Kdysi to byla Moskva, je to dnes Brusel?

Ano, zpráva o smrti Vasila Biľaka mne přivedla na tuto myšlenku. Ti soudruzi v Moskvě mu byli modlou. Chránili jemu a podobným záda. Říkali co se má, co se smí, co je zakázáno. Úplně to tak nebylo, vždy se mezi námi našel někdo, kdo se chtěl zavděčit, kdo dělal více než bylo „nutné“.

Moskva pak sloužila jako dobrá výmluva. Často to znělo skoro jako omluva. Ruští soudruzi si přejí to či ono. Mistrem tohoto verbálního žonglérství byl právě Vasil Biľak. Vyučený krejčík. „Na saka nepouštět!“, byl smutný vtip naší generace. Údajně to stojí na zadní stránce jeho výučního listu. Zda je to pravda nevím, ale věřím tomu. Saka mu nikdy nepadla a raději se živil politikou.

Byl nám pro srandu, cílem černého humoru, nikdo ho nebral vážně. Chyba. Pozval ruské tanky a s tím smíchem byl konec. Najednou bylo nutno ho brát vážně. Nikdo si nebyl jistý, co ho ještě napadne. Každý byl opatrnější komu vykládá vtipy. Kritické hlasy se ozývaly jen v uzavřených společnostech a o veřejném projevu se opět začalo snít.

Trvalo to přes dvacet let, než nás tanky a politici jeho ražení opustili. Od té doby dýcháme volně, hovoříme beze strachu. Asi to také není stoprocentní, ale pocit svobody nás ještě úplně neopustil. Každopádně jsme šťastní, že máme jistotu, že nikde nestojí tanky, které by zase určovaly co si máme myslet.

Máme také jiné politiky. Saka jim sednou, místo výučního listu mávají vysokoškolskými diplomy. Jsou to odborníci, alespoň to o sobě tvrdí. Hlavně ti ekonomové, kteří nám vždy vědecky vysvětlí, že pokud máme méně v peněžence, že to je jen klamný pocit. Statisticky se nám prý vede lépe. A pak jsou tu ještě tací, kteří tvrdí, že když budeme dělat to, co si přejí jejich kamarádi v Bruselu, že nám bude ještě lépe.

Nevím, rád bych viděl jejich diplomy. Možná, že je na zadní straně také něco napsáno. Třeba: V žádném případě nenechat rozhodovat o penězích. Každopádně je hodně jiných lidí, kteří také mnoho vědí o světě peněz. A nejen to, také vědí něco o svobodě a nezávislosti. Varují před eurem, nechtějí, abychom ztratili to, co máme. Nemají možná tak dobře střižená saka, necestují od konference ke konferenci. Ale žijeme ve světě, kdy je není možno umlčet, kdo chce, může jim naslouchat. Já to dělám, mám pocit, že ke mně hovoří někdo, kdo je o něčem vnitřně přesvědčen. Není hlásnou troubou někoho v pozadí a proto mu více věřím.

Přiznám, že asi patřím k poznamenané generaci. K lidem, kteří museli naslouchat soudruhům, ke kterým patřil i Vasil Biľak. Lidem, kteří mne nutili dělat něco, co mi někdo, koho neznám, nakazuje. Jsem proto velice alergický, když se setkávám v dnešních dnech s podobným projevem přesvědčování. Zní mi to v uších jako nějaká politická doktrína. Varuje mne to před mocí, která je někde v neznámu, které se nemohu bránit.

Nejsem odborník, ale jedním jsem si jistý. Řidiče tanku je možno přesvědčit, aby otočil hlaveň a jel domů. I když to trvá dvacet let. Pokud by mne ale převálcovalo euro a zbavilo mne mé svobody, asi bych se cítil bezradný a bezmocný. Je to anonymní moc. Již nikdo neví, kdo zatím vším vězí.

Jsem dokonce přesvědčen o tom, že kdyby k tomu došlo a nám se to euro přestalo líbit, že není úniku. Není žádný „řidič“, kterému bych mohl vysvětlit, že zajel s tankem někam, kde není vítán. Vždyť se už dnes pereme se zákony „kamarádů“ z Bruselu. Již nařizují kdeco, regulují naši volnost. Když chceme něco dělat, prvně myslíme na to, zda nám oni „povolí“.

Patřím k těm, kteří nejsou ochotni riskovat cestu Titanikem. Nepřeji si smrt v pozlátku bohatství a moci. Raději se poplavím na malém škuneru a budu jíst slanečky. Raději se budu radovat z velkých vln a bouří, raději se budu prát o život. S pocitem, že mohu otočit kormidlo, kam se mi zlíbí. Chci mít právo rozhodovat o mém bytí a i o jeho konci.

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak mne napadlo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.