání ovoce a zeleniny.

Nic takového se nestane a redaktory naší milované ČT to nechá v klidu. A to je právě okamžik, kdy si myslím, že není radno této instituci věřit. V ten moment doufám, že se na Události nikdo nedíval a ten zbytek tomu nevěnoval pozornost, protože právě, kdo ví, zda je to vůbec pravda, či se zase jedná o nějaký politický humbuk.

Důkazem proto je i skutečnost, že se příští den, tak jako obvykle, nakupovalo ovoce a zelenina radostně dál. Kdyby tomu bylo totiž naopak a naše občanstvo pozorně sledovalo ČT, tak by si těchto produktů nikdo ani nevšiml, dokonce by řada zákazníků trvala na tom, aby to jedovaté svinstvo zmizelo z obchodů. No, řekněte sami, kdo by byl ochoten vědomě otrávit vlastní rodinu včetně dětí.

Je mi to strašně líto. Všechno. Jak to, že málokdo bere ČT vážně, tak i to, že se možná otrávíme tím doposavad „nejzdravější“ potravinou, tedy zase podle jiných pořadů ČT, které si berou na mušku naše zdraví a přejí si, abychom nejedli nic jiného, než ovoce a zeleninu.

Teď ale konkrétně. Pokud se redaktoři ČT rozhodnou tuto zprávu zveřejnit, tak mají dvě možnosti. Buď s absolutní strohostí oznámit, že výrobci tuzemáku dostali pět let na to, aby z výrobku odstranili látku, která je možná genotoxická. Nic víc, nic míň. Pokud se ale pustí do vysvětlování, které zabralo 6 a půl minuty, tak se již přesunuli do oblasti publicistiky a zde je absolutně nepřípustné jen shromažďovat nějaká fakta, která nejsou dána do souvislostí a relací, což by přineslo trochu osvěty. Včetně toho seznámit nás s názorem skutečného odborníka.

Nehledě na to, že pokud by zpravodajství ČT bylo bráno vážně, může takovýto druh „publicistiky“ způsobit paniku a nebezpečnou hysterii. Je ale docela možné, že vedení zpravodajství s touto alternativou ani nepočítá. Tedy, že by občanstvo považovalo ČT za zdroj důvěryhodných informací.

Skoro celý život jsem k ní patřil. Tedy k té „elitě“. Myslím tím povolání novinářské, které jsem bral vždy vážně a s plnou odpovědností. Požíval jsem určitý společenský respekt, který jsem pokládal za zcela normální.

Nikoli však jako projev něčeho elitářského. Nikdy jsem se nepovažoval za něco obzvláštního. Vždy jsem se skláněl přes umem těch, kteří byli špičkoví odborníci ve svých oborech. Dokonce jsem považoval jejich práci za mnohem důležitější pro společnost, než byla má vlastní. Nicméně jsem se vždy domníval, že bez mé práce se společnost také neobejde, dokonce, že je důležitým a nezbytným měřítkem její úrovně.

Politická „kultura“ v Česku mne však o tento status z ničeho nic připravila. Stal jsem se ksindlem. Tedy alespoň podle vyjádření mnoha nejvyšších politiků, jejichž názorovým vůdcem je se vší pravděpodobností jistý pan Okamura. Způsob jeho opovržlivého a urážejícího vyjadřování připomíná přísloví: Zloděj křičí: Chyťte zloděje.

Nemíním se zabývat jeho osobou jako takovou. Myslím, že lidé poznamenaní během životem, který je poučil, by měli dospět k názoru, že je to bezcharakterní osoba společensky značně nebezpečná. Pokud bych se tímto stavem hlouběji zabýval, spíše byl si dělal starosti o ty, kteří mu skočí na lep.

V této souvislosti je nezbytně nutné se zmínit i tom, že ve společnostech, kde existuje poněkud přesnější představa o demokracii, by podobné osoby čelili desítkám žalob pro urážku a jejich „volební“ projevy by se staly nekonečným výčtem omluv. Ne tak u nás v Česku. My jsme prostě jiní.

