kotyk-blog.cz

Soukromá propagační cesta našeho exprezidenta jistě splňuje svůj účel. Být zajímavý a vítán potleskem za každou cenu.

Je pozoruhodné, že tento tak rád  přednášející je již ochoten hovořit kdekoli a na požádání obhajovat kdejakého politika, který mu pomůže zajistit výsluní veřejnosti. Je to opravdu již chorobná touha dokazující určitou ztrátu soudnosti. To, že pan Klaus postrádá charakterové rysy, které by ho mohly vybavit přirozenou autoritou a respektem již víme.

Ale jeho veřejná podpora nově se etablující politické AfD v Německu je  již spíše tragickým přiznáním u něho neexistující schopnosti analytického uvažování ku prospěchu pozitivního společenského vývoje. Jeho projevy a chování jsou jen důsledkem celoživotního zneužívání myšlenek druhých. Ani si neuvědomuje, že jeho texty jsou čím dál tím více důkazem pro neschopnost zvážit dopad víceméně chaoticky složených faktů.

Můj obdiv by si vysloužil, kdyby vystoupil na schůzích v Německu etablovaných politických stran, kde by s přesnou analýzou poukázal na chyby minulosti. Problém je v tom, že toho není schopen. Jeho základním pravidlem je jen populistické plavání proti proudu. Prostě ta nejlacinější forma zajišťující zájem veřejnosti.

Pokládám proto za více jak trapné a pro naši zemi ostudné, když se náš bývalý prezident snižuje na úroveň pouličních křiklounů. Je však docela možné, že nejde o nějaký nenadálý pokles, ale o určitou kontinuitu. Jinak řečeno: Nikdy se nechoval jinak. Za zamyšlení stojí, že to naší veřejnosti nikdy nevadilo, spíše naopak.

V současné době tedy podporuje síly, které prohlašují, že jsou alternativní pro Německo. Od bývalého prezidenta bych očekával, že si uvědomí, že se jedná o velmi nebezpečnou alternativu připomínající spíše tragické období v historii našich sousedů. Tehdy také někdo volal po pořádku. Není třeba malovat čerta na zeď, ale brát vše na lehkou váhu bych nedoporučoval.

Je nesporné, proč AfD dociluje volebních výsledků. Mělo by to být ale spíše poučné a sloužit i jako výstraha. V žádném případě se totiž nejedná o alternativní formu politické cesty, na kterou by se Německo mělo vydat. Ohrozilo by tím nejen vlastní existenci, ale se vší pravděpodobností i naši budoucnost.

Není důvodu pochybovat o tom, že současná situace v Německu má dopad i na nás. Zatím však v žádném případě nemůžeme hovořit o přímém ohrožení. Ale případné politické změny u našich sousedů, které v současné době nacházejí plnou podporu našeho exprezidenta, by  nám asi přinesly více starostí, než by nám bylo milé.

V mém chápaní se tak pan Václav Klaus dostává do pozice, kdy nejedná v zájmu České republiky a jejích občanů. Současně si kladu otázku, zda tak činil v minulosti.

Já osobně bych to pokládal za řešení, které by nám umožnilo ujasnit si mnohé pojmy z našeho současného politického života.

V prvé řadě by bylo možno vnést pořádek do diskuse o tom, co si kdo představuje pod vůlí lidu. Já si myslím, že takový dobrovolně ozbrojený občan stojící třeba před vchodem do volební místnosti, by značně zjednodušil rozhodování těm, kteří se jaksi nemohou rozhodnout jak volit ku prospěchu občanstva.

V mnohém by také bylo pomoženo snaze potírat odpor intelektuálních zbloudilců, kteří nějak nemají v lásce vládnoucí hradní elitu. Naše dnešní legislativa zatím bohužel neumožňuje tyto pomatence umlčet. Je sice možné je veřejně diskreditovat, či jim odpírat udělení titulů, ale přeci jenom to není ono.

Proto by nebylo špatné je konfrontovat s fyzickou podobou vůle lidu, která je pochopitelně v přímém rozporu s tím, co si oni pod  tímto zcela mylně představují. Jsou to opravdu lidé, kteří se stále drží prapodivných teorií o nějaké virtuální vládě občanstva. Nechtějí pochopit, že tu jedinou správnou představu vlastní náš pan president a jeho služebníci.

Již z historických zkušeností by nám mělo být jasno, že takový intelektuál je negativní a jen rádoby myšlenková síla naší společnosti, kterou je nutno držet pod přísnou kontrolou. Pokud se dovolávám historie, tak míním jenom tu nedávnou. Příliš hluboký pohled do minula by totiž mohl mít negativní vliv na předem stanovený myšlenkový cíl této jinak zcela volně pojaté úvahy.

Byl bych totiž nerad, aby nějaké nevhodné příklady z minulosti našeho národa přinesly myšlenkový chaos. Je totiž nutné zabránit možnosti vzniku chybných a scestných závěrů. Ty by totiž mohly vyústit ve zcela neplodnou diskusi o demokratických principech, které poslední dobou tak negativně ovlivňují stávající systém moci.

Z hlediska hradního centra je totiž nezbytně nutné jednoznačně poukázat na rozložení sil v naší společnosti. Je jisté, že Lidové milice by možná nepředstavovaly opravdovou většinu, ale je nutno si uvědomit, že jsou to skuteční zástupci lidu. Takříkajíc revolučně smýšlející ideologická špice, která dává vždy přesnou představu o názorech většiny. Ztělesnění této ideologické síly ve fyzické podobě opatřené uniformou a zbraní by se pak stalo jasným důkazem pro toto tvrzení.

