Jistě, co jiného. Patří k té sortě politiků, kteří se točí jak korouhvičky ve větru populistických rad mediálních odborníků, jejichž vzdělání by se nejlépe uplatnilo na tržnici.
Bohužel si však tito prapodivní poradci vydělávají těžké peníze šeptajíce „vědomosti“ do uch nevědomých politiků. Píší jejich projevy, vymýšlejí účinnou gestikulaci a grimasy. Je to všechno na jedno brdo. A tak není divu, že jsem při posledním projevu prezidenta Hollanda usnul. Asi se můj mozek bránil dalšímu přílivu slov přesvědčující mne o francouzské nabubřelosti a povýšenosti. Ano, teprve když umírají Francouzi, tak je svět v nebezpečí, je ohrožena kultura lidstva a jeho svoboda. Tedy ne, že bych něco proti tomuto kulturnímu národu měl, ale trochu skromnosti by neškodilo, ona ta jejich revoluce byla přeci jenom trochu více krvavá, než by si jeden humanista představoval.
Tak pan Putin má být najednou spojencem. Zajímavé. Tak najednou. Poddám se mé ješitnosti a neodpustím si připomenout, že jsem v září minulého roku napsal článek s titulem: Jednou se Putinovi omluvíme. No, a už je to tady. Možná, že potichu zmizí ty absurdní a nesmyslné sankce proti Rusku. Bylo by také celkem prospěšné dát moskevskému vládci k dispozici tu válečnou loď, kterou Francie pro Rusko postavila a pan Holland ji v záchvatu politicko mediální potřeby zabavil. Bude jí možná velice zapotřebí ve válce proti islámskému státu.
Ale nechci být nespravedlivým kritikem. On i ten novinářskou hantýrkou označovaný „nejmocnější“ muž světa, tedy pan Obama, šel trochu do kolen. Vypadal přitom poněkud smutně, jako by se omlouval, že je nucen si potřást rukou s třídním nepřítelem, který není ochoten se podvolit americkým mocenským zájmům. Jo, svět je krutý páni prezidenti. Vypadá to, že se do popředí dostává boj o život a to vaše klání o politická křesla je tak trochu směšné, právě na úrovni kejklířů.
Máme jich hodně na různých politických postech. Získávají je nelehko, svádějí o ně kruté potyčky, intrikují, častou lžou voličům, ignorují přání občanů. Tato hra na mocné je již součástí našich demokratických principů. Nejsou špatné. Jejich největší slabostí je ale fakt, že volič nemá rád pragmaticky uvažují adepty politického řemesla. On volič vůbec má problém poslouchat někoho, kdo říká pravdu. Rád obviňuje politiky ze lži, ale běda, když říkají pravdu.
Takže bychom se neměli moc divit, že nám mnohdy vládnou prapodivné charaktery. Dokud se nám dobře vede, tak nás to moc nepálí, považujeme to za určitý druh společenské hry. Prostě je to takové oživění, které z bezpečné vzdálenosti a s plným žaludkem se zájmem pozorujeme a „odborně“ posuzujeme. Kupodivu jsme bezradní, když se žaludek prázdní a máme strach o život při procházce ulicemi našich měst.
Obávám se, že se pomalu blíží doba, kdybychom se měli opravdu hluboce, ale hlavně upřímně zamyslet nad tím, komu povolíme, aby nám vládnul. Ona naše společnost totiž není žádná „firma“, ale ani stádečko, které je možno podle potřeby honit z jedné pastviny na jinou. Ano, vládnou nám ti, které si volíme. Házejí nám často pamlsky, po kterých se vrháme jak malé děti. Nevolíme ty, kteří nás varují, že z těch bonbónků dostaneme bolení břicha.
Jisté je však jedno. Pokud povolíme politickým kejklířům, aby rozhodovali o naší budoucností, staneme se národy bezbranných a směšných šašků. Ve světě však existují společenské a kulturní celky, které my je s oblibou označujeme za barbarské. Jsme přitom vyzbrojeni často jenom arogancí, která většinou vychází z naší poněkud zdegenerované morálky. Nechceme si přiznat, že ti „barbaři“ pragmaticky využívají všech našich slabostí, které tak rádi mylně prezentujeme jako znaky naší kulturní vyspělosti.
Boj o přežití charakterizuje celé lidské dějiny. Stačí do nich nahlédnout a poučit se. Možná, že objevíme nemilou pravdu. Totiž, že to byli většinou „barbaři“, kteří ovládli vyspělé civilizace využívajíce jejich změkčilosti a pohodlnosti. Pokořili nadutost a povýšenost kultur, které žily z falešných představ o lidských hodnotách, potřebách a životních prioritách. Ale největší slabostí mnohých zmizelých kultur byla neschopnost si přiznat, že pojem tolik proklamované svobody sebou přinesl zánik základních morálních hodnot, které jsou nezbytné pro obranu existence společnosti jako takové.