Nemyslím si, že diskutovat a „řešit“ konflikt, který má naše evropská kultura s kulturou islámskou, je možno tím, že se rozhodujeme, zda dvě dívky mohou a nebo nemohou nosit šátek. Stejně tak se oprávněně rozčilovat nad tou či onou statistikou, která nám říká, že jsou kulturní a společenské skupiny, který vykazují neúměrně vysokou kriminalitu a inklinaci k násilí.
My stále vyžadujeme, aby se lidé k nám přicházející podřídili našim zvyklostem, našemu řádu a zákonům. Požadavek pragmatický a také správný. Oni to ne vždy dělají, nás to pobuřuje a hněvá. Zloba pak mnohdy přechází v nenávist, vzniká nebezpečí, že i my se dopustíme násilí. Možná si však neuvědomujeme, že to co vyžadujeme není možno zrealizovat, protože kulturní skupina, na kterou se obracíme, podle našich zvyklostí neexistuje.
Naše společnost spojuje v systému demokracie občany různého smýšlení a to umožňuje, že navenek vystupuje jako stát. Jsme zastupováni vládou, která prezentuje demokraticky zvolený cíl. Pro všechny ty, kteří teď řeknou, že tomu tak není, protože jejich mínění je odlišné od zvolených politiků, zdůrazňuji, že hovořím o principu a ne skutečnosti. Pokud to tedy nefunguje, je to zase jiný problém, je to problém naší společnosti a neschopnosti správně pochopit princip demokratické volby.
Takže, když chce někdo zvenku s námi, jako společností, jednat, má se na koho obrátit. My máme vládu, máme ministry. Islámská společnost tuto strukturu postrádá. Když je třeba s ní něco projednat, tak se nemáme na koho obrátit. Proto se třeba obracíme právě na ty dvě dívky, které se nám jeví jako „představitelé“ islámské společnosti. Že to více méně k ničemu nevede, víme všichni.
Asi si neuvědomujeme, že islámská společnost tak vlastně tvoří stát ve státě, ale bez jednoznačných představitelů. Má absolutně nejednotnou strukturu. Existují desítky „vykladačů“ islámu, každý „představuje“ tu správnou interpretaci mohamedánské víry. A to v celkem neuvěřitelně široké paletě, tedy od mírumilovnosti až po odůvodňování teroru. V podstatě se jedná o sice zajímavý diskusní klub, ale v žádném případě ne o společnost, která má šanci se integrovat do evropské kultury.
Myslím si tedy, že jedinou cestou je donutit všechny zastánce islámské víry žijící u nás, aby vytvořili vlastní jednotnou strukturu, aby se dohodli na jednom principu, na jednom výkladu kulturních cílů, ujednotili vlastní řád a pravidla. Nemůžeme totiž připustit, aby tato odlišná kultura vytvářela právě stát ve státě. Ostatně to samé platí, podle mého názoru, pro konfliktní situace týkající se Rómů, či jiných kulturních či etnických skupin. Tedy každá společnost si musí nejdříve udělat pořádek sama u sebe, než začne klást požadavky na jiné společnosti.
Děláme zásadní chybu v tom, že se snažíme v odlišných kulturních společnostech nastolit „pořádek“ podle vlastních představ, mnohdy vedeni nevědomostí a naivitou. Ne, za to je každá takováto společnost sama odpovědná. Podle mých zkušeností jsou nejlepším příkladem Palestinci. I oni postrádají jednotné společenské a tudíž i politické struktury. A největším paradoxem je, že se ti „mírumilovní“ již spoléhají na to, že je někdo z venku zbaví teroristických skupin, dokonce doufají v jejich odstranění. Mluvil jsem s mnoha starosty palestinských měst, kteří byli vděční za to, když izraelští vojáci toho či onoho teroristu odstranili ze světa.
Otázka, proč to neudělají sami, je jen děsila. Nebyli toho schopni, neměli k tomu sílu, obávali se být označeni od vlastních lidí za zrádce. Navenek pak často nešetřili kritikou Izraele, odsuzovali brutalitu takovýchto činů. Podle mého názoru trvá tato situace dodnes a je příčinou kolapsu všech pokusů o mírové řešení konfliktu na Blízkém východě. Proto to také uvádím jako důkaz pro mé tvrzení, že musíme naše úsilí soustředit právě na odstranění tohoto postoje v nám cizích kulturách, které ať už z jakéhokoli důvodu, jsou součástí naší společnosti.
Jedině když budeme konsekventně vyžadovat od všech cizích společenských kultur žijících u nás, aby přebíraly odpovědnost za činy svých jedinců, můžeme, podle mého názoru, doufat v reálné řešení. Jedině tak se otevře možnost, aby se mohly podřídit našim zvyklostem a zákonům. Takovýto netolerantní postoj by mohl být reálným pokusem vydat se na cestu do budoucnosti, jež by mohla obsahovat právě toleranci a snahu o mírové soužití.