Není pochyb o tom, že by takováto přeměna verbální ideologie do praxe byla velmi vítanou pomocí v úsilí pana Zemana setrvat ve funkci i další volební období. Nehledě na to, že by do nenápadného lidového stejnokroje oblečené osoby  mohly být u vkusným doprovodem při jeho návštěvách občanů. Problém je jen v tom, že naši zákonodárci jsou velmi pomalí a neefektivní. Legislativní cestou není možno realizaci zákona o Lidových milicích zavčasu protlačit.

Jsem však plně přesvědčen, že naše nepřehledná a nefungující legislativa umožňuje i jiné cesty. Třeba něco jako forma neziskové organizace. Myslím, že jejich aktivita je vždy vítána a také rychle povolována. V případě Lidových milicí se přeci jedná o stejný princip. Šlo by jen o to, podpořit tu část ne zcela integrovaného obyvatelstva, která není pevně přesvědčena o tom, že pan president volí pro náš stát tu nejlepší cestu po které je nezbytně nutné bez odporu a s mlčením pochodovat.

Jak jsem již vzpomínal, historie jistě bude na naší straně. Jen si vzpomeňte na ten slavný Únor. Nebýt jeho a Lidových milic, tak co by se z nás stalo? Jen to pomyšlení nahání hrůzu.

Tedy v kontextu doby a při pozorování současného dění. Kde jsou ti, kteří mu volali sláva? Prý to byl tehdy celý národ.

Že by si Češi tehdy v tom památném roce 1989 zase jen na něco hráli? Minimálně se většina spokojila s tím, že prostě přemalovali cedule. Takže z národního výboru se stala radnice bez nějakých zvláštních nároků na odbornost a odpovědnost osazenstva. Důsledkem je, že tam, kde vládla ta odsouzeníhodná jednota vládne nyní často primitivní tržnice názorů a hlavně privátních zájmů. A to vše řízeno zákony politických obchodů a přímé či nepřímé korupce.

Tento příklad by mohl sloužit jako charakteristický pro všechny změny. Často se hovoří o revoluci a to přesto, že v podstatě šlo jen o pokojné převzetí moci. Do dneška nejsme schopni ujednotit se na tom, kdo a jak moc vlastně převzal. Stejně tak, zda ku prospěchu občanské většiny anebo z cílem privátního zisku.

Jak to vše ale fungovalo nám asi nejlépe dokazuje postava pana Václava Klause. Člověk, který sice pochytil základy ekonomického názvosloví, ale nejvíce se věnoval zkoumání  principu moci. Přesněji řečeno získání nadvlády nad společností. V prvé řadě mu bylo jasné, že k tomu potřebuje kapitalismus. Tedy bohaté a chudé.

Pragmaticky se soustředil jen na ty jedny, těm prostě rozdal státní majetek. O chudé se starat nemusel, ty tvoří jím zavedený systém automaticky. Zrovna tak rychle pochopil, že nezkušené a nevědomé občanstvo je možno vodit za nos a politicky ho utáhnout na vařenou nudli. Jeho politický vzestup je toho důkazem.

V podstatě se ale jedná jen o člověka chorobně ješitného, toužícího nejen po moci, ale věčné slávě. Dokazují to i jeho poslední politické aktivity, kdy je ochoten se vrhnout na stranu jakéhokoli politického hnutí s cílem vynutit si tak mediální pozornost. Té se mu skutečně dostává a je i nestále oslavován jako někdo, kdo se pozitivně zapsal do dějin národa.

Není to zcela pravda, protože jím zavedena pozitiva jsou již zcela vyvážena negativními důsledky jeho politiky. Přesto není veřejnost schopna objektivního posouzení jeho společenské úlohy. A vůbec ji nevadí, že jeho postoje jsou i nadále podřízeny jeho názoru, že tento hloupý národ není nutno brát vážně, protože pravidlo vařené nudle má i nadále svou platnost.

Logickým pokračováním je pak absurdní chování pana Zemana. Ten se již plně vyžívá tím, že produkuje potravu pro tu část obyvatelstva, která stále ještě trvá na tom, aby byla krmena plytkou či dokonce primitivní politickou ideologií na úrovní komunistického systému moci. Náš poslední president tak denně přináší důkaz, že jsme se jako národ nepoučili. Či jinak řečeno: Nejsme ochotni opustit v nás již asi zakořeněné touhy po určité primitivnosti našich vůdců.

Kupodivu jsou oba pánové následníky tolik oslavovaného Václava Havla. Rozpor v intelektu, hlavně pokud jde o jeho využití a zaměření, je více jak paradoxní. Není však sporný a nelogický. Je jen důkazem, že český národ nenašel odvahu vydat se na skutečnou cestu intelektuální, morální a kulturní nezávislosti.

Místo toho se pohybujeme po kružnici, která umožňuje nastolovaní starých praktik, kdy je občan otrokem státního aparátu. Pojem hlas lidu dostává stejný význam, jako tomu bylo za komunistické diktatury. Je jenom mlžen skutečností, že existuje množství politických stran, které se formálně snaží dokázat ideologickou rozdílnost a tím lákají občany k volbám, jejichž výsledky jsou jen důkazem pro morální a myšlenkový propad hodnot kdysi tak kulturní společnosti.

Rok 1989 otevřel pro naše občany dveře do světa celkem neznámého. Umožnil přístup do politického světa, který je velmi nebezpečný, dravý a nemilosrdný. V celku i nespravedlivý. Přinesl nám i možnost svobodné volby o naší budoucnosti. O tom všem nás Václav Havel otevřeně informoval a i varoval. I přes tyto snahy nás nově se nabízející šance spíše zaskočila a nalezla nás zcela nepřipravené.