Nechceme si připustit, že, pokud se jedná o úroveň naší demokracie, nacházíme se na úrovni základní školy. Ještě úplně nechápeme význam základních pojmů. Každý si ho vykládá po svém. Stačí se jen zamyslet nad tím, kolik výkladů existuje pro „svobodu slova“. Je to spíše snůška protiřečících se nesmyslů, které jen dokazují, že jsme ztratili jakýkoli pojem o morálce, že nemáme měřítka, která by nám napomohla rozpoznat dobro od zla.

A tady je kámen úrazu. Kvalita novinářů přímo souvisí s kulturní úrovní společnosti. Je to ona, která si vychovává tuto „elitu“ k obrazu svému. Jestliže se někdo chce věnovat matematice, musí přijmout základní pravidla charakterizující tento obor. Banálním příkladem je fakt, že jsme se dohodli, že 1 + 1 = 2. My však žijeme a řídíme společnost v atmosféře, kdy může být uznávaným a mnohdy i oslavovaným výsledkem nula, či dle potřeby i trojka.

Jak je tedy možno vychovávat novináře, kde základem výuky jsou vlastně společenské normy, když tyto vlastně neexistují, či jsou tak dalece variabilní, že není možno se jimi řídit. Nehledě na to, že tyto normy jsou právě znásilňovány tak, aby se vždy dospělo k výsledku, který je předem určen.

Společnost jako taková netouží po pravdě, spíše tisíce jedinců hledají podporu pro vlastní názor bez ohledu na to, jakou má hodnotu a společenský význam. Pak je jakékoli odlišné tvrzení prostě označeno za lež. Nenastává žádná tvůrčí diskuse, kde by se hledal optimální kompromis, jenž by měl všeobecnou kvalitu a hodnotu. Je to jen boj o výslunní, moc, peníze. Fakt, který jen ukazuje, jak se vzdalujeme od touhy po demokratické společnosti.

Chléb a hry ovládají naši společnost. Milujeme a obdivujeme nesmyslná společenská a politická střetnutí, čím absurdnější, tím větší potlesk davu. Našimi hrdiny se stávají obskurní mediální figurky a to, že mnohdy rozhodují o naší budoucnosti klidně přehlížíme, vždyť je to tak zábavné. K čemu tedy potřebujeme novináře? A když, tak určitě ne takové, jak by toto povolání mělo být charakterizováno v klasickém slova smyslu.

Společnost, která dopouští, aby se politici chovali k novinářům, tak jak je to u nás v Česku, se jednoznačně rozhodla, že se jedná o intelektuální činnost, která je přebytečná, ba přímo pro společnost škodlivá. Tak trochu mi to připomíná obdobu toho, jak na novináře pohlížejí diktátorské režimy. Ano, trochu mi to připomíná i období komunismu. Jistě, tehdy byla jenom jedna pravda, dnes jich ale máme tisíce, výsledek je skoro stejný. Tehdy jsme nevěřili a dnes nevěříme také.

O kvalitě novinářské práce rozhodují nároky společnosti. Pakliže se však i pravda stala tržním produktem, je zbytečné hovořit i o její hodnotě. Prostě se prodává to, co je žádané. A pokud se někdo prohřeší proti těmto pravidlům, je prostě označen za ksindl. Připustím, že mne to osobně uráží. Na druhé straně, protože se sám za společenský odpad nepovažuji, si dělám starosti, kam naše společnost spěje.

Mám obavy, že jsme nepochopili význam pojmu samostatnost. Podvědomě stále toužíme po silném vůdci, po někom, kdo rozhodne, co máme snídat, jak máme žít, co máme myslet. Je to totiž asi jediná cesta, jak se vymanit z té chaotické hromady pravd, které na způsob šmejdů kdekdo prodává. Jistě, mohli bychom začít přemýšlet sami nad sebou a nenechávat to jiným. Mohli bychom naslouchat i těm, kteří nás varují. To je ale asi naivní představa.

Přiznám, že jsem pesimista a pomalu se vyrovnávám s myšlenkou, že v Česku zůstanu „ksindlem“ do konce mého života.

Považovat dění v Bílém domě za neutuchající a v pravdě zábavný mediální útvar je snad ten nejlepší postoj, který by měl zaujmout každý rozumný člověk.

