Tedy, že jsem již národem analfabetů. Vycházím z poznání, že ta část programu, která se má starat o informovanost a výchovu občanů, se spíše cílevědomě věnuje desinformaci a oblbování.
Přesněji řečeno, řada vzdělaných nevědomců v ČT se domnívá, že občan a divák jej již profesionální hlupák a je možno mu předhodit jakoukoli slátaninu. Pořad Události a mnohé reportážní útvary včetně pokusů o dokumenty jsou toho důkazem. Ve své podstatě se tak naše veřejnoprávní televize dala plně na stranu politiků, kteří si z nás v poslední době dělají víceméně srandu a zkoušejí, kolik toho ještě bez odporu spolkneme.
Potřeba politiků zmocnit se mikrofonu a seznamovat nás s nějakými nesmyslnými prohlášeními je neuvěřitelná, ale hlavně neutuchající. Pochopitelně, že tou největší hvězdou se stal náš pan prezident. Jeho výroky již snad není možno komentovat s pomocí zdravého rozumu. Spíše by si zasloužily pozornosti specialistů, kteří jsou tu k tomu, aby se snažili odkrýt princip procesů v hlavách těch, kteří budí dojem, že mozkové buňky jejich hlav si dělají co chtějí.
Je však zajímavé, že je i neustále sdostatek těch, kteří v této oblasti touží po nějaké smysluplné diskusi, aniž by postřehli, že se odebírají do myšlenkového světa postrádající veškerou logiku. Vždyť trojice Zeman, Ovčáček a Dienstbier šíří dojem, že mezi námi přeci jenom žijí nějací mimozemšťané. Myslím si totiž, že by bylo velice těžké u těchto pánů prokázat, že ještě žijí v našem světě.
Pochopitelně vyjma toho, že by mediální a informační machři ČT měli skutečně pravdu. Tedy, že jsme již takovým „stádečkem“, jak většinu z nás označil náš milý pan prezident. Srocení hlupáčků, kteří řvou, jenom když mají hlad. Pak se nám předhodí nějaká nechutná kaše s vlastností betonu, který na čas zastaví žaludeční činnost. Uvažovat o tom, že by možná bylo zapotřebí ukojit i hlad duševní, není již dávno zapotřebí.
Bylo by tu ale i jiné vysvětlení. Možná, že duše česká je již unavena. Vždy se s určitou touhou zúčastní nějaké té revoluce domnívaje se, že pozdvihne kulturní hodnoty národa a posune kupředu kolo dějin. V dobré víře dopomůže někomu k moci a doufá, že se jí dostane lepší budoucnosti.
Ale ono je pak vše většinou jinak. V rukou mocných se dříve či později objeví obušky. Ať již verbální, či ty skutečné. Skeptici tomu říkají, že je to princip moci. Většinou ale také nevěří v demokracii. Je to pro ně komplikovaný a tím i nebezpečný společenský systém. Mají pravdu v tom, že je to systém, který nemůže být založen na moci hlupáků. Měli bychom to vědět, máme s tím velké historické zkušenosti.
Možná, že by opravdu stálo za to se ještě jednou o něco pokusit. Oprostit se od té únavy, které přineslo snažení v minulosti a začít se bránit. Ona totiž ta bezcharakterní myšlenková impotence naší veřejnoprávní televize, která se snaživě a dobrovolně stává hlásnou troubou našich stejně chorobně postižených politiků, je opravdu nebezpečná.
Vytváří atmosféru beznaděje, ve které ztrácíme schopnost vychovávat naše děti k morálním hodnotám, které by zajistili existenci našeho národa. Je opravdu těžké jim vysvětlit, že mnohé formy z oslav v minulých dnech mohly uspokojit jen ty, kteří tehdy v rukách třímali skutečné obušky.