V průběhu let se z nás stalo hejno kuřat, které poděšeně hledají ochranu kvočny. Možnost svobodného a samostatného myšlení náš neustále spíše děsí, než že bychom to brali jako šanci. O případném boji za nějaké ideály ani nemluvě. První léta tolik omamující svobody jsem vyplnili jen často nesmyslným úsilím zničit vše, co jen trochu zavánělo komunismem. Nebyla v tom ani špetka rozumného jednání, jen jsme se nechali unášet nenávistí, kterou politici bez morálního studu plně zneužívali k vlastnímu prospěchu.

Nechali jsme se obalamutit i falešnou představou, že ničení symbolů nenáviděné moci z nás udělá lepší lidi. Nepochopili jsme, že formální destrukce nesvobody ještě zdaleka nepřináší svobodu jako takovou. Právě tu, která uvolňuje intelekt a přináší nové ideály, za  které je nutno tvrdě bojovat. Nehledě na to, že jsme takto často primitivně zničili i vlastní schopnosti, jež by si zasloužili spíše obdiv, než destrukci. O hodnotách ani nemluvě.

A poslední vývoj jen dokazuje, že jsem ochotni a dáváme i nadále přednost skrývat se pod křídly kdejaké kvočny a namlouvat si, že se cítíme v bezpečí. A je nám úplně jedno, který kohout naši ochránkyni obhospodařuje, kterému se plně podvoluje. Zase toužíme po nadvládě tuposti, která je pohodlná, protože nás zásobuje primitivními slogany, kterým je velice snadné věřit, protože nevyžadují naši vzdělanost a nepřinášejí intelektuální zátěž.

Pomalu dospíváme do stádia, kdy jsme již i ochotni Václava Havla odsuzovat a vytvořit z něj symbol odpovědný za naši neschopnost převzít odpovědnost za naši budoucnost. V podstatě k tomu máme veškeré důvody, protože jsme si již dokázali, že nás intelektuální a kulturní hodnoty děsí. Tak trochu milujeme primitivnost džungle a v neposlední řadě i diktaturu, pokud nám někdo vysvětlí, že nemá nic společného s komunismem.

Největší tragédií však je, že vzdělaný svět to již pochopil. Jen se čeká, zda to konečně pochopí i český národ. Tím rozhodujícím krokem bude příští volba presidenta. Zatím vše nasvědčuje tomu, že se promění ve veřejné prohlášení plně potvrzující mou úvahu o tom, že hradní období Václava Havla bylo historickým omylem.

Ano a ne. Tedy ty skutečné peníze v klasickém pojetí mu již dávno došly. Spíše jen tiskne nějaké papírky, které za peníze vydává. A to v miliardových nákladech.

Pomalu mám dojem, že se jedná o určitou formu odpustků. Pamatujete ještě na toho pána co ho tehdy upálili? Je to již pár století, Jan Hus bylo jeho jméno a pokládal prodej takových papírků za něco nemorálního. Nevím, jak to viděl on, ale já to pochopil tak, že vykoupení se z hříchu přináší jen hřích další a tím vrůstá jak kvalita tak kvantita nemorálnosti.

A tak nějak vidím ty miliardy z Bruselu. Nekonečné množství papírků prapodivné ceny. Ještě, že to vše probíhá cestou moderní technologie, jinak bychom na našich silnicích neviděli nic jiného, něž obrněné transportéry plné peněz. Škoda, že tomu tak není, možná, že bychom pojali podezření, že je to přinejmenším nějaké divné.

Zatím jenom víme, že na tisk falešných peněz má monopolní postavení jen ten spolek v Bruselu. Pokládám to trochu za nespravedlivé pro ty vynalézavé jedince, kteří se s velkým zdarem pokoušejí ve stejné kvalitě dělat to samé a společnost je za to trestá. Ale, žijeme přeci v globálním světě a jen nadnárodní společnosti mají co rozhodovat. Malý živnostník je jen na překážku.

Jsou ale i tací, kteří si myslí, že takové tištění peněz je škodlivé ekonomice a ničí zdravé hospodářské úsilí mnohých. A to nejen jedinců, ale i celých států. Málokdo jim však naslouchá, protože lákadlo nákupu levných peněz, které je možno získat při všech těch bruselských slevách je tak silné, že není možno odolat.

Mnohé nasvědčuje i tomu, že zdravý kupecký rozum nemá šanci tomuto vývoji zabránit. Vše je již ovládáno soběstačnou silou, která se asi oprostila od okolních vlivů. Dynamika tohoto vývoje trochu připomíná perpetum mobile. V podstatě tím nejvýnosnější obchodem je novodobá možnost, aby peníze produkovaly zase peníze. Něco skutečně vyrábět podléhá značnému riziku a je méně efektivní.

Mám pomalu strach, že proti tomuto nezdravému vývoji by se mohlo postavit jen nějaké ekologické hnutí. Prostě zakázat ničení papíru. Problém je ale v tom, že ti vykutálenci v Bruselu již používají virtuálních peněz. Takže kde nic tu nic. Prostě není ani možné těm výrobcům falešných peněz něco omlátit o hlavu.

Škoda. Že by přeci jenom pomohla vzpomínka na Mistra Jana? Pochybuji, dnešní doba není pro  kázaní o morálce zrovna příznivá. Obchod s hříchem je v plném proudu. Je to vlastně ten nejlukrativnější producent zisku a moci. Politici to již dávno pochopili a plně se tomuto trendu podřídili.

Takže jediné co nám zbývá je se modlit. Pokleknout, sepnout ruce a naplnit se vírou, že nám ten hřích zaručí, že naše zdroje peněz nikdy nevyschnou. Ano, musíme se vrátit k víře, nic jiného nám nezbývá, než věřit, že všechny naše nízké pudy zůstanou zachovány. Paradox? Jistě. Jsme přeci racionálně uvažující civilizace? Tedy říkáme to o sobě.

