Palestince nemá v podstatě nikdo rád. Největší nenávist je možno najít v „bratrských“ arabských státech. Ty také nikdy nesvolily k tomu, aby vznikl samostatný Palestinský stát bez toho, aby zmizel stát Izrael.
Nynější palestinská autonomní území se dostala pod „okupaci“ Izraele jako následek neúspěšných arabských válek právě proti izraelskému státu. Jakékoli pokusy tato území vrátit původním „arabským“ okupantům byly neúspěšné. Nikdo Palestince zpátky nechtěl
Po dobu izraelského nadvládí dosáhli Palestinci jedné z nejvyšší životní úrovně ve srovnání s arabskými státy. Pochopitelně ne s těmi, které žijí z ropy. Dosáhli třeba nejnižší kojenecké úmrtnosti. V té době pracovalo zhruba 200.000 Palestinců na izraelském území. Oboustranná spolupráce byla skoro bez hranic.
Pak přišel Jásir Arafat. V arabských státech nenáviděn a i pronásledován. Začal bojovat za „osvobození“ Palestiny. Největší podpory s mu dostalo v západním světě. U všech naivních milovníků „svobody“. Ani politici neváhali tohoto trendu využít. Byla to alternativa za „nedovolený“ antisemitismus.
Jásir Arafat dobře věděl, že použití teroru jako politického nástroje, zaručuje upoutání pozornosti celého světa. Právě tak, pokud ho spojí s bojem za „svobodu“. Věděl také, jak dalece působí veřejné mínění na politiky, kteří se mu vždy podrobí. Tak vlastně vznikl palestinský „problém“. V tomto období nabyl také podoby, jak ho známe do dneška.
V podstatě byla aplikována teorie permanentní revoluce, jak ji známe z komunistických vládnoucích praktik. Na každý ústupek ze strany Izraele reagoval Arafat vždy dalším požadavkem. Mohl si to dovolit, měl za sebou převážnou část světového mínění. A nejen to. Existovalo a ještě existuje jedno pojítko. Žádného světového politika nezajímal skutečný osud a budoucnost palestinského lidu.
Životní úroveň v tomto období také začíná klesat. Izrael je nucen bránit se teroristickým útokům. Hranice jsou čím dál tím víc uzavírány. Více jak polovina Palestinců nenajde možnost výdělku. Vzniká tak velice nepříjemná existenční závislost na Izraeli. Neúnosná pro praktický život, ale velice úrodná pro politickou linii Jásira Arafata a jeho „fanoušků“ v západním světě.
Byli to také západní politikové, kteří donutili Izrael podat si ruku s teroristou Jásirem Arafatem. Kamufláží pak bylo udělení Nobelovy ceny míru. Tomu nerozuměl ani arabský svět. Posléze se i ten vzdal a byl ochoten vzít Jásira Arafata na vědomí. Ale také nic víc, o podání ruky se mohlo západním politikům jen snít.
Jásir Arafat také nikdy nedopustil, aby se palestinský lid sjednotil na jedné politické linii, aby si určil pevný a splnitelný cíl. Měl oprávněné obavy, že by se tím asi připravil o moc. Proto také nikdy nezakročil proti radikálním hnutím. Nechával si je v rezervě. S pomocí evropských politiků se mu také podařilo odstavit všechny ty, kteří by mohli být myšlenkovými vůdci palestinské společnosti.
Smrt Jásira Arafata byla velkou úlevou pro evropské politiky. Již mnoho lidí chtělo vědět, kam mizí ty miliardy dolarů, které mu posílali na konto. Po celá desetiletí jsou tak Palestinci zneužíváni jako hrací karty v mezinárodní politice, jsou obětí prestižního boje mezi arabským a západním světem. Je to boj o moc a privátními zájmy. Nehledě na to, že zde mnohdy hraje podstatnou roli i absolutní neznalost evropských politiků, kteří se řídi jen radami mediálních poradců. To jsou ti politici, kterým musí vždy sekretář při snídani v hotelové hale připomenout, ve které zemi se vlastně nacházejí.
Veškerá mírová jednání jsou torpedována extrémisty na obou stranách. Největší slabinou je pak absolutní nejednotnost Palestinců. V podstatě není s kým jednat, neexistuje vůdce a vláda, která by byla schopna garantovat dodržení úmluv. Jsou ale jen tím, co z nich mezinárodní společnost učinila, jak je podřídila svým potřebám. Přesto tvrzení, co Palestinec to terorista, je více než přehnané.
Ve světě je roztroušeno něco kolem 11 miliónů Palestinců. Třeba i v Izraeli žije asi 1,5 miliónu stejných „teroristů“ a jsou to Izraelci. Dalších 6 miliónů žije v Jordánsku. Ne všichni jsou i muslimové, statisíce vyznávají křesťanství. Nejtragičtější osud má více jak milión těch, kteří žijí v pásmu Gázy. Zde jsou rukojmí radikální organizace Hamas, která je právem pokládána za teroristickou. Dostala se k moci „demokratickou“ cestou za vydatné pomoci naivní evropské politiky.
Takže Palestinci jsou možná teroristi, stejně tak jako bojovníci za svobodu. V převážné míře však docela normální lidé, kteří netouží po ničem jiném, než žít v poněkud jisté budoucnosti. Jejich všeobecné odsuzování se rovná absolutní aroganci a povyšování se nad člověkem, nad osudem miliónů lidí.
To ale neznamená, že to je důvod omlouvat teror. V žádném případě. Současný teror je jen „pokračováním“ politiky zemřelého Arafata. Evropská politika v podstatě není ochotna zaujmout zásadní postoj, musela by veřejně přiznat chyby a spoluvinu. Tedy i svůj podíl na podporování teroru vycházejícího od palestinských radikálních sil.
Ve světě je také hodně politiků a extrémních sil, které se na tomto „palestinském“ teroru přiživují a ohřívají vlastní polívčičku. Mediálně ho zneužívají k docílení osobních politických mocenských cílů. Pokud tedy někdo odsuzuje teror, měl by soudit i tyto „příživníky“, zvláště, když ho pak perverzně používají právě v boji proti terorismu a bojují za „svobodu“.