Tedy tak, že jí již nikdo neuvěří, ani kdyby se pokoušela pravdivě informovat. To byl ten paradoxní stav tehdejšího stranického listu. On také občas informoval pravdivě. A zděšení straničtí vůdci se divili, že tomu nikdo nevěří.
Základním vztahem mezi novinářem a čtenářem je důvěra. Dovolte mi používat těchto starých termínů. Ten, kdo si koupí noviny, by měl být přesvědčen, že ten, kdo je tvoří, se ze všech sil snaží o šíření pravdy, kultury a jeho cílem je zvyšování vzdělanosti národa. Prostě důvěřuje, že existují lidé vzdělaní, odpovědní a vyzbrojeni potřebnou morální hodnotou.
Dnes se nacházíme v situaci, kdy důvěra v práci novinářů poklesla natolik, že jsou všeobecně považováni za lháře a manipulanty veřejného mínění v negativním slova smyslu. Čtenář je přesvědčen, že vše zveřejňované vzniká na objednávku nějakých mocenských sil, které se snaží si nad námi udržet nadvládu.
Je to nejen nezdravé, ale i tragické. Občan je tak vědomě zbaven určité morální podpory, která by opodstatňovala jeho aktivní účast na společenském dění. Je mu tak brána možnost kontroly nad vývojem budoucna. Je ponechán sám sobě. Hledá odpovědi na mnoho otázek a odpovědí té veřejnoprávní České televize je: Kdo hledá najde, ale ne u nás.
Není přehnané, když se takové chování ČT označí za arogantní a zcela v rozporu z úlohou, která je od ní nejen očekávána, ale i předepsána zákonem. Ztratit jako novinář důvěru, je stejně hrozné, jako je tomu v partnerství. Stačí chvilka a vše zmizí. A trvá neskonale dlouhou dobu, než je možno původní vztah jakžtakž obnovit.
Vůbec bych se nedivil, kdyby dnešní situace vyústila k tomu, že pomalu zmizí ty honosné nápisy Česká televize ze služebního oblečení a aut. Je docela možné, že se mnozí novináři začnou stydět veřejně přiznat pro koho pracují. Mohou to také být i obavy. Známé tváře z obrazovek se neodváží jít třeba do hospody. Tam se řeší mnohé diskuse ránou do nosu.
Nechci podporovat onu mnohdy až neuváženou nenávist veřejnosti vůči ČT. Ale na druhé straně mohu pozorovat právě onu povýšenou aroganci vedení ČT, které není ochotno veřejně přiznat chyby spolu se slibem je odstranit. Byl by to sice dlouhodobý proces, ale divák by možná byl ochoten vyčkat. Místo toho zcela opačná reakce. Ani slovo sebekritiky z Kavčích hor. Spíše výsměch, neurvalé výpady a výhružky na adresu kritizujících.
Pokládám tento postoj za opravdu nebezpečný pro naši společnost, která se stále více a více stává obětí profesionální propagandistické války. Je to oblast, kde by ČT mohla významnou měrou splnit velice odpovědnou společenskou roli. Místo toho se k veřejnosti obrací zády. Domnívá se, že je zde jen pro šíření „zábavy“. Ono prastaré: Chléb a hry. Opouští všechny občany, kteří si dělají starost o budoucnost dětí.
Vedení ČT vědomě riskuje, že se možná objeví dostatečně silné politické proudy, které prosadí odstranění veřejnoprávní televize. Je jim přitom jedno jakou újmu tím způsobí naší společnosti. Je jim jedno, že tím jen intelektuálně poškodí národní povědomí a hrdost. Vlastnosti, které v dnešních dnech tolik potřebujeme, protože od nich závisí existence našeho národa jako takového.