Ale jsme již tak daleko, že máme sdostatek vědeckých disciplín, které se nezabývají ničím jiným, než produkcí důkazů, že vše iracionální v našem konání, má racionální podstatu. Jsou to naše nová božstva. A pak, že Bůh neexistuje.

Pokud mohu posoudit, tak hrozit Bílému domu neřkuli ho ohrozit se ne vždy vyplácí. Jeden by mohl dostat, řečeno po česku, pěkně přes držku. Ale brojit proti EU se naopak vyplácí.

Prozatím každý, kdo byl pro ty v Bruselu panující nebezpečný, dostal miliardy na utišení nespokojenosti. Posledním příkladem je Turecko. Předtím asi Řecko. Nu,  už je to pěkná řádka vykutálených státníků, která tak přišla k penězům. Pravda, trochu jich přepustila i vlastním občanům, ale jen tolik, aby se neřeklo.

Ještě k Turecku. Od té doby, co tam mají americké základny, tak si mohou dělat co chtějí. Jak doma, tak i v zahraničí. Mohou bojovat proti komu chtějí, potírat opozici, kašlat na lidská práva, zavírat nejen novináře, ale i noviny. Likvidovat menšiny a i jinak myslící. Mohou být nacionalisti, urážet druhé a bojovat za Turecko podle svých zájmů a přání.

A my? Za trochu dotací jen hrbíme hřbety. Doma bojujeme na oko proti korupci a té z EU se nemůžeme nabažit. Pravda, je to taková fajnová forma korupce. Dokonce i chráněna zákonem a velice komplikovaná. Přijít na to, kdo z ní  má prospěch je již skoro nemožné. Tedy, že to vše funguje ku prospěchu vyvolených jedinců je jisté. Zda to ale zajišťuje naši budoucnost se sice tvrdí, ale dokázat se to nedá.

Já tomu osobně nevěřím. Proto se domnívám, že přijít k těm penězům pomocí vydírání je mnohem lukrativnější. Poslední vývoj také ukazuje, že spolupráce s Bruselem je méně efektivní, než zdařilý a promyšlený odpor. Takže neměli bychom také najít něco, čím bychom Brusel ohrozili? Prostě se aktivně zúčastnit evropského obchodu.

Že bychom třeba „importovali“ uprchlíky a pak je se ziskem zase „exportovali“ do jejich domovů. Efektivní zisk by byl asi zaručen. Ten dovoz je skoro zadarmo, on si ho vlastně každý uprchlík sám zaplatí. A pochopitelně ten reexport je pěkně drahý, to by Brusel jistě pochopil, ocenil a posléze pěkně zaplatil. Kvóty sem nebo tam. Globální politický velkoobchod by měl být náš cíl.

Vím, že to s těmi uprchlíky je asi blbý nápad, ale přeci jenom tak nějak. Vždyť jsme přeci národ zlepšovatelů a vynálezců.

Ano, jsem tomu rád, že se složky odpovědné za naši bezpečnost vydaly na malý výlet. Ono není špatné občas obnovit staré vědomosti.

Není to tak dlouho, co jsme něco takového uměli, tedy provádět ochranu našich hranic. Celému světu bylo jasné, že ne každý k nám smí. Pravda, ne každý mohl také ven, ale tuto ožehavou problematiku bych dnes ponechal trochu stranou. A vůbec tu politiku kolem.

Faktem je, že každému bylo jasné kde Česko začíná a končí. Nějak to upadlo do zapomnění a tak jsem opravdu s radostí přivítal, když se několik desítek odpovědných vydalo opět hledat tu dnes již jen pomyslnou čáru, která nás kdysi oddělovala od zbytku světa.

Nemohu však tvrdit, že celá tato akce, která spíše byla jen takovou hrou coby kdyby, nějak razantně přispěla k mému klidnému spánku. Pokud vím, tak cílem této exkurze byly jen ty všem známé bývalé hraniční přechody, kde velké cedule ještě nostalgicky připomínají, že ještě krok a už jste v cizí zemi. Nu, dnes se říká na sousedním pozemku.

Ale jak to vypadá tam, kde tyto cedule chybí? Mají odvahu naši ochránci vstoupit i na tento pro ně asi neznámý terén? Nejsem si tím jist. Netrpělivě tedy čekám na zprávu, která by mne informovala o tom, že byla zřízena zvláštní komise, která by připravila tendr za účelem najít nějakou soukromou firmu, která by zmapovala i takzvanou hranici zelenou.

A že stejně tak posléze v tendru následujícím bude hledán někdo, kdo by na tu čáru dohlížel. Nebo by snad za to měl být odpovědný sám stát? Nevím, ten již rozprodal a rozdal ze státního vlastnictví co se dalo. A u těch soukromých firem zase není jisté, zda se naše hranice nestanou obětí nějakou podivného obchodu. Třeba jako se stalo s naší vodou. Tu už také nesmíme pít. Musíme si ji kupovat ze zahraničí.

Jo, je to zapeklité, jeden si nevybere. Nicméně první krok máme již za sebou. Hranici Česka jsme znovu objevili a teď nezbývá nic jiného, než se rozhodnout co s ní. Ale já bych přeci jenom doporučoval nějaký audit. Nebylo by špatné si dobře ověřit, zda nám ta hranice ještě patří. Poslední bouřlivá léta přinesla hodně změn ve vlastnických poměrech a opravdu není jisté komu a hlavně co vlastně patří.

V žádném případě, protože ničí podstatu demokratické společností tím, že brání disciplinované diskusi, jejímž cíle je hledání kompromisů.

