Částečně již tak činíme. Zatím uvažujeme jen o tom, že by mohl zabránit přílivu uprchlíků. Tedy těch z našeho pohledu nežádoucích přírůstků naší společnosti.
Jenže podívejme se do naší nedávné historie. Oficiálně nás chránil před stejným nebezpečím. Tedy ideologickou diverzí. V praxi tomu bylo jinak. Nikdo nemohl také ven. Hlavně ti nespokojenci. Vznikal tím další problém, bylo nutno kontrolovat jejich myšlení, občas je i zavírat. Ochránci státu neměli problém je i popravovat.
Byla to doba hrůzná, plná strachu a neúcty ke každému člověku, který neodpovídal stávající normě. Přesto všechno nebylo možno infikovat každý mozek. Ne každý bylo možno vyjmout, podrobit sterilizaci a uložit zpět do hlavy, která pak řídila osobnost podle standardního programu. Nadvláda nad myšlenkou byla mocná, ale ne všemocná.
Vládnoucí komunistická elita užívaje propagandu nelogičnosti vlastní ideologie si byla vědoma toho, že vládnout sice může absolutní hloupost a nevzdělanost, ale, že existenci společnosti jako takové, je nutno svěřit do rukou vzdělaných občanů. Bylo to bráno jako nutné zlo. Vzdělání muselo fungovalo, dokonce i plánovitě.
Byla to nutná investice. Musela být ale návratná a k tomu sloužil právě ostnatý drát. Nikdo nemohl ven, musel pracovat ku prospěchu všech, splácet takříkajíc dluh vzniklý bezplatným vzděláním. Působí to hrůzně, ale je to praktika užívaná i v dnešní době. Již bez ostnatého drátu, ale existuje mnoho příkladů po celém světě, kdy student získá možnost nabýt všeobecně prospěšných vědomostí výměnou za to, že na určitou dobu neopustí společnost, která mu to umožnila.
Svým způsobem by to měla být i morální povinnost, ale nežijeme zrovna v době, kdy se podobné etické problémy řeší. Morálka je prapodivný nestálý úkaz, který nijak nepasuje do dnešních vládních struktur. A také ostnatý drát není v módě, hlavně, pokud by měl fungovat takříkajíc obousměrně. Existují proto formy ekonomické závislosti, které by měly nahradit násilnou formu bránicí volné migraci.
Říká se tomu také investice do budoucnosti. Není pochyb o tom, že o čase budoucím může rozhodovat jen vzdělaná společnost. Jen ta je schopna zaručit určitou samostatnost a to i ve světě, který tomu zdánlivě nepřeje. Kdysi byl boj proti hlouposti vládnoucích kupodivu určen i tím ostnatým drátem. Záleželo na každém jedinci. Nebylo úniku. Buď to vzdal anebo našel odvahu a bojoval. A ne zrovna neúspěšně.
Pokud se sebekriticky a bez ideologické nenávisti podíváme na ta léta komunistické nadvlády, tak jsme jako národ přesto dokázali mnohé. Občas i věcí, které nám svět záviděl. Nebylo pochyb o tom, že jsme vzdělanou společností. Snad jsme jí i dnes. Jenže žijeme ve svobodném světě. Každý může více či méně rozhodovat o vlastním osudu.
Není proto nelogické, že úvaha o levném vzdělání doma láká, stejně tak jako pozdější odchod tam, kde se vědomosti lépe platí. Z hlediska hospodářské efektivnost je to ztrátový obchod. Z hlediska společnosti pak katastrofa. Inteligence odchází. Většinou ti nejlepší z nejlepších. Logika statistiky pak napovídá, že efektivní vzdělanost národa ve světové konkurenci bude klesat.
Dá se tomu vůbec zabránit? Pochybnost, že ne, je více jak oprávněná. Není totiž možné jen tak velkohubě odsoudit ty, kteří v rámci všeobecně uznávaných svobod odcházejí za lepším. Je také poněkud jednoduché vše ponížit na rovinu ekonomického zisku jedince. Vzdělaný člověk totiž v sobě nese i určité společenské vazby. Narodil se do kultury, které si váží a má pocit, že je součástí i jeho způsobu myšlení.
Jenže dnešní boj proti často nevzdělaným vládcům se stal činností dobrovolnou. A je snad ještě horší, než v minulosti. Tehdy šlo o celkem jednoznačný úkaz, kterému rozuměl i řadový občan. Dnešní demokratický systém však produkuje prázdné hlavy toužící po politické moci jako na běžícím páse. Dokonce se na to již specializují i mnohé fabriky na vzdělání. které se záhadným způsobem honosí i názvy, které hovoří o opaku předstírajíce klasické vzdělání.
Je to nelehká doba jak pro řadového občana, tak i pro nastávající inteligenci. Každý den nás média informují o tom, že získání pohádkového bohatství či společenský vzestup na vrchol moci není záležitostí vzdělání, spíše jeho zneužití. A snad nikdy neprožívala hloupost takový nárůst společenského ocenění jako je tomu dnes v Česku.
Smutné poznání. Asi není úniku. Právě když pozoruji, že kdysi tak všeobecně vzdělaný národ je znovu ochoten se klanět uměle vytvořeným modlám zosobňující jen dryáčnický charakter, pozbývám mnohých nadějí. Ještě pořád se plazíme třeba po kolenou před panem Klausem. S otevřenou pusou hltáme produkty jeho ješitnosti a přehlížíme mnohá zla u jejichž kolébek stál jako kmotr.
Pokud je možno věřit těm všelijak manipulovaným výsledkům veřejného mínění, tak jistý Miloš Zeman je na vrcholu ukájení se nad vlastním již poněkud zdegenerovaným a arogantním pohledem na společnost, kdy je mysl občana zneužívána za základě primitivních emocí. Jaká to oslava svobody, která je zredukována jen na slepou poslušnost a obdiv hlouposti, kterou jsme kdysi nenáviděli.
Ne, ostnatý drát by nic nevyřešil, je to spíše jen taková myšlenková metafora. V žádném případě by neměl určovat budoucnost společnosti či dokonce národa. Jeho neexistence, tedy otevřené hranice však v žádném případě nesmí být zneužívány samozvanou mocenskou elitou, která počítá s tím, že nespokojenci, kritici a všichni jinak myslící opustí zemi, aby tak umožnili ještě větší a bezbřehé šíření všeobecného ohlupování společnosti.
Žádný národ, pokud dbá na zachování kulturních hodnot, se neobejde bez nositelů myšlenkových proudů, které zaručují další vývoj pozitivním směrem. Většinou je vše doprovázeno tím věčným bojem proti nevědomosti a hlouposti. Jako poznání platí, že tento boj je nekonečný. Zvláště pokud je to hloupost všeobecná, která ovládla mysl občanstva za pomoci vykutálených nemorálních politiků, kteří se nepozastaví ani nad tím, aby podporovali voliče v nenávisti a nedůvěře vůči inteligenci.
Přesto všechno se domnívám, že tento boj proti hlouposti je nutno vést za každých podmínek, s plnou odpovědností a doprovázen vírou ve vítězství rozumu.