…konstatoval Nejvyšší soud ČR a panu Matějkovi praskla žluč. Je to nezdravé, ale když to tak miluje, proč ne. Píše o všem možném, ale v podstatě jen vříská a prská. Cituje kdeco a kdekoho, umnou rutinou kompiluje a vše okořeňuje jadrným slohem. Přesto všechno jsem asi v tom toku slov a nabubřelých frází nalezl původní myšlenku. Tedy: Základem svobody slova a projevu by měla být bezbřehá ochrana zdroje informací pro sdělovací prostředky.
Při tom všem ještě neopominul nadávat na „novináře“. Možná i oprávněně. Ale o jednom se nezmínil. O tom, že je to obchod s informacemi jako každý jiný. A tudíž se mnohdy mediální vládci snaží využít i té nejmenší skulinky v zákonech ve svůj prospěch. Nezmiňuje se o tom, že mnohý „novinář“ na rozkaz svého šéfa musí být třeba ochoten i krmit a ukrývat vraha. Jenom proto, že je to zdroj informací, které je možno prodávat jen tak dlouho, dokud nebude zatčen.
Pan Matějka totiž asi nikdy nebyl v situaci novináře, který je přímo konfrontován s tímto problémem. Nikdy nestál proti někomu, kdo je vrahem, či dokonce teroristou, který má na svědomí život nevinných lidí. Nikdy se nemusel ptát sám sebe: Jak se mám zachovat? Nikdy nebyl konfrontován se situací, kdy by jeho chování rozhodovalo o životě jiných. Nebyl konfrontován se skutečností, že v tomto okamžiku rozhoduje o budoucnosti vlastního žití. A to nejen existenčního, ale i fyzického.
Co se jednomu v té chvíli honí hlavou? Ten typ se mnou hovoří jen proto, že se spoléhá na můj „novinářský“ kodex. Tedy, že ho neprásknu, protože, pokud to udělám, tak budu mít štěstí, když to přežiji. Každopádně bych se v této oblasti již neměl ukazovat. Ale co když za mnou někoho pošle? Mám to vše vlastně zveřejnit? Pak ale veřejně přiznám, že kryji vraha.
Dobrá, nezveřejním to a také ho raději neprásknu.Ale co když zabije další nevinné? Co když zase umřou i děti? A pak s někdo doví, že jsem o tom všem věděl. Takže nezveřejnit a prásknout? To mne ale zabije vlastní šéf. Ono se to vše vlastně utajit nedá. Každý ví, že se tu pohybuji a požívám jisté důvěry. Jsem jeden z mála, hned budu podezřelý.
Právě o tom a ještě mnohém jiném jeden horečně přemýšlí. V životě ho nenapadne listovat v nějakých zákonech. Dovolávat se toho, či onoho rozhodnutí soudu. Je ponechán sám sobě a vše závisí na jeho osobním morálním postoji a na ničem jiném. Je to on, kdo v této chvíli zastupuje zákon. Zní to možná teatrálně, ale právě takový je život.
Takže otázka, kterou řešil náš ústavní soud a potažmo i pan Matějka, je z hlediska reality života irelevantní. Ať již je znění zákona takové či onaké, nemůže nahradit morálku jedince, který se v takové situaci nachází. Jeho znění je spíše jen slabým pomocníkem v situacích, kdy se morální odpovědnosti nedostává.
Rád bych tedy ujistil občany, že se jich to vůbec nedotkne a že svoboda slova není ohrožena. Z jednoduchého důvodu. Ochrana novinářského zdroje není v žádném případě ve skutečném životě bezbřehá. Z toho vyplývá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, že nemůže být bezbřehou, je jen pasivní konstatování skutečnosti.
Mnou komentovaný text naleznete zde.