Mnohé menšiny si totiž počínají velice agresivně a jejich snahou je ovládnout veřejné mínění. Na pragmatických debatách nemají zájem, protože jim to nedovoluje „program“, který si zvolily. Nejedná se totiž o politickou myšlenkovou linii v klasickém slova smyslu, protože volí emocionální formu nadvlády na rozumovým chováním občanstva.

Základem jejich boje o moc je v mnohých případech většinou šíření strachu. Pokud možno z neznámého, protože dobře vědí, že člověk reaguje v tomto ohledu neracionálně a podléhá prastarým pudům, kdy bylo vše podřízeno zákonům přežití. To „neznámé“ je však nutno brát v širším slova smyslu.

Není to jen obvyklá neznalost, jež je podmíněna formou a rozsahem školního vzdělání, ale je z velké části způsobena neinformovaností, kterou mají na svědomí doposavad vládnoucí většinové strany. Ve své nadřazenosti se totiž dlouho dobu domnívaly, že je možno negativní společenské jevy prostě ignorovat. Podcenily jejich „menšinový“ charakter. Jejich vůdci  totiž mylně doufali, že se jedná o jen jakési okrajové myšlenkové proudy, které podlehnou většinovému pojetí vlády.

Opak je pravdou. Platí to totiž jen pro společnost, které připustí existenci jen několika politických stran, kdy případná koaliční vládní ujednání umožní celkem stabilní většinu. To je jedna z možností jak strukturovat demokratickou politickou moc. Za takovýchto podmínek je i možné udržet případnou rozdílnost názorů v mezích, kdy je možno celkem kulturně diskutovat s cílem dosáhnout potřebného kompromisu.

Jenže současný vývoj ukazuje, že existuje ještě jiná forma cesty k moci. Je to právě agresivní diktatura menšin, která docílí takového rozdělení myšlenkových proudů, že se pojem většiny vlastně ztrácí. Nastává situace, kdy případná koaliční jednání je možno vést formou vydírání. Tlak, který je tímto vytvořen pak nutí i klasické politické strany opustit prapůvodní ideové myšlenky a v boji o politické přežití se jen pokouší reagovat na emoce obyvatelstva.

Tento vývoj je možno pozorovat v mnoha evropský zemích. A i v těch, které byly považovány za příklady klasické či alespoň fungující demokracie. S tímto problémem bojuje například i sousední Německo. Teď probíhá podobný proces na Slovensku. Pro logicky uvažujícího člověka jsou tyto jevy navýsost nebezpečné, protože přinášejí formy diktatury menšin, proti kterým nemáme obrany, respektive jsme se nikdy nezabývali tím, že by takováto situace mohla nastat.

Jak se ukazuje, tak již menšiny dosahující pěti až desetiprocentní podpory veřejnosti dokáží vyvinout sdostatek tlaku na klasické politické strany a donutit je k ústupkům v oblasti racionálního uvažování. A to ne vždy ku prospěchu „většiny“, protože ta  je tak názorově roztříštěna, že nejenže přestává existovat, ale i ztrácí cit pro volbu priorit. Do politického popředí zájmu se tak často dostávají věci podřadné a na řešení skutečně zásadních problémů není jak času tak sil.

Je to nebezpečný vývoj,  který může přinést i skutečnou diktaturu. Tragédií je, že tato přeměna je často doprovázena jásotem veřejnosti a oslavována jako „vítězství“ demokracie. Je to však ryze emocionální projev, který vývoj společnosti jen brzdí, vnitřně narušuje jednotu a tím i její obranyschopnost vůči zbytku světa.

Tím je otevřena cesta pro nadnárodní mocenské elity,  které této situace využívají k ovládnutí malých národů a společenstev. Je více jak logické, že tyto podmaněné „menšiny“, míněno v globálním světovém pohledu, se chovají zrovna tak, jako menšiny, které je vnitřně rozložily a tak přispěly ke ztrátě samostatnosti. Proces se opakuje a je nepravděpodobné, že by tyto nově vzniklé „menšinové“ státní celky, které většinou postrádající jednotící národní charakter, měly schopnost spojit se ke společnému odporu proti hrozící absolutní nadvládě té či oné velmoci.

Takže vždy profitující zastánci studených válek se po malé historické pauze, která jen  vytvořila falešné představy o mírových řešení světových konfliktů, se opět chopili kola světových dějin. Vojenská eskalace již probíhá a zbývá jen doufat, že nehrozí další atomové hrozby a případná střetnutí. I když to také není zcela jisté, protože lidstvo rychle zapomíná a historické zkušenosti a hrozby dokáže celkem rychle ignorovat. Stejně tak, jako mnohé příklady, kdy byla demokracie zničena přemírou tolerance vůči agresivním menšinám.

Jistě to míním vážně, a to i přesto, že se jedná o více jak hořkou ironii, či snad právě proto. Důvod je jednoduchý, tehdy jsem si mohl říkat, že za to nemohu.

Prostě to vždy byli jiní, kteří rozhodli, kdo nám to bude vládnout. Dnes mám smůlu, dnes si prý za to mohu sám, jsem přeci právoplatný občan vyzbrojen volebním hlasem, který by mě měl ochránit před vládou samozvaných či importovaných arogantních hlupáků, kteří se tváří jakoby sežrali moudrost celého světa.

Přesto to nefunguje. Jak to? Že by mne někdo opět podvedl? Že bych nějak nepostřehl, že je vše jinak, než s mnozí domnívali v tom slavném roce 1989. Dobrá, mohu se opět vymluvit, že jsem tu tehdy nebyl. Že jsem se z velké dálky nechal obalamutit nějakým mediálním podvodem.

