Asi ano, pokud si to necháme líbit. Stále více se totiž na Kavčích horách projevuje nadřazenost těch, kteří nemají ponětí o tom, že jsou součástí výchovného procesu a formují myšlení společnosti. A přitom je to jejich povinnost.
Ale to je to poslední, co je zajímá. Nepůjdu tak daleko, abych tvrdil, že to dělají záměrně. Jedná se spíš o nevědomost, amatérismus a určitý způsob seberealizace v oboru, který převyšuje jejich intelektuální schopnosti. Důkazem toho je například série Stav ohrožení, který včera skončil dílem o teroristickém útoku.
Měl být návodem pro nás občany, jak se chovat v podobné situaci. Jistě záslužný cíl. Ale tak jako mnohé pořady tohoto druhu přinesl do našich hlav spíše chaos než poučení. Občan byl zahlcen fakty a radami, které jako jednotlivé informace mají svou platnost, ale postrádaly na logičnosti ve svém celku. Třeba ta modelová situace znázorňující teroristický útok. Následné vysvětlování a rady ji zdaleka neodpovídaly, mnohé si dokonce i odporovaly. Důkaz toho, že scénář nebyl dobře připraven, celý příběh se „lepil“ dodatečně ve střižně.
Nutno přiznat, že pořad nepostrádal na určité atraktivnosti, který však prozrazoval spíše snahu zajistit divácký zájem co do počtu, nikoliv však v pozitivním výchovném účinku. Není divu. Oba hlavní autoři pocházejí z oblasti zábavy, mají s tím jistě velké zkušenosti. Ve vzdělávacích pořadech jsou však, jak vidno, amatéři. Proto také s určitou uměleckou hravostí, což je typické pro celý „seriál“, nejdříve vytvářeli v divákovi díky „atraktivním“ záběrům pocit bezmocnosti, aby pak vystoupili v roli zachránců.
To se však dostali na opravdu tenký led. Prvotní dojem totiž zůstane tím stěžejním emocionálním zážitkem, který uvízne v paměti diváka. A to poučení je pak více jak chaotické. Pro mne je tento pořad názorným příkladem pro současnou situaci v ČT. Tvůrčí amatérismus pomalu ovládá velkou část tvorby na Kavčích horách. Se vší pravděpodobností podporován „mediálními“ experty, kteří ovládají nejvyšší etáže.
Postižena je nejen mnou popisovaný druh publicistiky, ale i dokumenty, částečně i zpravodajství. Ale i dramaturgická tvorba podléhá tomuto vývoji. Příkladem jsou experimenty v oblasti historických filmů. Na ten poslední jsem se raději ani nedíval. Pro mne netvořil výjimku ani dvoudílný „epos“ o metanolové aféře. Je to velká škoda. Většinou je prvotním středem tvůrčího zájmu opravdu společensky závažné téma. Za to si zaslouží ČT velkou jedničku. Vlastní dílo je však většinou tristním důkazem filmařské neschopnosti, ba přímo nevzdělanosti.
Je možno ještě něco změnit? Je možno dosáhnout kvality, kterou by jeden od veřejnoprávního média očekával? Asi těžko. Kavčí hory jsou totiž nezávislým teritoriem, tak jak by to mělo být. V podstatě nepodléhají žádné kontrole. Pochopitelně se nezmiňuji o té, která je stejně amatérská a slouží jen jako politické alibi. A co tomu říkají občané? Těm se jen nelíbí, že za to musí platit. Ještě nepochopili, že právě, když platí, mají právo vyžadovat kvalitu. Řešením není zrušení poplatků. Ale skutečná vzpoura a protest, že někdo za naše peníze snižuje kulturní úroveň a stupeň vzdělanosti naší společnosti. A občas dokonce považuje diváka za blbce. Necháme se i nadále takto urážet?