Jsem strašně rád, že výslechy pracovníků vojenské rozvědky probíhají v úplné tajnosti. Již to málo, co se jeden doví, stačí k tomu, aby nevycházel z údivu. Sice to nedošlo tak daleko, aby jeden „odborník“ označoval druhého „odborníka“ termínem ze slovníku paní primátorky Krnáčové, ale daleko k tomu již není. Možná, že ta jednoduchá odsouzení padla právě za zavřenými dveřmi a právě v absolutní tajnosti.
Jedno je však jisté. Ti pánové od tajné služby se plně těšili společnosti paní Nagyové. Tato – pro mne absolutně neatraktivní dáma – zřejmě působí jako katalyzátor. Hlavně u pánů. A asi speciálně u těch typů, kteří mají značnou kompetenci, ale nedostatek odbornosti. Její přítomnost se vší pravděpodobností pozdvihuje nerozhodnost slabochů a nutí je k rázným činům. Řekl bych, že je asi takovým tím prostředkem ke zvýšení potence našich impotentních politiků.
A vůbec celé to primitivní divadélko kolem té dámy pokládám za více jak ostudné. Ono také je. Je to neskutečný případ jak celému světu dokázat naše amatérství, malost a mnohdy doslova hloupost. A nic nepomůže, že jsme si pro taková veřejná představení vymysleli nový odborný název. Kauza tomu říkáme. Jistě to ale zní lépe, než to označit jako veřejný striptýz odhalující nepěkné křivky naší neschopnosti.
Všichni tito účastníci všech těch kauz v podstatě zneužili důvěry občanů. Již tím, že se chovali tak, že jejich činy se musí řešit u soudu. To by mělo stačit k tomu, aby se stáhli do ústranní. Aby, jak se říká, zmizeli v propadlišti dějin. Místo toho se díky našim médiím stávají prapodivnými hrdiny společenského dramatu. Doslova se perou o hlavní roli. Osočují jeden druhého, aby tak jen dokazovali, kdo z nich stojí hlouběji v morálním bahně.
A nejen to. Stále detailněji jsme přesvědčování, že, ač to jsou vysoce postavené osobnosti, nemají žádnou představu o našem právním řádu a že nemají ten nejmenší problém s jeho porušováním. Většinou to omlouvají a také dokazují jeho absolutní neznalostí. V případě vojenské tajné služby je to již alarmující.
Veřejně se přiznávají k porušování subordinace, ke zcela osobnímu výkladu kompentce a absolutní neznalosti poslání, které by v té či oné funkci měli vykonávat. A přitom touží po tom, aby se to vše odehrávalo v plné tajnosti. Je to asi tak, jako by si děti v mateřské školce prosadili, že si chtějí hrát bez dozoru.
Je mi celkem jedno, jak se vše kolem paní Nečasové odehrálo. Každá verze je pro mne nepřijatelná. Ať se již bývalá manželka pana premiéra v jakémkoli ohledu stala objektem zájmu vojenské zpravodajské služby, musel být o tom pan Nečas informován. Takže věděl o co kráčí. A jestliže opravdu nevěděl, tedy nebyl informován, tak vedení zpravodajské služby zanedbalo povinnosti vzhledem k bezpečnosti státu.
Jistě, že by požadavek na absolutní transparentnost práce tajné služby byl absurdní. Na druhé straně je zde důvodné podezření, že v jejím vedení sedí lidé neschopní pochopit, co od nich společnost žádá a jaké jsou jejich povinnosti. A to vše ještě se souhlasem politiků. Takže veřejná kontrola by možná přispěla k bezpečnosti státu více, než povolit, aby struktura vojenské zpravodajské služby v přísném utajení podlehla privatizačním snahám politiků.