Ale teď jsem tu a jen zírám. Pan prezident si přepisuje dějiny, realitu nevnímá, žije ve světě, který je nějak mimo dosah mého chápaní. Nu, přesně tak, jako tehdy, kdy bylo vše jinak, kdy jsem miloval ty,  které jsem milovat nesměl a volil ty, které jsem nenáviděl. Jenom co mne mate je, že v těch letech nedávných se ta volba také jmenovala vůle lidu.

A dnes je tomu prý zrovna tak. Tomu tedy nerozumím. Vždy jsem si myslel, že to byla za komunistů jen propaganda a velká lež, podvod na občana. Dnes tomu tak prý není. Takže naše volby jsou spravedlivé a vyjadřují přání nás všech. Skoro všech. Pozoruhodné. Vždy jsem si myslel, že se v tom 1989 rozhodlo, že ty, kteří na nás kašlou, již volit nebudeme.

Či jsem zase chyběl v hodinách dějepisu? Asi ano. Existuje totiž ještě nějaký Ovčáček, který mi vždy tu mou pomýlenou nevědomost potvrdí. Tehdy bylo také hodně takových, kteří se starali o pomýlené. Na mne to také zkoušeli, pak to ale vzdali, jenom moc nevěděli co se mnou, tak jsem jim to ulehčil a prostě se vzdálil jejich pravomoci.

A teď jsem zase tu a mám pocit, že národ volí jako za starých časů, ta procenta sice nejsou tak moc slavná, ale výsledek je skoro stejný. Všeobecně se také říká, že nám televize zase lže. Nu, mnohdy mám pocit, že tomu tak je, protože nemohu pomalu věřit ani  jejich ujištění, že se už píše rok 2016. Pravda ti politici mají trochu lépe střižené oblečky, ale že by měli lepší vkus se také říci nedá. Občas blábolí jako ti tehdejší, ale v novém kabátě.

Pan prezident mne však uvrhuje ve zmatek. Tedy ten Husák mi nebyl zrovna moc příjemný, dobrovolně říkal co musel, nikdo ho moc neposlouchal, ale jedno se mu upřít nedalo, vždy budil dojem, že to má v hlavě srovnané. Tedy, když lhal, tak bylo celkem jasné z jakéhože zdroje to cituje. Takže vlastně nelhal, jenom říkal oficiálně potvrzené nepravdy. Každý se o tom mohl přesvědčit.

A  ten dnešní prezident? Člověk už ani neví kam na ta moudra chodí. Je to vždy takový kviz. Na téma: Babo raď. A když je jeden bezradný, tak vždycky přispěchá pan Ovčáček a vše vysvětlí. Jsem mu za to velmi vděčný, ono je vždy dobré, když se někdo stará o nevědomé občany. Jenom jedno mi opravdu nejde do hlavy. Pořád se mi nechce věřit, že se již píše rok 2016. Občas ani nevím, zda sním či bdím. Mnohdy mám podezření, že jsem tehdy v roce 1980 naše Česko neopustil,  jen si prostě na chvilku zdřímnul.

Částečně již tak činíme. Zatím uvažujeme jen o tom, že by mohl zabránit přílivu uprchlíků. Tedy těch z našeho pohledu nežádoucích přírůstků naší společnosti.

Jenže podívejme se do naší nedávné historie. Oficiálně nás chránil před stejným nebezpečím. Tedy ideologickou diverzí. V praxi tomu bylo jinak. Nikdo nemohl také ven. Hlavně ti nespokojenci. Vznikal tím další problém, bylo nutno kontrolovat jejich myšlení, občas je i zavírat. Ochránci státu neměli problém je i popravovat.

Byla to doba hrůzná, plná strachu a neúcty ke každému člověku, který neodpovídal stávající normě. Přesto všechno nebylo možno infikovat každý mozek. Ne každý bylo možno vyjmout, podrobit sterilizaci a uložit zpět do hlavy, která pak řídila osobnost podle standardního programu. Nadvláda nad myšlenkou byla mocná, ale ne všemocná.

Vládnoucí komunistická elita užívaje propagandu nelogičnosti vlastní ideologie si byla vědoma toho, že vládnout sice může absolutní hloupost a nevzdělanost, ale, že existenci společnosti jako takové, je nutno svěřit do rukou vzdělaných občanů. Bylo to bráno jako nutné zlo. Vzdělání muselo fungovalo, dokonce i plánovitě.

Byla to nutná investice. Musela být ale návratná a k tomu sloužil právě ostnatý drát. Nikdo nemohl ven, musel pracovat ku prospěchu všech, splácet takříkajíc dluh vzniklý bezplatným vzděláním. Působí to hrůzně, ale je to praktika užívaná i v dnešní době. Již bez ostnatého drátu, ale existuje mnoho příkladů po celém světě, kdy student získá možnost nabýt všeobecně prospěšných vědomostí výměnou za to, že na určitou dobu neopustí společnost, která mu to umožnila.

Svým způsobem by to měla být i morální povinnost, ale nežijeme zrovna v době, kdy se podobné etické problémy řeší. Morálka je prapodivný nestálý úkaz, který nijak nepasuje do dnešních vládních struktur. A také ostnatý drát není v módě, hlavně, pokud by  měl fungovat takříkajíc obousměrně. Existují proto formy ekonomické závislosti, které by  měly nahradit násilnou formu bránicí volné migraci.

Říká se tomu také investice do budoucnosti. Není pochyb o tom, že o čase budoucím může rozhodovat jen vzdělaná společnost. Jen ta je schopna zaručit určitou samostatnost a to i ve světě, který tomu zdánlivě nepřeje. Kdysi byl boj proti hlouposti vládnoucích kupodivu určen i tím ostnatým drátem. Záleželo na každém jedinci. Nebylo úniku. Buď to vzdal anebo našel odvahu a bojoval. A ne zrovna neúspěšně.