Problém je v tom, že se bohužel jedná o reálný obraz duševní úrovně hlavního aktéra, který se jeví být skvělým moderátorem levných zábavných pořadů. Ostatně v minulosti byl v té roli skutečnou hvězdou. Není pochyb o tom, že to s divákem umí, umí si ho koupit, strhne ho na svou stranu, divačky omdlévají, muži se bijí v prsa.

Já mám ale podezření, že tento charismatický muž nebyl nikým informován, že jeho vystupování není jen bojem o počet nadšených diváků, kteří TV Bilý dům sledují. Je zde totiž pár miliard lidí po celém světě, kteří mají zcela jiné starosti než sledovat mimiku samozvaného šílence, který nepochopil, že si zahrává s osudy lidí, kterým nějaké otočení knoflíku nepomůže a nepřinese jim záchranu.

Monopolní postavení jeho mediální show je totiž nezvratné. Nic nepomůže ignorance, ani jakákoli snaha přepnout na jiný program, on je zkrátka všude. Ještě donedávna jsem byl přesvědčen, že tím nejhloupějším a tím i nejnebezpečnějším obyvatelem Bílého domu byl George. W. Bush. Současný show master asi mé přesvědčení zvyklá. Jak vidno, i americké voličstvo je nepoučitelné.

Co nám tedy zbývá? Není snadné najít řešení. Počet šílenců, kteří rozhodují o našem osudu nenápadně stoupá, nerozhoduje jejich charakter, morální úroveň a ani vzdělání. Jejich hodnota je určována mediálními měřítky. Rozhoduje počet nadšených diváků. I jejich počet roste. Rozhodně se baví a projevují nepochopitelné nadšení nad tím, že si někdo zahrává s jejich osudem. Je jim to jaksi jedno, možná je to dokonce vzrušuje. Hlavní je, že ten proud zábavy neustává.

Je více než jasné, že mediální program Bílého domu není možno zastavit. Možná ale není špatné si připomenout, že zbraně hromadného ničení, kvůli kterým byla vedena válka proti Iráku s cílem svrhnout tamějšího diktátora se nikdy nenašly. Stejný byl i osud lybijského vládce, který byl zničen kvůli masakru na civilním obyvatelstvu, ke kterému nikdy nedošlo. Že to vše vedlo k destabilizaci tamních regiónů a přímému ohrožení Evropy je snad již dokázáno.

Nebylo by asi špatné si konečně uvědomit, ale hlavně si přiznat podstatu vzniku a následný postoj Spojených států amerických. Je to zcela jednoduchá vývojová cesta charakterizována jediným faktem. Zájmy USA jsou tou největší prioritou. Nepřítelem se může stát každý. Nerozhodují ani společenské systémy. Jsou ničeny jak diktatury, tak demokratické systémy. Boj za svobodu druhých je většinou jen mediálním a politickým trikem, mnohdy i prostou lží.

Nemáme to jednoduché. Bez spojenců je naše budoucnost nejistá. Tragédií je, že i Evropa již pomalu ztrácí schopnost jít po cestě rozumu. I zde přibývá prapodivných charakterů, kteří se mediálními triky dostávají do popředí a touží po moci. To, že rozhodují i o naší budoucnosti, je vůbec nezajímá. Chtějí vstoupit do dějin za každou cenu, chtějí vládnout. Nevědomost a nesoudnost voličů jim k tomu dopomáhá.

Ono stačí podívat se kolem sebe. Politická kultura v naší společnosti je zdevastovaná. To, že v tomto roce oslavujeme naši samostatnost je pouhá formální záležitost, opět spíše mediální produkt. Místo oslav bychom se měli spíše stydět. S pietou a v tichosti se zamyslet nad tím, že naši předkové se za nás asi stydí. Není konečně čas se zamyslet nad tím, že hloupost a nevědomost by mělo být to poslední, co by nám mělo vládnout.

Je opravdu tak těžké si přiznat, že bezcharakterní jednotlivci toužící jen po moci, by rozhodně neměli prezentovat naši společnost tím, že zašlapávají do bahna naši historii, ničí intelektuální hodnoty? Přitom touží jen po jednom. Totiž, aby se z nás stalo stádo pokojně bečících oveček, které se uspokojí s pravidelně dodávanou stravou bez ohledu na její hodnotu.