Pokud se sebekriticky a bez ideologické nenávisti podíváme na ta léta komunistické nadvlády, tak jsme jako národ přesto dokázali mnohé. Občas i věcí, které nám svět záviděl. Nebylo pochyb o tom, že jsme vzdělanou společností. Snad jsme jí i dnes. Jenže žijeme ve svobodném světě. Každý může více či méně rozhodovat o vlastním osudu.

Není proto nelogické, že úvaha o levném vzdělání doma láká, stejně tak jako pozdější odchod tam, kde se vědomosti lépe platí. Z hlediska hospodářské efektivnost je to ztrátový obchod. Z hlediska společnosti pak katastrofa. Inteligence odchází. Většinou ti nejlepší z nejlepších. Logika statistiky pak napovídá, že efektivní vzdělanost národa ve světové konkurenci bude klesat.

Dá se tomu vůbec zabránit? Pochybnost, že ne, je více jak oprávněná. Není totiž možné jen tak velkohubě odsoudit ty, kteří v rámci všeobecně uznávaných svobod odcházejí za lepším. Je také poněkud jednoduché vše ponížit na rovinu ekonomického zisku jedince. Vzdělaný člověk totiž v sobě nese i určité společenské vazby. Narodil se do kultury, které si váží a má pocit, že je součástí i jeho způsobu myšlení.

Jenže dnešní boj proti často nevzdělaným vládcům se stal činností dobrovolnou. A je snad ještě horší, než v minulosti. Tehdy šlo o celkem jednoznačný úkaz, kterému rozuměl i řadový občan. Dnešní demokratický systém však produkuje prázdné hlavy toužící po politické moci jako na běžícím páse. Dokonce se na to již specializují i mnohé fabriky na vzdělání.  které se záhadným způsobem honosí i názvy, které hovoří o opaku předstírajíce klasické vzdělání.

Je to nelehká doba jak pro řadového občana, tak i pro nastávající inteligenci. Každý den nás média informují o tom, že získání pohádkového bohatství či společenský vzestup na vrchol moci není záležitostí vzdělání, spíše jeho zneužití. A snad nikdy neprožívala hloupost takový nárůst společenského ocenění jako je tomu dnes v Česku.

Smutné poznání. Asi není úniku. Právě když pozoruji, že kdysi tak všeobecně vzdělaný národ je znovu ochoten se klanět uměle  vytvořeným modlám zosobňující jen dryáčnický charakter, pozbývám mnohých nadějí. Ještě pořád se plazíme třeba po kolenou před panem Klausem. S otevřenou pusou hltáme produkty jeho ješitnosti a přehlížíme mnohá zla u jejichž kolébek  stál jako kmotr.

Pokud je možno věřit těm všelijak manipulovaným výsledkům veřejného mínění, tak jistý Miloš Zeman je na vrcholu ukájení se nad vlastním již poněkud zdegenerovaným a arogantním pohledem na společnost, kdy je mysl občana zneužívána za základě primitivních emocí. Jaká to oslava svobody, která je zredukována jen na slepou poslušnost a obdiv hlouposti,  kterou jsme kdysi nenáviděli.

Ne, ostnatý drát by nic nevyřešil, je to spíše jen taková myšlenková metafora. V žádném případě by neměl určovat budoucnost společnosti či dokonce národa. Jeho neexistence, tedy otevřené hranice však v žádném případě nesmí být zneužívány samozvanou mocenskou elitou, která počítá s tím, že nespokojenci, kritici a všichni jinak myslící opustí zemi, aby tak umožnili ještě větší a bezbřehé šíření všeobecného ohlupování společnosti.

Žádný národ, pokud dbá na zachování kulturních hodnot, se neobejde bez nositelů myšlenkových proudů, které zaručují další vývoj pozitivním směrem. Většinou je vše doprovázeno tím věčným bojem proti nevědomosti a hlouposti. Jako poznání platí, že tento boj je nekonečný. Zvláště pokud je to hloupost všeobecná, která ovládla mysl občanstva za  pomoci vykutálených nemorálních politiků, kteří se nepozastaví ani nad tím, aby podporovali voliče v nenávisti a nedůvěře vůči inteligenci.

Přesto všechno se domnívám, že tento boj proti hlouposti je nutno vést za každých podmínek, s plnou odpovědností a doprovázen vírou ve vítězství rozumu.

K tomuto poznatku by měl vlastně dospět každý průměrně vzdělaný občan. Je proto více jak pozoruhodné, že poslední desetiletí činíme opak.

Všechny přírodní vědy vycházejí z poznatku, že existují jevy a hmotné částice, které je dobré držet pod kontrolou a mnohdy přímo v separaci. Jejich nevědomé míchaní či podceňování vede často ke katastrofě. Je proto naivní přístup mnohých humanistů, kteří se domnívají, že člověk, ač produkt přírody, těmto zákonům a pravidlům nepodléhá.

V celé historii lidstva vždy docházelo k bojům mezi domnělým zlem a domnělým dobrem. A to v plné relativitě obsahu těchto pojmů. Byl to boj o hranice, kdy se společnosti dělili podle určitých charakteristik kulturního vývoje. Výhodou bylo, že docházelo k určité specifikaci v chápaní významu těchto pojmů.

Sjednocování názorů tak probíhalo formou výběru, i když mnohdy na základě fyzické síly. Jenže stále bylo možno různé struktury porovnávat, protože nebyl problém specifikovat rozdílnosti nově vznikajících systémů. Možno i říci, že se jednalo o určitý druh přirozeného výběru. A to přesto, že ne vždy spravedlivého.

Jenže neustále existovala určitá pravidla, kdy bylo možno srovnávat a kvalifikovat. Dnešní nedávno nově vytvořené uspořádání evropských společenství však velkou část těchto předností prakticky zlikvidovalo. Násilná tvorba všeobecně platných norem si dala za cíl veškeré existující rozdíly prostě ignorovat.

Vše probíhalo formou postrádající veškerou racionalitu. Asi tak, jako by někdo násilím vniknul do chemické laboratoře a odstranil všechny názvy chemických prvků a o značil je nějakým jednotným názvem. Něco jakoby v tom smyslu, vždyť to jsou všechno jen chemikálie. Chemika by z toho pojala hrůza a v podstatě by věděl, že není možno očekávat nic jiného, než katastrofu.

Naši humanisté tak však i nadále činí. Snaží se nás přesvědčit, že jsem všichni lidé. Nic proti tomu, to také odpovídá pravdě. Jenže stejné pravdě odpovídá i tvrzení, že každý z nás je složen z rozdílných substancí. Tedy jsme různí. Paradoxně je to právě to, co z nás dělá lidské bytosti. Jenže podléháme právě oněm zákonům přírodních věd. Ne každý může žít s každým. V praxi tohoto poznatku běžně užíváme.

Tvoříme různá společenství na základě určité snášenlivosti odpovídající naší specifické substanci. Vedle toho i nadále pokračujeme v naší tisícileté snaze, totiž neustále se snažíme dělit dobro od zla. V našem každodenním životě určujeme pravidla, která nejsou ničím jiným, než právě tou hranicí mezi tím, co akceptujeme a co ne.

Přes tato triviální poznání, kterých běžně užíváme, jsme s naivní nevědomostí dopustili globální rušení hranic mezi substancemi kulturního charakteru bez ohledu na to, že se jedná o velmi nebezpečný experiment, jehož následky mohou končit katastrofou. Vše ale nasvědčuje tomu, že se již pomalu probouzíme. Začínáme opět budovat hranice. Jsme dokonce možná i ochotni je chránit.

Jsme tedy na dobré cestě? Možná. Problém je v tom, že se můžeme dopustit opět amatérských chyb.  Necháváme s unášet emocemi. Jsme ochotni se stejným nadšením hranice budovat s jakým jsme je nedávno odstranili. Opět jsou u  kormidel těchto změn prapodivné charaktery, které bojují o kapitánskou čepici. Vzniká touha se opět oddělit od zla. Problém je v tom, že i zastánci určité obnovy hranic uvažují pořád v kategorii globálního světa. Tudíž i jejich úsilí směřuje k vytvoření nějaké pomyslné globální hranice, která by nás měla chránit.

Přitom ignorujeme, že jsme dopustili, aby se velká část „zla“ u nás již usídlila. Ale nejen to. Logickým důsledek tohoto jevu je i obnovení latentního zla v nás samých. Je nebezpečí, že se dopustíme dalšího omylu. Že si totiž necháme namluvit, že pakliže zůstane zlo za ostnatým drátem, tak se od zla jako takového oprostíme.

Je to lež, které bychom rádi věřili. Je to pouhý alibismus a zdroj pro argumenty populistů. Naší záchranou může být jen důkladné přehodnocení našich vlastních hodnot. Musíme se opět naučit rozlišovat dobro a zlo z našeho pohledu. Musíme také pochopit, že zlo a strach z něj, je z velké části tržním produktem našeho mediálního světa a argumentace dubiózních politiků.

Teď je v módě boj proti Islámu. Naivní trend. V podstatě laciný slogan. Boj proti tomuto náboženství není možno vyhrát. Faktem však zůstane, že je to velmi nebezpečná víra, která ve svém vývoji poněkud zaostává v relaci k našemu postoji hodnocení světa. Globálně může trvat po několik generací, než dosáhne tolerance, která by umožňovala opravdu mírové soužití.

Nezbývá tedy nic jiného, než se bránit tím, že obnovíme kulturní hranice ve fyzické formě. Jenže ty globálně realizované nám pomohou jen částečně. Mohou sloužit jen k tomu, že se omezí masivní přiliv podobný invazi. Nicméně nás nemine, abychom se konečně zabývali již stávajícím vlivem tohoto náboženství v jednotlivých zemích evropského seskupení.

Tento nový boj dobra proti zlu nemůže být centrálně řízen. Jenom podporován poznáním, že situace v jednotlivých evropských zemích je více jak specifická. Česko je Česko a Francie je Francie. A i problémy Německa jsou značně rozdílné v relaci k naší situaci. My máme ještě šanci všemu čelit bez použití fyzického násilí. Potřebujeme k tomu jen trochu nadhled,  sebekritiku a realistické posouzení skutečného nebezpečí pro naši společnost.

Jsme v situaci, kdy nepřiměřená radikalizace by nám uškodila mnohem více, než nebezpečí, které nám skutečně hrozí. Nechat se strhnout různými extrémními silami bouřícími v západní Evropě by nebylo rozumné. Zrovna tak podléhat mnohým našim křiklounům. Ať se již jedná o primitivní populistické politiky, či vzdělance, kteří dokáží opravdu mlžit s pokusem strhnout nevědomé na vlastní stranu.

Život bez hranic je nebezpečný. Dává stejnou šanci jak zlu, tak dobru. Problém je v tom, že stačí jen pár zrníček zla k tomu, aby byl otráven plný kotel vonícího a lákajícího dobra. Ano, jsem pro částečné obnovení hranic mezi dobrem a zlem. Nepokládám totiž za dobré, aby občané Česka byli donuceni měnit svá obydlí v nedobytné pevnosti jenom proto, že pár ješitných nevědomců toužících po politické velikosti zrušilo hranice a rozhodlo, že na světě žijí jen dobří lidé.